17. kapitola – Konec strachu

Nestíhali dojet k Degrikovi včas. Štvali koně, ale nechybělo mnoho do
svítání a oni viděli palác jen v dálce. Náhle Lavinii prosvištěl kolem
ucha šíp. Spěšně se ohlédla. Za nimi jelo asi deset nebo dvanáct běsů.

„Jeď!“ zařvala na Velvrika a otočila se.
Opět zdvihla pravici a zalilo ji světlo. Běsové zpomalili, ale
nezastavili. Vtom máchla rukou a vzduch rozčísl blesk. Dva běsové padli
mrtví. Zničila takto ještě čtyři, než se zbytek dal na útěk. Otočila
koně a ztuhla. Hvězda stála kousek za ní a v jejím sedle visel
bezvládný Velvrik. Ze zad mu trčel šíp. Vyděšeně vykřikla a rozjela se
k němu. Namáhavě se zvedl a řekl:
„Jeď dál, musíš být s ním. Potřebuje tě.“
Lavinie beze slova chytila Hvězdinu uzdu a pobídla oba koně do cvalu.
Nevnímala, kudy jede, nevnímala nic, jen hrůzu z naplnění Sebonainy
věštby. Konečně kopyta zaklapala na kamenném nádvoří. Nikde nikdo
nebyl. Všichni byli myšlenkami v podzemní aréně, kde měl každou chvíli
začít osudový souboj. Náhle uslyšela přidušený výkřik. Přiběhla k ní
Nilsa.
Objaly se a Lavinie pak sehnala podkoního Fawyho, aby odnesl
bezvědomého Velvrika do komnaty. Chtěla s ním zůstat, ale Nilsa řekla:
„Velvrikův osud už není v tvých rukou. Jeho bratr tě potřebuje daleko
víc. Co se má stát, stane se. Ty musíš jít. Nic se neděje bez důvodu.
Spěchej, ještě máš čas, ale není ho tolik, kolik ho mohlo být. Když teď
odejdeš, ještě můžeš všechno zachránit.“
Slzy se jí rozběhly po tvářích dvojnásobnou rychlostí. Věděla, co musí
udělat. Neměla jinou možnost. Políbila Velvrika na čelo a vyšla z
komnaty.

Degrik
se ráno probudil a zjistil, že Nilsa vedle něj už neleží. Jistě šla
podle zvyku nevěst na místo zvané Dům bílých květů, aby tam naslouchala
Vládcovu hlasu. To ovšem znamená, že už ji před soubojem neuvidí!
Zhluboka se nadechl a potlačil slzy. Potom něco málo snědl, oblékl
zbroj a přepásal se Zkázonošem. Khol a Sebonai ho měli doprovodit až do
arény. Tam zůstane sám. Už na něj čekali.
„Nepřijeli?“
„Ne, nepřijeli.“
Šli
tiše a mlčky. Chladné chodby jim vracely ozvěnu jejich kroků. Proč,
proč to znělo tak moc jako bubnování před popravou? Trvalo nekonečně
dlouho a přece příliš krátce než stanuli před tepanými dveřmi. Před
nimi stálo páže, které drželo štít se znakem slunce.
„Můj dar,“ řekl Khol a ukázal na něj.
Princ na znamení díků kývl a otočil se ke svým učitelům, aby se rozloučil.
„Světlo
s tebou, princi Degriku. Ať tě naděje nezklame!“ zatykala mu nevědomky
Sebonai. Ta chladná a přísná žena plakala a pevně mu stiskla ruce.
„Věř,
doufej a jdi, chlapče. Vládce tě ochraňuj, já už víc udělat nemůžu.
Hodně štěstí!“ popřál mu Khol a pak udělal u nejnečekanější věc na
světě.
Pevně ho objal.
Potom mu páže podalo
štít a dveře se otevřely. Aréna byla asi dvacet metrů dlouhá a její dno
bylo asi deset metrů široké. Vzhůru šplhaly po celém obvodu stupně ze
žlutého pískovce, na jejichž vrcholu stál. Proti němu byly stejné
dveře, před kterými stál veliký válečník. Jeho protivník…
Sešli
na dno arény, beze slova se jeden druhému uklonili a přešli do střehu.
Nepotřebovali mluvit. Po chvilce se zbraně s třeskem srazily. Pokud na
Khola sotva stačil, Nesvětlo mu přerůstalo přes hlavu úplně. Počáteční
paniku ale rychle překonal. Bohužel ne tak rychle, aby zabránil
zranění. Meč Nesvětla se mu smekl po stehně a zanechal dlouhý, nepříliš
hluboký, ale přesto bolestivý šrám. Bylo to ale svým způsobem štěstí,
protože ho to donutilo sebrat se. Pokud jde o vrácení myšlenek na zem,
nic není tak účinné jako bolest. Přešel do protiútoku. Před očima měl
tvář Nesvětla, do uší ho bodalo ostré zvonění zbraní, potily se mu ruce
a v kožených rukavicích se skoro koupaly, bolelo ho celé tělo a měl
pocit, že dlouho nevydrží.
Náhle jako by mu někdo přilepil
před jeho duševní zrak řadu obrázků. Nilsa, Velvrik, Lavinie, Khol,
Sebonai…ti všichni na něm závisí. Když selže, oni zahynou.
„Za Nilsu!“ zařval a zaútočil. Oba se lekli ozvěny, protože to byla první slova, která v aréně padla.
Nesvětlo
začalo s mentálním útokem, ale Degrikovi se s vypětím sil povedlo
udržet si ho od těla. Všiml si, že Nesvětlo trochu pozapomnělo na
souboj meči a proto se opřel do zbraně a Nesvětlo upadlo. Khol byl
dobrý učitel a Zkázonoš byl dobrý meč. Ale Nesvětlo bylo dobrý
protivník. Dokázalo se bránit i vleže a to poměrně účinně. Když ale
udeřil z nečekaného úhlu, vyletěla mu zbraň z ruky.
Pozvedl
Zkázonoš, aby to skončil, ale náhle před ním neležel válečník, ale
nádherná žena, ta, která ho už jednou sváděla. Vrhla na něj prosebný
pohled a vztáhla k němu ruce v zoufalém gestu.
Byla tak
krásná, tak beznadějný byl její osud. Jak by mohl takové stvoření
zabít? Její oči slibovaly a její tělo slibovalo vyplnění slibů. Pustil
meč a vytáhl ji na nohy. Objala ho a opřela se o něj. Ustoupil pod její
vahou o krok, pak o druhý, až zakopl o kamenné stupně a upadl. V tu
chvíli se nad ním vztyčila a proměnila se. V obrovského hada. Had
otevřel tlamu, ukázal mu dlouhé jedovaté zuby a pak se připravil k
útoku na ochromeného prince.

