Smyslnost osudu 5

Poslední část příběhu Smyslnost osudu se vám právě otevírá.

Elfka prolomila ticho.

„Asi bychom měli jít dál…“ řekla bez výrazu ve tváři a stoupla si před vílu, jakoby jí chtěla povědět něco důležitého.

„Takže poslední úkol je pro tebe. „ konstatovala hbitě elfka kousala si špinavý nehet.

„No ano, jako jediná jsem ještě nedostala možnost ho splnit,“ víla si dodávala důvěru, „ a navíc ani nevím, co mám udělat.“

Hobit si povzdechl. A ujal se slova: „Co takhle nejdřív vyjít na denní světlo? Už mě to tady unavuje.“

Elfka i víla souhlasily a šli zpátky chodbou a snažili se nedívat k jezírku, které se pro měnilo spíše v hučící a nebezpečnou řeku. Hobit se marně snažil zrak odvádět jinam než k bezvládnému tělu člověka. Nevydržel to, otočil se a málem ho chytily mdloby. Elfka zavrčela, popadla ho za loket a směrovala ho k východu. V té samé chvíli jí ale došlo, že je sem ten tvor přenesl a vlastně ani neví, jak se dostat zpět.

„Je tu menší problém…“ zamumlala elfka, „nevíme, jak jsme se sem vlastně dostali.“ Elfka vyjádřila své myšlenky a dál dumala, zatímco přecházela přes kamennou chodbu. Hobitovi praskaly nervy.

„Mohla bys konečně přestat chodit? Nemůžu přemýšlet!“ rozhořčil se tak, jak to u něj nikdo nečekal.

Elfka se pohrdavě zasmála, jen tak pro efekt.

„Ty přece nepřemýšlíš!“ podotkla a pěkně hlasitě.

Víla jen nestranně stála.

„Aha a nechtěli byste se přestat hádat a pomoct mi vytáhnout tam ten kámen?“ zeptala se víla. Elfka i hobit se na ni nevěřícně otočili a jednohlasně se otázali: „Kámen?!“

„No ano, kámen. To je taková ta velká tvrdá věc.“ obrátila víla oči v sloup.

„Já vím, co je to kámen!“ zařvala elfka, „ale proč ho propána chceš vytahovat?“

„Myslím si, že tam může být vchod. Chápeš, poklepu na kámen, vytáhnu ho a otevře se cesta do Vesmíru!“ víla při té představě div nevykvikla radostí. Elfka si jen odfrkla, na nějaké vílí choutky neměla čas.

„Víš co, dělej, ukaž kde je ten kámen.“ řekl hobit. Víla mlčky ukázala na balvan o hmotnosti minimálně dvou tun a čekala.

Elfka i hobit zalapali po dechu.

„Ty ses zbláznila, že jo?“ zachechtal se hobit a očekával, že to víla potvrdí. Ta se však zatvářila ublíženě a uraženě si na balvan sedla.

Elfka mlčela a překonávala nutkání zařvat. Měla hrozně výbušnou povahu.

„No nic,“ řekla elfka nakonec, „ měli bychom najít pravou cestu ven.“ slovo pravou zdůraznila tak, aby si toho víla všimla. Malé pošťouchnutí si elfka prostě odpustit nemohla.

Víla tedy vstala z šedě zbarveného balvanu a roztáhla křídla. Potěšeně se proletěla kolem a pak už jen letěla za elfkou a hobitem. Když však konečně došli ke vchodu jeskyně, do které vlezli na začátku druhého úkolu, zdi jeskyně se najednou začaly sesouvat. Malé i velké kameny si razily cestu ke vchodu jeskyně, jakoby chtěli stůj co stůj zabránit trojici vyjít ven.

Elfka si kamenů všimla jako první a polekaně uskočila, když jí jeden dopadl k bosým nohám.

„Rychle, kryjte se!“ zakřičela a vybila si tak vzteklou touhu.

„Čím asi?“ zavrčel hobit, ale jeden kámen si jako cíl vybral jeho, takže radši zmlkl. Víla však spokojeně poletávala venku, čehož si elfka všimla až za chvíli. Otevřela pusu, ale hned ji zavřela, vypadala jako ryba.

„Ona… ona je venku!“ oznámila elfka.

Hobit si toho také všiml a gestikuloval.. Naznačoval víle, aby je přišla zachránit, ale ta jen pokrčila rameny, že neví jak, ale pokusí se něco zjistit.

Elfka si povzdechla a sedla si na kámen, kterých tu bylo víc než dost. Hotová spoušť.

Víla si mezitím polétávala loukou a hledala Embreseé. Už jednou se jí osvědčilo, když ji v myšlenkách volala, takže se rozhodla to opět zkusit.

„Embreseé?“ tichounce zavolala v myšlenkách.

„Embreseé?“ víla volala potichu a obezřetně.

Po třetím zavolání Vyšší Moc uslyšela svoje jméno, přitočila se v závanu stříbřitého prachu a udělala elegantní piruetu.

„Ano?“ otázala se. Vyšší Moci však stačil jediný pohled a pochopila, o co jde.

„Viděla jsem to. Máme tam nahoře takové speciální věci, víš.“ Mrkla Embreseé.

„Pokusím se ti pomoct, ale nic neslibuju!“ Vyšší moc zmizela stejně elegantně jako se objevila.

Víla jen bezmocně létala nad kopretinami a pampeliškami.

Mezitím už elfka tvrdě usnula a hobit chrápal. Embreseé je pozorovala skrz malinkou díru v kamenech.

„Ted už je to na tobě.“ Pokynula víle Embreseé a povzbudivě se usmála.

Víla jen bezradně stála a snad dobrých deset minut hleděla na spící elfu a spícího hobita. Pak zkusila svoji osvědčenou metodu, kterou použila i na Embreseé.

Usilovně myslela na to, aby se kameny odvalily, usilovně myslela na to, aby se kameny odvalily, usilovně….

… najednou se probudila a ležela uvnitř místnosti. Jako by se vůbec nic nestalo. Hobit nespal, elfka nechrápala a víla se právě probudila ze zimního spánku. Nechápala to. Promnula si spánky a snažila se vzpomenout co se stalo. Po chvíli ale usoudila, že je to jedno, protože cesta nebyla zavalená a oni mohli spokojeně vyjít ven. Víla se cítila ospalá a malátná, ale její duševní kouzlo evidentně zabralo.

Zavěsila se do elfky a hobita a pravou nohou vykročili do slunečního svitu…

…nejenže našla cestu pro všechny, jak se dostat pryč, ale zachránila vílí rod na dalších 1000 let…