Hlučností ticha.
Danielova siesta.
Večerní slunce se pomalu klonilo k západu, zbarvujíc přitom říční břeh do měkkého odstínu červené. Daniel seděl na poloostrově oddělujícím slepé rameno, na jehož břehu tábor stál, od vlastního toku. Jeho oblíbené místo bylo od zbytku areálu oddělené houštinou olšin tvořících, jak on sám tvrdil, jeden z posledních pseudolužních lesů v kraji a úzký pruh rákosu.
Několik metrů před nehybným mužem prořízlo hladinu rybí tělo ve skoku. Když se o zlomek vteřiny později ozval třesk dopadu, kantor sebou trhl. Pousmál se.
Hluk působený studenty, kteří si stejně jako on užívali volný večer, pronikal clonou rákosí podivně ztlumený. Konečně měl klid.
Komentáře
Zatím tu žádný komentář není. Buďte první, kdo autorovi napíše!