Lavinie letěla chodbami rychlostí blesku. Poháněl ji strach o oba bratry. Vtom zaslechla opět Vládce.
„Nezpomaluj, běž dál, Degrik tě potřebuje. Jsem s tebou, i když Velvrik
už ne. Už není, má milá. Zatím ti dám do srdce klid, abys mohla splnit
úkol. Truchlit budeš moci potom. Ukaž svůj oheň! Ukaž ho!“
Pohodila hlavou a v tu chvíli se zdálo, že Slunce sestoupilo do tmavých
chodeb a běží princi na pomoc. Už viděla Khola a Sebonai, kteří stáli
přede dveřmi. Nevšímala si jich a rozrazila velká tepaná křídla. Degrik
ležel dole a nad ním se tyčil obrovský had. Zvedla ruku a udeřil blesk.
Jenže v tom rozčilení minula a místo hada roztříštila dlaždice na
podlaze. Had se otočil, pohlédl na ní s děsem v očích a zmizel.
Nesvětlo uteklo, nezničili ho. Selhali, oba dva. A Velvrik je mrtvý.
Nesplnila, co mu kdysi slíbila, že zabrání jeho smrti. Ztěžka dosedla
na první stupeň. Degrik zvolna vystupoval k ní. Ani si nevšimli Khola a
Sebonai, kteří stáli ve dveřích. Sourozenci přejeli oba mladé lidi
pohledem a pak se tiše vytratili. Ovšem Nilsa, která přiběhla chvilku
po nich, tak diskrétní nebyla. Zastavila se na prahu, přeletěla je oba
pohledem a vrhla se Degrikovi do náruče. Přesto Lavinie viděla cestičky
slz na jejích tvářích. Tak je to přece jen pravda. On je mrtvý.
Sklonila hlavu a rozplakala se. Ucítila dva lidi, jak ji objímají.
Zvenčí zaslechla křik a počínající oslavy, ale nevnímala je. Na celém
světě nebylo nic, než tři mladí lidé, kteří se objímali na stupních
arény smrti.
Vtom uslyšeli hlas Vládce Slunce:
„Výborně! Podařilo se vám splnit úkol.“
„Ne, pane,“ namítla Lavinie, „Nesvětlo uteklo. Nic jsme nedokázali.“
„Vrátila ses do země své matky, převzala jsi své dědictví a společně
jste Nesvětlu dali za vyučenou tak, že ještě několik let nevystrčí nos!
Zvítězili jste! A proto mám pro vás dary. Ty Degriku jsi už našel svou
hvězdu a ona ti bude stát po boku do konce života, proto pro vás mám
požehnání, nic víc. A ty Lavinie … milovala´s ho?“
„Já? Jenom jako nejlepšího přítele, kterého jsem kdy měla.“
„Nepropadej tedy zoufalství. Dostaneš ochranu před hlubinami beznaděje.“
Zablesklo se a na dívčině krku se objevil stříbrný přívěsek ve tvaru malé hvězdičky.
„To je Jitřenka, cena pro vítěze. Střez ji dobře, protože ti bude
pomocí i v té nejtemnější tmě. Teď běžte, lid vás chce pozdravit.“
A s vlahým závanem větru je opustil. Zvedli se a vyšli se skloněnými hlavami z arény.