Jak na narkomana VII.

Mé krvavě rudé podpatky hravě pleskaly o mokrou dlažbu, ale jejich staccato jsem slyšela jen mlhavě přes šumění deště, který se líně začal snášet z černého nebe, které sice ladilo k těm dokonalým černo červeným šatům, jež mi vály kolem kotníků, ale pláč mraků mi fatálně ničil účes. Popravdě, s hřebenem jsem strávila maximálně tři minuty a to prosím bez zrcadla, protože rychlost matčiného telefonátu byla snad až nadzvukové a nadsvětelné rychlosti. Za zády jsem ještě viděla otce se smetákem nad hlavou a s pivem u pusy – bylo vidět, že jenom plní „manželskou povinnost“ a raději by teď ležel na zádech u televize a kolmo k jeho ležící postavě toužil mít připevněnou lahev tak, aby se nemusel ani namáhat si zlatavý mok do vlastní pusy lít sám. Takhle...

Autor : dne 01/30/2010 | Jak na narkomana | 0 komentářů

Věř poutníku

Letíš tmou…Letíš tmou stříbrné světlo září před tebou Září jak svíce nelze sfouknout co chtít více Neboj se poutníku přijdi blíž teprve pak uvidíš Anděl překrásný v tom světle skryt ten posel spásy Vezme tě do dlaní pak na obláčku snění poletíte spolu Budeš se cítit v bezpečí koukat budete dolů na naší zem To on tě vytáhne z té tmy ze tmy do světla odkud veškerá zloba odtekla Nech se vést životem plným cest věř mu Svěř mu život svůj pak budeš čistou láskou jen splní se ti každý sen Anděl ze tmy tě vyvede tvůj život bude nádherný cestou zářivou tě povede Jen věř v sílu anděla on lásku znamená Věř Poutníku Redakční úpravy provedla Janel...

Autor : dne 01/29/2010 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Naposled

„Uteč, sakra! Popadni děcko a utíkej pryč, za chvíli jsou tady, já je zdržím! Dělej, pohni sebou, dělej, už není čas!“ zařval její manžel a naposledy se na ní ohlédl. V jeho tváři byl vidět strach, ale i odhodlání a vůli bojovat, pravděpodobně naposled. Kolena se mu chvěla a v očích měl jakýsi prázdný, skelný výraz. Zřejmě nebylo o čem přemýšlet. Neměla na výběr. Popadla řvoucí dítě a vyběhla ze svého domova, ze svého bydlení, kde strávila celý svůj život. Pravděpodobně už se tam nikdy nevrátí, už nikdy nespatří svého muže, své věci, jediný svůj majetek. Stejně asi umře… Se svým synem v náruči přeskočila práh, vyběhla na cestičku, proběhla brankou. Její muž stál přede dveřmi s vidlemi v ruce. Vypadal tak ušlechtile, nechtěla ho opustit. Na...

Autor : dne 01/29/2010 | Psychologické | 0 komentářů

Cestou do školy

Ráno hurá do tramvaje! Na sardinky se tam hraje. Na hlavě mám cizí tašku, co je plná pracích prášků. Radím proto spolužačce: Zítra jedem rovnou v pračce! Přijedeme jako Páni, vypraní i vyždímaní. A ve třídě nebude nám nejhůře – zavěsí nás někam k oknu na šňůře. Redakční úpravy provedla Janel Weil.

Autor : dne 01/28/2010 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Barevné křídy

Když jsem šel prvně do první třídy, žmoulal jsem v kapse barevné křídy. Proč asi školák se zpozdí? Jde, kouká, čmárá si po zdi. Někdy i zvonění zmešká: prý že je taška tááák těžká. Redakční úpravy provedla Janel Weil.

Autor : dne 01/27/2010 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů