Malá pohádka o velké kočce
Pohádka o tom, jak se jedno malé městečko bálo velkého kocoura a jak vše vyřešil odvážný Olin. Už je to velice dávno, snad až pradávno, co se kolem malého městečka Wasi toulala velká zrzavá kočka. Městečko leželo uprostřed lesa, obyvatelé se všichni znali a měli se moc rádi. Děti se nemusely bát chodit do lesa. Tam si děti hrály se zvířátky a lezli po stromech. Taky sbíraly maliny a jahody, kterých bylo vždy hojně. Až do dne, kdy se v lesech objevil velký zrzavý kocour. Kocour byl velice mlsný a vše co našel, to snědl. A taky strašil děti, které si do lesa přišly hrát. Byl to zlý kocour. Lidé z města ho chtěli s lesa vyhnat. Proto jednou večer svolali velkou poradu. Do hospody tehdy přišli všichni obyvatelé onoho malého městečka. Všichni se chtěli tohoto zrzka...
18. kapitola – Zármutek
Stáli u čerstvého hrobu na stinném hřbitůvku. Jak by byl šťastný, kdyby věděl, že se vzali! Nilsa se k němu choulila a on cítil, jak se otřásá vzlyky. Co věděla o noci, kdy všichni oslavovali vítězství a ona přijímala gratulace k sňatku? Co věděla o tom, že seděl s Lavinií v chladné komnatě u chladného těla vlastního bratra a Zářivá mu vyprávěla o každém jeho činu od chvíle, kdy ho viděl naposled, o tom, jak porazili Nesvětlé, jak rozluštili hádanku na bráně, o Petele, o Drobečkovi a Podskalském, o běsech a o jeho smrti? On už neměl slz, všechny vyplakal včera, jakoby doufal, že jejich teplo oživí bratra. Lavinie klečela u náhrobního kamene a opírala se o něj. Věděl, že nepláče, že se s ním jenom naposledy loučí.Konečně vstala a řekla:„Budu muset odejít....
Báseň Moudrého klobouku
S mnohými se již dávno znám, nováčky však moc rád mám. Celý školní rok jsem zase spal, abych se na vás nachystal. Kdo že jsem? No přece klobouk moudrý, co vám do hlavy vidí. Znal jsem čtyři velké hlavy, jak se jenom jmenovaly? První byl Godrik Nebelvír, co sílu statečnosti znal. Založil kolej Nebelvír a do znaku mu lva dal. Druhá byla moudrá hlava, co z Havraspáru pocházela. Je to naše Rowena, co si moudrosti cenila Helga z Mrzimoru založila kolej další, i když v té době nebyla vůbec postarší, nikdy by tě nezradila, a i pracovitá byla. Poslední, no málem bych na něj zapomněl, je Salazar Zmijozel, co na hadech zel Měl své vlastní představy, o světě bez hranic. Nasaď si mě na svou hlavu bez sebemenšího strachu a já ti s radostí oznámím, do jaké koleje tě zařadím....
Zlatý drak
O podivném přátelství. Dívka, kterou všichni opovrhují, a drak, který se podobá stvořením, která napadají vesnici. I těch pár stromů na Slomonské louce už dostávalo žluto-červený kabát. Po cestě do hor běžela postava, tak malá ve srovnání s okolními štíty tyčícími se snad až k samotnému slunci a staletým lesem, který ony horské štíty lemoval jako náhrdelník krásné ženy. Maroon ale okolní podzimní krásu nevnímala. Přes závoj slz pořádně ani neviděla na cestu. Přesto klopýtala dál. Zastavila se až v nejhlubší části lesa, která teď celá zářila zlatými listy. Dívka si sedla na velký kámen a konečně dala průchod slzám a pláči. Proč jsou na ni všichni takoví? Ona přece za nájezdy těch divných barbarů na dracích nemůže! Už odmala byla terčem posměchu pro svůj netradiční...
Joša a psík
Joša se po smrti svého otce vydal do hor. Po několika dnech potkal psíka, po dalších několika dnech potkal stařenu. Tyto dvě bytosti mu změnily život na rok a ještě déle… V horách u jednoho potoka stála malá chaloupka. Žil v ní Joša a byl sám, protože maminka mu umřela dávno, tu si ani nepamatoval, a tatínek v zimě. Přišlo jaro, Joša byl osamělý a přemýšlel, co by dělal. Samota mu nesvědčila, tak se vypravil do hor. Jarní hory byly krásné a chladné. Chodil po místech, kudy chodíval s tatínkem, a přemýšlel a vzpomínal. Potkal psíka. Psík ho chvíli pozoroval a Joša pozoroval psíka. Joša na něj zkoušel mluvit a spřátelit se s ním, ale psík se k ničemu neměl. Tak šel Joša dál a psík s ním. Chodili tak několik dní a spali blízko sebe několik nocí. Jednou Joša...
3. kapitola – Odpovědi
Na začátku se Janel vážně snažila o fantasy…pak jí došlo, že jí to nejde, takže to vzdala a dopadlo to takhle :)) Rozzuřeně jsem rázovala duhovou chodbou rozhodnutá dostat z Nerwen vysvětlení mé situace stůj co stůj. Už jsem se přiblížila ke dveřím a hodlala pěkně důrazně zaklepat, když tu přede mnou, jako obvykle, zmizely. Vpochodovala jsem rovnou do Nerweniny komnaty a spustila: „Paní Nerwen, musíme si už konečně promluvit! Já už…“ „Ach, už jsi zpět. Jak se ti líbí moje sídlo? A navštívila jsi už zámecký park?“ Nevěřícně jsem jí pohlédla do tváře. Byla naprosto bezvýrazná a kamenná. Dělá si srandu? Ona tu se mnou bude klábosit o zahradách? „Ano, byla jsem tam, je moc hezký. Ale kvůli tomu tady nejsem. Chci se konečně...
Věrná až do konce
Co všechno se stane, když má na trůn malé země nastoupit mladá a nezkušená královna? Prostornou kaplí kráčel zasmušilý průvod, z kůru se přízračně, jakoby z nebe, snášel tesklivý hlas chorálu. Dokonce i sochy a obrazy svatých měly jakoby pochmurný obličej. Zástup za márami byl předlouhý. Každý se chtěl rozloučit s králem Sanchem, který své zemi vládl bezmála třicet let. Nejzasmušilejší však byla postava kráčející hned za márami. Princezně Berenikee nebyl Sancho jen dobrým králem, ale taky otcem, který jí i při všechny své povinnosti nahrazoval i matku. Sbohem, otče, loučila se s ním v duchu. Ty se teď na mě budeš dívat z ráje. Ty se budeš těšit z přítomnosti Ježíše Krista, zatímco mně přenecháváš přetěžký úkol. Jako tvoje jediná dcera, otče, budu královnou...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
