1. kapitola: Znovu do Země naděje a touhy
Pokračování povídek Dědictví ohně od autorky Lomeril. Přejeme příjemné čtení. Už uplynuly čtyři roky od chvíle, kdy opustila Zemi naději a touhy. Svět, ze kterého pocházela její matka, svět kam patřila, protože zdědila Jiskru Slunce, moc zahánět zlo. Setkala se tam s princem Slunce Degrikem, jeho snoubenkou a později i manželkou Nilsou a s jeho bratrem Velvrikem. Velvrik se stal jejím nejlepším přítelem, ale zemřel, zabili ho běsi… Ona zatím zachránila jeho bratra před Nesvětlem, hlavní mocností zla v Zemi naděje a touhy. Pak odjela a od té doby netoužila po ničem jiném, než se tam zase vrátit. Za tu dobu se stalo mnoho. Zjistila, že její strýc Tony také navštívil tu zemi, její zemi a nesmí se do ní už vrátit. Jenže před dvěma lety Tony zemřel. Usnul na...
Fantazie
Kolem zaševelily barvy a v jejich víru se zhmotnila ona – Fantazie. Vypnula počítač a promnula si unavené oči, před kterýma se jí stále míhaly stovky čísel a součtů. „Dáte si kávu, paní Spencerová,“ nakoukla do její kanceláře sekretářka. „Ach, káva je přesně to, co teď potřebuji,“ přikývla a vstala ze židle. Protáhla si ohnutá záda a zakřupala klouby. Její práce jí bavila, ale občas, právě v takových chvílích, kdy dodělal nějaký složitý projekt a její mysl byla zcela uvolněná, v tom okamžiku měla ten dojem, že jí něco uniká. Že něco ztratila, ale sama si nemohla vzpomenout, co by to vlastně mělo být. „Tady,“ objevila se sekretářka znovu s obyčejným tmavomodrým hrníčkem v ruce. Alex se v hlavě objevil podivný,...
Lovkyně
Může upír milovat? Vysoká, štíhlá postava splývající s temnotou okolo pozorovala nedaleký altán, z něhož se ozývala hudba, zpěv a řev opilců. Ti mladí, pomyslela si postava, nic je nepoučí. To je skoro nemožné, jak je tady lehké sehnat jídlo. A dál se nevzrušeně opírala o vzrostlý strom. Čekala. Za ta léta se naučila trpělivosti. Dovede čekat skoro celou noc, to by jiní nevydrželi. Ti by to vyřešili po půl hodince, pomyslela si postava pohrdlivě a vyčkávala dál. Náhle se z davu rozjuchaných Španělů oddělil nějaký mladík. I když vypadal jako ostatní, Lorenzo poznal, že je to Ital. Mladík potácivě klopýtal blíž a blíž k Lorenzovi a ztěžka oddychoval. Tak, to bude dneska jednoduché, pomyslel si Lorenzo a vystoupil ze stínu stromu. „Zdravím,“ řekl...
Papír
Duše jejich (Kdo v ně věří?) jako listy nepopsané leží. Hledají inkoust, brk, nastavují krk hrdlu masožravému, světu celému. Pro slovo, slovíčko, prodali by sluníčko. Jen aby mohli říci, jsem ten co má víc. Co na tom všichni vidí? Jsou to vůbec ještě lidi? Ten papír co mám uvnitř je plný vět a škrtanic. Protože jsem vyšla z davu, prokoukla zdi klamu. Kráčím sama uličkou, která zapisuje propiskou na papír slova další, co dělají ten život těžší. Jsem totiž plná předsudků, lží a popisků. Kterých se nelze zbavit, o kterých se nelze bavit. Další krok a rozcestí, ten papír mi cestu snad proklestí. Ptáte se, co se stalo? Co mi možnost dalo tohle psát? A na pohřeb se smát? Kdo ví. Ať poví. Protože s tím by život nebyl stín. Zatím je načase opustit, už zase, dav a čekat,...
Holá kamélie
Povídka o kamélii, jež chtěla znovu žít… Bylo to jednou v zimě. Děti odešly domů a mateřská škola naráz ztichla. Do zahrady přiletěl malý vrabčák. Přilétal sem vždycky k večeru, usadil se na větvi santálového stromu a díval se na červánky. Když pohlédl dolů do zahrady potopené do fialového stínu, spatřil v rohu malý stromek. Stojí tam už dlouho? Podivil se, že si ho dříve nevšiml, roztáhl křidélka a rozletěl se k němu. Stromek byl malý a holý; jak na něj vrabčák usedl, celý se roztřásl. „Dobrý den, ty jsi suchý strom?“ zaštěbetal vrabec. „Kdepak, já jsem živý,“ odpověděl stromek. „Aha. A jakpak se jmenuješ?“ „Kamélie.“ „Nelži, já přece vím, jak vypadá kamélie.“ „Já jsem opravdu...
Rozverná panička Gréta
Často, když člověk přemítá, jaký je nebo byl jeho život, může dojít k několika zajímavým závěrům. Možná konečně přijde na svou bezmoc, mnohdy i lhostejnost ke světu, okolí a ke všemu. To je doba, kdy sny z dětství ztratí svou důležitost, zůstane jen šeď obyčejného života. Druhý případ je komplikovanější. Náhlé prozření či náznak něčeho nového probudí spící touhy. Takové tužby se neprojevují navenek. Tiše spí. Čekají na příležitost. Proto vyslechněte můj příběh a probuďte své sny!Jako obyčejná dívka s dostatečně velkým věnem jsem byla hned po svých sedmnáctých narozeninách provdána. Můj manžel – prošedivělý čtyřicátník – byl ze staré školy a potrpěl si na dobré mravy. Ode mě očekával, že mu budu spořádanou ženou, tj. stát u plotny, starat se o...
Slzy draka
Arien se vzbudila a vstala ze své postele. Promnula si oči a zjistila, že kousek od její postele je ještě jedna postel, kde spí její sestra Nessië. Arien a Nessië patřily do jedné z elfských rodin. Všechny elfské rodiny byly v tomto kraji na svůj původ hrdé. Dnes dokonce i Arien, která se nedávno probudila do obyčejného dne… Ze slámy se skutálelo na zem stvoření. Takové ani kouzelník nikdy neviděl. Mělo chlupaté tělíčko, hlavu něco mezi kočkou a psem a tři chlupaté ocásky. Stvořeníčko bylo černo bílé a sem tam mělo rezavý proužek. Kolem oka černé kolečko. Uši mu stály na hlavě a vypadaly jako natupírované. Bylo velké přibližně 50 centimetrů. „Nienn!“ ozvalo se z druhé strany kupky žluté slámy, které pak následovalo hlasité „Pšíík!“...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
