Část pátá – O vítězstvích a porážkách

Pátá část sedmého díla právě začíná

„Nech je chvíli odpočinout,“ prohlásil Larcos a Helena sebou trhla.

„Nač by jim to bylo? Už je čeká jen cesta ven,“ podotkla tiše a toužila po tom, aby zmizel od jejího stolu. Věděla, že má zarudlé oči od pláče.

„Pokud o to stojíš, můžeš ho oživit. Nebyla bys ani první, ani poslední, kdo by po prvním výběru chtěl věci změnit,“ vysvětlil jí a konejšivě ji poplácal po rameni. Nedůvěřivě se na něj podívala.

„Jsme taky jen bytosti. Toužíme po životě a nechceme ubližovat. Ale je to naše práce! Máme tu výhodu, že dokážeme věci změnit. Byl ti dán dar, dobře to víš. Takže nechápu, proč bys ho nemohla využít, a změnit poslední úkol,“ vysvětlil jí a pousmál se. On to kdysi taky udělal. Bylo to už tak dávno…

„Ale jak?“

„Lituješ ho… Soucit sem sice nepatří, ale nejsme vůči němu odolní. Oživ ho, pokud ti na něm tolik záleží. Ti tři si mezitím odpočinou,“ řekl a odešel. Helena se na dlouhou chvíli zamyslela, ale pak se usmála a začala se soustředit.

-*-

Dolnar se probral první. Sedl si a podíval se po ostatních. Chersta neudržela svou druhou podobu a znovu se změnila v několikaoké ošklivé stvoření. Už ji ale nevnímal jako zlou, ačkoliv stále byla nepříjemná. Ohromně mu pomohla. Mealvin ležel u vchodu do tunelu a vypadal vyčerpaně. Dolnar se pokusil postavit, ale všechno ho bolelo, takže se k němu došoural po kolenou. Elf žil, ale byl velmi vysílený. Víla se pohnula. Pak se posadila a protřela si oči.

„Co se stalo?“ zavrčela a třela si temeno hlavy, do kterého se uhodila, když padala.

„Zabili jsme ho, ale Mealvin je na tom špatně,“ řekl jí Dolnar.

„Počkej tu s ním, pokusím se najít východ,“ řekla Chersta a vyrazila pryč. Dolnar se staral o Mealvina a ten se po chvíli probral. Chersta se dostavila vzápětí. Netvářila se právě šťastně.

„Nenašla jsem vůbec nic,“ svěřila se jim a posadila se vedle nich. Náhle se ale ozvalo dunění a oni měli pocit, jako by se na něj měl v příštím okamžiku zhroutit strop. Přitiskli se k sobě a napjatě očekávali, co se stane. Dunění postupně ustávalo a ozval se hlas.

„Vílo, abys mohla ostatní vyvést z hory, musíš poznat toho pravého. Čas se krátí…“ Chersta se nechápavě podívala na ostatní. Oba muži pokrčili rameny. Stejně jako ona netušili, co to znamená. Pak se ozvaly kroky. Nebyly to kroky jednoho páru nohou. Bylo jich víc. Přitiskli se k sobě ještě pevněji a jejich zraky se upíraly k ústí tunelu.

„Lede!“ vykřikl Dolnar, když se v něm objevil hobit, živý a zdravý. Chtěl se zvednout a vrhnout se k hobitovi, ale dva páry rukou ho zastavily.

„To není on, Dolnare. Nemůže být. Zemřel!“ zasyčela Chersta a držela člověka na místě. Další a další hobiti s Ledovou podobou vstupovali do jeskyně a dívali se na ně prázdnýma očima.

„Zombie?“ zeptal se elf potichu a otřásl se hrůzou. Tři páry očí pozorovaly hromadící se skupinu hobitů. Těkaly z obličeje na obličej a marně se snažily proniknout prázdnotou v jejich pohledech.

Chersta se zvedla, když se Dolnar dostatečně uklidnil. Přiblížila se k prvnímu z hobitů a začala si ho prohlížet podrobněji.

„Nemyslím si, že by to byly oživlé mrtvoly. Jeden z nich možná je Led, ale zbytek jsou jen klony. Myslím, že o tom mluvil ten hlas. Musím poznat toho pravého.“

„Ale jak?“ zeptali se člověk a elf najednou. Chersta pokrčila rameny a začala procházet kolem malých postav. Zkoumala je pečlivě, ale ani jedna z bytostí, které obešla, jí neseděla. Všichni hobiti byli stejní. Prázdní, suší, bez života. Jako sochy… Tvářili se jako sochy, stáli jako sochy a smrděli jako sochy. Začala hledat usilovněji. Led přece voněl životem! Teplou krví, potem a špínou… Čichala ke každému z hobitů a ty, kteří byli cítit jako kámen, obcházela. Postupně mizeli. Dostala se až nakonec řady a ta to ucítila. Krev kolující v žilách. Teplo živého těla…

„Tohle je on,“ ukázala na hobita úplně na konci a on se v tu chvíli pohnul. Zamrkal, a pak se na ně podíval. Ostatní postavy zmizely.

„Jsem tak rád, že vás všechny vidím!“ pronesl potichu a Dolnar s Mealvinem se vyštrachali na nohy a šli ho přivítat.

„Ale jak je to možné?“ zeptala se Chersta.

„Zřejmě nějaká změna v úkolu, nebo co. Mám dojem, že se na mě usmálo štěstí. Vyšší moc zřejmě rozhodla, že bych měl žít,“ prohlásil prostě Led a usmál se na ně.

„Tak nač čekáme? Vypadněme z téhle hory,“ prohlásil rázně Dolnar.

„Není kudy,“ řekla Chersta.

„Ale jistě, že je,“ poznamenal Led a ukázal směrem k tunelu.

„Nic tam není, Lede, dívala jsem se!“ vrčela Chersta.

„Když ses dívala, nic tam nebylo, ale když jsem sem šel, byl tam průchod,“ opravil ji Led. Vydal se do tunelu a oni šli nevěřícně za ním. Měl pravdu. Byl tam východ…

Postupovali horou, prodírali se úzkými tunely, překvapeně se rozhlíželi po ohromných skalních jeskyních a neomylně směřovali ke svému dalšímu osudu. Cesta trvala dlouho, všichni byli unavení, neboť žádný z nich celou dobu nezamhouřil oka. Všichni se těšili ven.

-*-

Helena se spokojeně dívala přes lupu na skupinku čtyř bytostí, které procházely horou. Usmívala se. Její první osudový den dopadl velmi dobře. Ačkoliv byla na jejich cestě smrt, dokázali ji přemoci, postavit se jí a zachránit životy nejen sami sobě a svým rodům, ale i sobě navzájem. Nechtěla je zabít. Nechtěla, aby jim bylo ublíženo. Toužila po tom, aby se spojili, protože jen spojení mohou překonat nástrahy Svítičů. Jen spojení mohou zachránit zemi a životy všech, neboť tato zkouška nebyla tím nejhorším, co je čeká…

-*-

Slunko je oslepilo, ale všichni byli přešťastní, že se konečně dostali ven.

„Nevím jak vy, ale já si jdu okamžitě lehnout,“ řekl unaveně Dolnar a uložil se na zem hned pod úpatím hory. Ostatní se pousmáli a uložili se vedle něj. Za chvíli již všichni oddechovali ze spánku.

Kdesi daleko na severu, v hloubi země, se cosi pohnulo, ale naši hrdinové o tom neměli ani ponětí. Prozatím…