Jiskra slunce – 7.kapitola – Hněv
Pomalu zamrkala a otevřela oči. Měla neodbytný pocit, že něco není v pořádku, ale unikalo jí, co. Vtom se jí náhle vybavila celá hádka s Nilsou a návštěva Treny a došlo jí, co je špatně. Správně by právě teď měla být mrtvá. Tak proč je vlastně ještě pořád naživu? K jejím uším dolehla ostrá výměna názorů. „Ne, teď musí odpočívat!“ zvyšovala hlas...
Jak na narkomana V.
Vyběhla jsem z domu a neobtěžovala jsem se ani zavřít branku. Teď to všichni uslyší, jen ať. Stejně každý musí tušit, co se u nás děje. A určitě dávno chápou, že sanitka, která přijíždí minimálně jednou do měsíce, k nám nezavítává jen kvůli náhodám. Všichni někde uvnitř vědí, že nemáme problém s krevními destičkami. Že to jsou všechno prachobyčejné modřiny. Běžela jsem bosky. Ale to, že jsem nechala boty doma, jsem si uvědomila až příliš daleko a vracet se, na to jsem už neměla odvahu. Nebe bylo mladé, slunce ještě ani nevyšplhalo nad moji hlavu a já netušila, co budu venku dělat. Nakonec jsem se po chvilce hledání uspokojila s malým pláckem pod stromem u řeky a zamyšleně jsem si lehla do trávy. Tak kdy přijdeš? Je teplo, slunce svítí. Ležím pod rozkvetlou...
Jak na narkomana IV.
Myslela jsem, že jedna dlouhá noc stačí na vystřízlivění, ale velmi jsem se mýlila. Dveře se rozrazily s děsivou dělovou ranou, až jsem nadskočila a dovnitř se vyvalilo napřed břicho a pak zbytek otcova těla. Ani mě nepozdravil. Jen si cosi mručel pod vousy a zasedl k snídani, kterou jsem mu připravila. Jako každé rána. Už mě to neudivovalo, přesto jsem si doposud nezvykla na ten pohled, kdy se nemůže vidličkou trefit do pusy. Jídlo mu opadávalo zpátky na talíř a na ubrus, který budu muset zase vyprat a po tváři měl rozmazanou paštiku. Opravdu nechutné. A to mlaskání, které vydával spolu s občasným krkáním a jinými zvuky, kterými jeho tělo dávalo najevo svoji přítomnost, bylo snad až nesnesitelné. Se zatnutými pěstmi jsem šla do kuchyně a po stěně jsem zády sjela...
Vzpomínka na mě VI.
Kdysi jsem četla články, popisující jak těžké je přijmout smrt milovaného člověka. Jak často lidé procházejí fázemi, kdy dokonce popírají, že určitá osoba zemřela. Dokážu si představit, jak těžké to musí být. Musím ale říct, že je těžší připustit si vlastní smrt. Jak jsem tam v pitevně stála nad svým tělem, došlo mi, že pádem z Janeina balkónu jsem se zabila. Ale když má rodina o několik minut později odešla z místnosti zpět k výtahu, začala jsem pochybovat. Rozzlobilo mě to. Nemohla jsem umřít. Byla jsem příliš mladá. Měla jsem toho ještě tolik na práci a neudělala jsem nic špatného. Kromě toho, jak můžu se sebou hovořit? To je přece nelogické. Musím být v nějakém snu a z toho se proberu. „Hele,“ otočila jsem se k rodičům v kabině výtahu. „Já...
Jak na narkomana III.
Vešla jsem do svého pokoje. Připadalo mi, jako bych ho neviděla věky. Tedy – spíš to asi bylo tím, že jsem si přesně tohle přála. Zmizet odsud byl můj sen už od dětství. Zdálo se mi, jako by se ty stěny přibližovaly a pod postelí jsem měla jakýsi hmyz, který vyletěl vždycky ráno a večer. Nikdy jindy. Tedy ano, ale ne v tak velkém množství. Stejně tak jsem ráno a večer měla největší tiky, takže se mi opravdu špatně usínalo a fakt, že otec zase zašel tak daleko, mi s usínáním také moc nepomáhal. Celou noc jsem se převalovala zprava doleva. Zdálo se mi o těch hadech, které tak dobře znám. Pokaždé vylezli odnikud, a přesto jich tu bylo tolik. Obmotávali se mi kolem kotníků a já nemohla utéct a jen jsem stála na místě a zírala na to šílenství kolem. Viděla jsem...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
