Nezapomenutelný výměnný pobyt
Jak může dopadnout jedna taková sezónní láska… Soňa přišla do školy. Měla před sebou posledních pár měsíců před maturitou, ale vůbec se jí tam nechtělo. A to ještě netušila, co ji tam čeká. Jako vždy přišel na hodinu matematiky třídní Kvapil a tentokráte jim přinesl novinku. „Máme tady jeden pobyt,“ začal na konci hodiny, „za dva týdny by se jelo na Moravu, kde byste se setkali s lidmi z celé České republiky. Jelo by dohromady 8 lidí a to odsud a z vedlejší třídy. Kdo má zájem?“ zeptal se a v tu samou chvíli zazvonilo. Všichni vyrazili ze třídy jako diví, zůstala jen Soňa, její nejlepší kámoška Linda, Petr (nejoblíbenější kluk ze třídy) a Miranda (holka, se kterou se nikdo nebavil, protože přebírala kluky a byla namyšlená, ale mezi...
14. kapitola – Vidění a souboj
„Než odjedete, něco pro vás mám,“ řekla Petela. Sestoupili za ní do podzemní místnosti. Na katafalcích tam leželo mnoho žen. Všechny si byly podobné: zlatovlasé, svým způsobem půvabné, v bílých šatech a všechny mrtvé. „Toto jsou Zářivé,“ řekla tichounce Petela, „tady ta první, to je Esigne.“ Lavinie pohlédla do tváře stárnoucí ženě. Byla jí podobná. Jestli na kryptě leželo nějaké kouzlo nebo co, ale těla byla neporušená a ženy vypadaly, jako kdyby spaly. A pokud toto byly Zářivé, znamenalo to, že… Vyrazila rychlým krokem kolem řady katafalků. Zastavila se u poslední ženy a pohlédla jí zkoumavě do tváře. U jejích nohou byl vytesán nápis, který zabraňoval všem pochybnostem. Stálo tam jediné slovo: Risidana. „Ano, toto...
Prolog
Cesta do tajemné říše elfů začala vlastně docela obyčejně… Byl mrazivý zimní podvečer a já znuděně sledovala obrovské sněhové vločky zasypávající okno mého pokoje. Nechápu, co na té bílé nádheře všichni vidí. Zimomřivě jsem se otřásla, jen pohled na zamrzající svět venku mě donutil dojít si pro svetr. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že zalezu do teploučké postele, když moje úvahy přerušilo mamčino zaklepání. „Kačko, pojď, pomůžeš mi s nákupem, sama ty tašky tahat nebudu.“ Otráveně jsem se zvedla ze země. Už jsem chtěla něco namítnout, ale mamčin dobře mířený pohled mě zastavil. „Mno jo, vždyť už běžim.“ Rychle jsem ze skříně vyhrabala tu nejteplejší bundu a vyšla ven před dům. Mamka na mě několikrát netrpělivě zablikala světly naší...
Můj stín
Jen jedinkrát sama bych přála si být. Sedět si po tmě a v klidu si žít. Žel není mi přáno mít radostných chvil. Jelikož se mnou je navždy můj stín. Tam, kde chci světlo, ona tmu vzívá. Pak se smíchem v očích se na mě dívá. Ten její pohled mé srdce pálí. Přeji si odejít, být od ní v dáli. Nejde však uniknout. Nejde se skrýt. Musím si ní nadále svůj život žít. Je jako přelud, jež v srdci mém žije. Živí se bolestí, jež uvnitř mne bije. Jsem jako ona a ona je mnou. Ten stín prokletý Skrývám jen tmou. Odejít navěky, to je mé přání. Strach mojí duše, ten mi však brání. Smířená se sebou ruku jí dávám. Boj tento prokletý raději vzdávám. Redakční úpravy provedla Janel...
Motýl
Motýla viděla přes okno zavřené, parapet obsadil, křídla měl stažené. Chvíli jen seděl, poslouchal smích, dívky, co vzpomněla na loňský sníh. Přátele měla, teď je však sama, už není dítě – dnes je prý dáma. Smích už ji přešel, teď chce jen spát, svým krásným vzpomínkám průchod dát. V říši snů pod vrbou sama sedí, déšť jejích slz ve sníh se mění. Mlha jež studí jak staletý led, proudí jí krví, ten prokletý jed. Z krásného snu děs se zas stává, ve snu či vzhůru – pořád je dáma. Skutečnost se snem motýl teď pojí, prastaré sáně pod schody stojí. Strachem probuzená, s křikem se zvedá, už nechce být dáma, či něčí žena. Rozbíjí okno, pěstí jej ničí, ty střepy na zemi úplně křičí. Strach už je potlačen, nemá šanci, ona si vybrala – zve smrt k tanci....
13. kapitola – Všechno se změní
Spánek v opravdové posteli je příjemně osvěžil. Přesto Lavinie nemohla potlačit stísněný pocit. Dnes, dnes se to stane, dnes budou zodpovězeny všechny otázky, dnes snad pochopí Sebonaino vidění. Petela ji přivedla k velkým zlatým dveřím. „Dál už musíš sama. Hodně štěstí, Zářivá.“ Velvrik se na ní usmál a ukázal, že jí drží palce. Nadechla se, pokusila se potlačit stísněný pocit v žaludku, nepovedlo se jí to a tak vzala za kliku a vstoupila. Obklopila jí zlatavá mlha a z hlavy se jí všechno vypařilo. A pak zaslechla tichý, přívětivý hlas. „Vítej, Lavinie.“ „Pane,“ poklekla. „Posaď se. Bude to nadlouho.“ Uviděla uprostřed místnosti krásné měkké křeslo a vedle něj stolek, na kterém stála mísa ovoce a šerbet. Plaše se...
4. kapitola: Hostonův obchodní dům
„Tak jak se o tebe starali?“ zeptal se Saši jeho strýc. „Moc dobře, proč?“ podivil se.„Tak jak se o tebe starali?“ zeptal se Saši jeho strýc. „Moc dobře, proč?“ podivil se. „Slyšel jsem, že si nedávno provedl nějakou zakázanou lumpárnu,“ pokračoval Adam. „Lumpárnu? Já se jenom rozčílil a pak se dělo něco divnýho,“ divil se Alex. „No, na tom nezáleží.“ „Kam jedeme?“ zajímal se Alex. „K tvému dědovi,“ promluvil Adam. „Můj děda ještě žije?“ podivil se Alex. Od té doby, co mu teta řekla, že ho adoptovala, si myslel, že jsou jeho příbuzní po smrti, proto s nimi nežil. Ale zdálo se, že je to jinak. „Samozřejmě, že ano,“ rozčílil se jeho...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
