Hrozba z vesmíru – 16. Nápad

Jedno odpoledne, kdy Mike došel domů utahaný z práce, se svalil do křesla a relaxoval při poslechu hudby. Byl sám doma, proto mohl mít kazeťák puštěný naplno. Kdyby ho někdo pozoroval, určitě by si pomyslel, že je cvok. A pořádný.

V jednu chvíli seděl v křesle, spokojeně podupával nohou v rytmu hudby a blaženě relaxoval, v následujícím okamžiku vykřikl, chytil se za hlavu a divoce vyskočil, jako by ho štípla vosa. Pak rychle utíkal k telefonu a už vytáčel Petovo číslo. Když se Pete ozval, Mike jen vyhrkl: „Brácho, okamžitě přijeď ke mně. Nechej vše plavat a ať už jsi tu.“ Hned po těchto slovech zavěsil.

Pete nevěděl, která bije. Co se Mikovi stalo? Proč to tak spěchá? Vždyť se stejně zítra mají vidět. Bude sobota a mají naplánovaný celodenní výlet. Tak co to do něj vjelo? Takové podobné myšlenky mu běžely hlavou. Nebo že by zase nějaká legrácka? Na tu dnes rozhodně náladu nemá. Je unavený z práce a chystal se jít spát, přestože je teprve odpoledne. A teď aby místo toho jel k Mikovi a ještě se celou cestu trápil, co mu může chtít tak důležitého, že to nepočká půl dne. Ovšem, i když se mu nechtělo, k Mikovi se rozjel. Je to přece jeho kamarád. Co když opravdu něco důležitého potřebuje? Ještě, že to nemá daleko.

Mike však již vypadal docela jako blázen. Lítal po bytě jako střelený, chytal se za hlavu, hlasitě se smál, do toho všeho řev z kazeťáku, který bylo slyšet už před domem. Jakmile přijel Pete, první, co udělal, bylo, že hudbu vypnul. Potom si vzal do náruče vyděšeného Mazlíčka, který se krčil za skříní a za nic na světě nemohl pochopit, co se to s jeho človíčkem stalo. Uklidnil se až po pěti minutách Petovy láskyplné péče a uklidňování.

Teprve potom se Pete začal starat o příčinu Mikova šílenství. Mike nejprve donutil Peta sednout si pohodlně do křesla a pevně se něčeho chytit a teprve až pak na něj vybalil:

„Myslím, že jsem na to přišel, brácho. Konečně se mi vybavilo něco, co bychom mohli hledat. Nějaká slabost. Pamatuješ si ještě, co Bytosti dělali, když jsme se hádali? Nebo když jsme křičeli bolestí? Tehdy jsem tomu nepřikládal význam, prostě nejsou zvyklí na hluk, nedělá jim dobře. Ale teď, když jsem poslouchal kazetu se mi mihly obličeje dvou Bytostí ve vzpomínkách.
A jak jsem o tom přemýšlel, tak jsem si to uvědomil. Kamaráde, vždyť oni nebyli udiveni nečekanou hlasitostí, oni měli obličeje zkřivené zděšením a bolestí. Vždyť si horlivě zacpávali uši, aby jim nepraskly bubínky. To nebylo, že se lekli, že by nebyli zvyklí na hluk, oni ho nesnesli, protože na něj nebyli uzpůsobeni. Proto vypnuli zvuk, aby jim to neuškodilo.
Ještě jsem si vzpomněl, že když jsme na sebe křičeli naposledy před vypnutím zvuku z místnosti, Bytosti měli nejen zkřivené tváře, ale třem z nich dokonce po tvářích tekly slzy. Nikdy potom jsem tam už tyto tři neviděl. Akorát si pamatuji, že těsně před odstíněním zvuku jsem zaslechl, jak Bytosti mluví o někom zemřelém. A řekl bych, že v ten okamžik jsem tyto tři už neviděl. Pak si uvědomili, že ještě stále mluví anglicky, dokonce i mezi sebou a v tom již přeladili na hvízdot a za okamžik se sklo zatemnilo. Když po chvilce znovu zprůsvitnělo, už tam nikdo nebyl.
Tehdy mě nezajímalo, co se stalo, už jsem toho měl plný zuby, pořád nějaký testy, zkoušky, ale nyní se mi to vrátilo a skládá se mi to do souvislostí, jako částečky puzzle. Tak co koukáš jako tele na nový vrata, pověz, co si o tom myslíš ty? Tak řekni taky něco!“

Nyní Pete vypadal jako zjevení. Seděl s vykulenýma očima, s otevřenou pusou a v duchu si přemítal události z Hvízdající planety. Snažil se vybavit si tu chvíli co nejpřesněji. A tak seděl, civěl do prázdna a za chvíli už i on skákal po pokoji a šílel radostí.

„Miku, ty kluku bláznivá, ty seš úplnej génius! Že mě to taky nenapadlo. Vždyť ty máš naprostou pravdu. Jak je to možný, že jsme na to nepřišli dřív? To je úžasný! No jo, ale co teď? Víme sice, jak na ně, kde mají slabé místo, ale co s tím uděláme? Jak to využít?“

„Každopádně nás čeká ještě velmi těžká práce. Už je dost pozdě. Víš co, půjdeme spát a zítra budeme přemýšlet, co s tím. Já už jsem utahanej jako kotě. Jestli chceš, přespi u mě, ať nemusíš jezdit domů a ráno zase sem. Mazlíček to určitě uvítá.“

Ovšem tak jednoduché to zase nebylo, neboť když Mazlíček zjistil, že bude přes noc s oběma človíčkama, byl tak rád, že by si nejraději celou noc jen hrál. Ale spánek? Ne, ne. To až někdy jindy. Nakonec se však přeci jen nabažil jejich přízně a konečně usnul. A zdaleka nebyl sám.

Redakční úpravy provedla Bilkis Blight