Růžové brýle.
Říkali mi, že všechno bude v pohodě, že se všechno nějak vyřeší. A já neměla důvod nevěřit. Byla jsem malá, naivní, a krom toho jsem jim strašně věřit chtěla. A tak jsem čekala. Rok, dva, deset… Brýle důkladně přilepené na nose, aby mi nespadly. A tak jsem neviděla nic. Neviděla jsem tmu, která byla všude kolem. Neslyšela jsem hádky, netrpěla jsem depresemi. Vždyť všechno mělo být fajn, ne? Pak jsem jednou špatně šlápla a upadla. Brýle se rozbily. A já prozřela. Najednou jsem viděla všechnu tu tmu, všechny ty lži a smutek. Nic nebylo v pohodě. Ani smítko v prachu.
Komentáře
Zatím tu žádný komentář není. Buďte první, kdo autorovi napíše!