Slzy draka

Arien se vzbudila a vstala ze své postele. Promnula si oči a zjistila, že kousek od její postele je ještě jedna postel, kde spí její sestra Nessië. Arien a Nessië patřily do jedné z elfských rodin. Všechny elfské rodiny byly v tomto kraji na svůj původ hrdé. Dnes dokonce i Arien, která se nedávno probudila do obyčejného dne…

Ze slámy se skutálelo na zem stvoření. Takové ani kouzelník nikdy neviděl. Mělo chlupaté tělíčko, hlavu něco mezi kočkou a psem a tři chlupaté ocásky. Stvořeníčko bylo černo bílé a sem tam mělo rezavý proužek. Kolem oka černé kolečko. Uši mu stály na hlavě a vypadaly jako natupírované. Bylo velké přibližně 50 centimetrů.

„Nienn!“ ozvalo se z druhé strany kupky žluté slámy, které pak následovalo hlasité „Pšíík!“

„Já ti říkala, že na té slámě nemáš spát!“ hovořilo telepaticky stvoření.

„Proč?“ zeptala se pšíkající osoba.

„Protože jsi na něj alergická!“ odpovědělo jí mentálně stvoření.

„Nebuď drzá!“ okřikla ji pšíkající Arien. Arien byla elfského rodu. Věděla, že celá její rodina je na to pyšná, i její dvojče Nessië. Jen ona ne. Vadila jí namyšlenost některých elfů a jednoho dne se rozhodla, že prostě uteče. Cestou potkala záhadné stvoření beze jména, pojmenovala ho Nienn a staly se z nich kamarádky. I když spolu musejí hovořit telepaticky, nic na tom nemění. Po pár dnech flákání se dostaly na mýtinu, kde jim stařík řekl, že za horami má sídlo nestvůrný Nargo, který ukradl bílé dračici její mládě, které má nesmrtelný dar. Toho chce Nargo využít a zničit všechny elfy, kteří ho věznili kouzly celé léta v horách. