2. kapitola – Já mám vždycky pravdu!
Já jsem… tedy, kdo vlastně jsem? První, co jsem uviděla, když jsem se ve své poloze ležmo porozhlédla, byly nohy. Ano, docela malé nohy v roztomilých měděných střevíčcích. A jak tak můj pohled stoupal vzhůru, spatřila jsem nejprve splývavou kaštanově hnědou sukni, utažený vyšívaný živůtek, dlouhý, bledý krk a pak strohý obličej, rámovaný zlatými kadeřemi. Ta osoba přede mnou se lehce zamračila a nevraživým pohledem svých chladně modrých očí mně úplně přišpendlila k zemi. „Vstaň!“ To nebyla prosba, to byl rozkaz. Ten ledový tón mě zamrazil až někde v morku kostí. Potupně jsem se sbírala ze země. Jak jen můžu bejt takový pako?! Pomalu jsem se vyškrábala na nohy. I přes moji novou výšku jsem té ženě před sebou sahala někam k ramenům, ale i kdybych...
15. kapitola – Stařec a dítě
„Podívej!“ ukázal Velvrik k obloze. Z lesa před nimi stoupal k nebi sloupec kouře. Pobídli koně tím směrem a brzičko dorazili k vesnici. Tedy spíš k něčemu, co vesnicí ještě nedávno bývalo. Domy byly spálené, krovy stržené a muži pozabíjení.Zvířata, ženy a děti zřejmě odvedli, protože tam žádné nebylo vidět. Vtom zaslechli dětský pláč. V jedné kůlně našli sedět asi dvouletého chlapečka, kterého jako zázrakem přehlédli. Lavinie si stáhla plášť a nahé dítě do něj zabalila, pak ho zvedla a nesla ke koním. „Ty ho chceš vzít s sebou?“ zeptal se užasle Velvrik „Ty ho tu chceš nechat? Neboj, jakmile potkáme nějaké stavení, necháme ho tam, neplánuju ho brát někam dál.“ „To je fakt, tady zůstat nemůže.“ „Tak jedeme, už...
1. kapitola – Když se plní sny
Kdo by si nepřál mít tělo modelky…:) „Prober se, no tak, otevři oči!“ Někdo mi povykoval nad hlavou a přitom cloumal mým ramenem. To je určitě máma. Zase mně nemůže nechat chvíli na pokoji, proboha, vždyť víkend jsou jen dva dny v týdnu, jen dva dny můžu spát podle libosti… a ona mě ani teď nemůže nechat v klidu. Rozhodla jsem se na její ranní šikanu nereagovat a semknout víčka ještě pevněji. „Tak už vstávej, nemám tu pro tebe celý den!“ Dneska je nějaká neodbytná, co to do ní vjelo?! Ale vždyť to vlastně vůbec nezní jako mamka… A najednou mi to všecko došlo. V hlavě se mi vynořila zima, pak cesta autem, kvílení pneumatik, náraz a ta hnusná tma. Prudce jsem otevřela oči a posadila se, až ta osoba třesoucí mojí paží...
Nezapomenutelný výměnný pobyt
Jak může dopadnout jedna taková sezónní láska… Soňa přišla do školy. Měla před sebou posledních pár měsíců před maturitou, ale vůbec se jí tam nechtělo. A to ještě netušila, co ji tam čeká. Jako vždy přišel na hodinu matematiky třídní Kvapil a tentokráte jim přinesl novinku. „Máme tady jeden pobyt,“ začal na konci hodiny, „za dva týdny by se jelo na Moravu, kde byste se setkali s lidmi z celé České republiky. Jelo by dohromady 8 lidí a to odsud a z vedlejší třídy. Kdo má zájem?“ zeptal se a v tu samou chvíli zazvonilo. Všichni vyrazili ze třídy jako diví, zůstala jen Soňa, její nejlepší kámoška Linda, Petr (nejoblíbenější kluk ze třídy) a Miranda (holka, se kterou se nikdo nebavil, protože přebírala kluky a byla namyšlená, ale mezi...
14. kapitola – Vidění a souboj
„Než odjedete, něco pro vás mám,“ řekla Petela. Sestoupili za ní do podzemní místnosti. Na katafalcích tam leželo mnoho žen. Všechny si byly podobné: zlatovlasé, svým způsobem půvabné, v bílých šatech a všechny mrtvé. „Toto jsou Zářivé,“ řekla tichounce Petela, „tady ta první, to je Esigne.“ Lavinie pohlédla do tváře stárnoucí ženě. Byla jí podobná. Jestli na kryptě leželo nějaké kouzlo nebo co, ale těla byla neporušená a ženy vypadaly, jako kdyby spaly. A pokud toto byly Zářivé, znamenalo to, že… Vyrazila rychlým krokem kolem řady katafalků. Zastavila se u poslední ženy a pohlédla jí zkoumavě do tváře. U jejích nohou byl vytesán nápis, který zabraňoval všem pochybnostem. Stálo tam jediné slovo: Risidana. „Ano, toto...
Prolog
Cesta do tajemné říše elfů začala vlastně docela obyčejně… Byl mrazivý zimní podvečer a já znuděně sledovala obrovské sněhové vločky zasypávající okno mého pokoje. Nechápu, co na té bílé nádheře všichni vidí. Zimomřivě jsem se otřásla, jen pohled na zamrzající svět venku mě donutil dojít si pro svetr. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že zalezu do teploučké postele, když moje úvahy přerušilo mamčino zaklepání. „Kačko, pojď, pomůžeš mi s nákupem, sama ty tašky tahat nebudu.“ Otráveně jsem se zvedla ze země. Už jsem chtěla něco namítnout, ale mamčin dobře mířený pohled mě zastavil. „Mno jo, vždyť už běžim.“ Rychle jsem ze skříně vyhrabala tu nejteplejší bundu a vyšla ven před dům. Mamka na mě několikrát netrpělivě zablikala světly naší...
Můj stín
Jen jedinkrát sama bych přála si být. Sedět si po tmě a v klidu si žít. Žel není mi přáno mít radostných chvil. Jelikož se mnou je navždy můj stín. Tam, kde chci světlo, ona tmu vzívá. Pak se smíchem v očích se na mě dívá. Ten její pohled mé srdce pálí. Přeji si odejít, být od ní v dáli. Nejde však uniknout. Nejde se skrýt. Musím si ní nadále svůj život žít. Je jako přelud, jež v srdci mém žije. Živí se bolestí, jež uvnitř mne bije. Jsem jako ona a ona je mnou. Ten stín prokletý Skrývám jen tmou. Odejít navěky, to je mé přání. Strach mojí duše, ten mi však brání. Smířená se sebou ruku jí dávám. Boj tento prokletý raději vzdávám. Redakční úpravy provedla Janel...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
