Smyslnost osudu 4 – Někdo mě chce zničit

Čtvrtá část příběhu právě začíná

Hobit se po chvíli přemýšlení probral a trhl sebou.

„Co, co?“ vykoktal.

„Pohni, támhle je nějaká puklina.“ postrčila ho elfka dopředu a sama se procpala puklinou. Hobit vzdychl a jednou nohou vlezl dovnitř. Pak ho elfka s vervou přitáhla za paži a zasyčela: „Pohni!“

Ocitli se v malé jeskyni, do které se sotva vešli. Člověk se rozhlížel kolem sebe a jeho zrak upoutal neznámý tvor sedící v koutě. Tvor okamžitě vyskočil na nohy a popošel k zástupcům rodů.

„Dovolte mi, abych se představil. Jsem.. nechme to být, to pro vás není důležité.“ tvor se zašklebil a pokračoval: „Nicméně, jsem jedním z Vyšší moci a mám vám předat zadání úkolu, který pokud splníte, zachráníte svůj rod na dalších dlouhých tisíc let. Je určen pro…“ tvor se odmlčel a pak vítězoslavně dodal: „Tobě!“ a zabodl špinavý ukazováček do hrudi člověka. Člověk se lekl a uskočil, zatímco tvor se chraplavě zachechtal. Elfka se zamračila bojovně vystrčila bradu, hobit sklesle mlčel a víla si upravovala šaty, aniž by vnímala, co se děje.

„Budete muset projít bránou Smrti. Neříká se jí tak jen pro okrasu. Musíte najít způsob, jak bránou projdete. Nesmíte ji obejít, podlézt ani přeletět. Na to, jak bránou projít, musí přijít tentokrát člověk.“ tvor pohrdavě hleděl na člověka.

„Ach ano, abych nezapomněl, do údolí smrti vás klidně rád povedu.“ tvor se temně zachechtal a klepl ukazováčkem na své spánky. Vzápětí se před nimi objevil mlhavý pohyblivý kruh, ve kterém se odrážel jakýsi hrad a vyzařoval z něj chlad. Zástupci nedůvěřivě hleděli na mlhavý otvor.

„Na co čekáte? Vy se máte jít zabít, ne já! Sbohem!“ zamával jim škodolibě tvor. Člověk zbledl a nabral stejný odstín šedi jako stěny jeskyně. Pak překonal strach a vstoupil do mlhavého kruhu. Vzápětí se za ním otvor už uzavíral, ale elfka zareagovala rychle a hbitě do otvoru strčila nohu. Poté se otvor chtě nechtě opět roztáhla rozšířil kolem sebe nezvyklou mlhu. Elfka neváhala a skočila do otvoru. Hobit se za ní pomalu plížil a opatrně vešel. Víla se vznesla a elegantně letěla až k otvoru, kde svěsila křidýlka a uzavřela čtveřici.

V ten samý okamžik se mlhový otvor uzavřel a čtveřice zástupců zaječela, protože zem pod nimi se začala propadat. Padali v černé černi, nejvíce vynikal uječený hlásek víly, která si očividně vůbec nevzpomněla na skutečnost, že má křídla. Po chvíli všichni dopadli na tvrdou zem, kde elfka vyskočila a stěžovala si an bolavé rameno.

„Takže, to už jsme tady?“ zeptala se nesměle víla a uhlazovala si šaty.

„Ne, na Marsu.“ odpověděla elfka s přehnanou ironií.

„Vážně?“ vykulila víla oči, která ironický podtón hlasu elfky neslyšela.

Elfka vzdychla a neodpověděla. Mezitím se procházela po kruhové místnosti z nízkým stropem, jakoby hledala známky něčeho podezřelého. Sem tam zatukala na nějakou cihlu a nebo někde zatlačila. Nikde však nic zvláštního nebylo. Člověk ale viděl něco jiného než ostatní. Přitahovala ho lesklá brána, která se otevírala a zavírala a vydávala při tom skřípějící zvuky.

„Kam si myslíš, že jdeš?!“ zavolala nevěřícně elfka a chytila člověka za límec košile. Ten si jí však nevšímal a kráčel až k bráně. Přejel nehty po hraně brány, až to zaskřípělo. Elfka fascinovaně hledala místo, odkud se zaskřípění ozvalo, ale nic nenašla. Bránu smrti viděl jen člověk. Elfka to podvědomě vytušila a dala se na ústup k ostatním. Chvíli člověka jen tak pozorovali a příšerně se lekli, protože zástupce lidského rodu se zčistajasna otočil.

„Není to tady.“ Prohlásil rozhodně a obešel jakoby zkamenělou elfu. Ta ho ale chytila za lem košile.

„Jak to, že to není tady?! Kde to teda je?“ rozhořčila se elfka. Člověk byl klidný a opakoval, tentokrát o něco důrazněji: „Není to tady.“

Elfka zůstala přikovaně stát a tupě zírala na mizející záda člověka, probrala se, až když do ní víla strčila.

„Co to mělo znamenat?“ otázala se šokovaně elfka.

„No, to nevím, ale prostě to tady není. On nejspíš ví, co dělá.“ odfrkl si hobit s pohrdáním.

Elfka neodpověděla. Vydala se za člověkem, protože věřila, že tohle je ta brána. Jiná tu prostě nebyla. Doběhla ho a člověk začal zuřivě šeptat: „Ten tvor, co nám prozradil náš úkol nebyl z Vyšší moci. Tedy, byl, ale oni ho pak vyhnali. Tohle byl totiž ten o kterém nám Embreseé vyprávěla. Ten zlý tvor, který nechtěl, abys splnila svůj úkol.“ člověk se na elfku podíval s vážnýma očima. Elfce se rozsvítilo.

„Aha!“ vyrazila ze sebe, ale mezitím je už ostatní zástupci doběhli a v případě víly doletěli. Člověk ostatním znovu vše převyprávěl a všichni tři zareagovali stejně jako elfka, jakoby jim chybějící dílek skládačky zapadl na to správné místo.

„Takže?“ zeptala se opatrně víla.

„Takže nám sice předal správný úkol, ale přenesl nás na nesprávné místo. Taky nás ale mohlo napadnout, že nám nebude chtít pomoct.“ Konstatoval člověk zamyšleně.

„No, ale kde je tedy brána Smrti?“ otázala se víla. Vtom se objevila bílá záře a z té se vynořila Embreseé, kterou vídali stále častěji.

„Potrestali jsme ho. Nebojte se, víckrát už se nic nestane. Brána Smrti je na druhé straně chodby.“ Embreseé ukázala ukazováčkem na svítící otvor na druhé straně.

„Hodně štěstí.“ Popřála jim a zmizela ve stříbrném víru prachu. Člověk neotálel a hned vyrazil.

„Fascinuje mě, že se objeví vždycky, když ji potřebujeme.“ Víla zavrtěla hlavou.

„Je to prostě Vyšší moc, co od ní můžeš čekat kromě záhadných objevení a zmizení?“ hobit pokrčil rameny a vydal se za člověkem. Víla a elfka je následovaly. Po chvíli došli k úplně stejnému místu jako před chvílí.

„Vždyt jsme na tom stejném místě!“ vyjekl překvapeně hobit.

„Nejsme.“ Člověk se ukázal jako všímavý a ukázal na stěnu. Rýsovala se tam lebka, přes kterou ale byl vytesán křížek. Na druhé straně byla také lebka, ale přeškrtnutá nebyla, což značilo, že brána Smrti, přes kterou se dá projít, je na místě, kde ted všichni čtyři zástupci stáli a pozorovali bránu.

Pak ale člověk udělal nejhloupější věc ve svém životě. Brána ho zhypnotizovala a člověk vešel dovnitř, kde viděl kamennou cestičku. Jakmile ale za sebou bránu zavřel, cestička zmizela a nahradila ji voda. Kolem plavali nejrůznější živočichové, od augoronů až po obyčejné sladkovodní ryby. Člověku se zatmělo před očima a z dálky ještě slyšel volání elfky. Vrátit se ale nemohl. Člověku došly síly a pomalu klesal ke dnu, kde si ho všimla jedna ryba. Oči se jí rozšířily a zčervenaly. Ryba se proměnila v tvora, který jim sdělil úkol člověka. Člověk by nahodil překvapený výraz, ale něml na to sílu… tvor se zachechtal a kousl ho do ramene, člověk pomalu umíral…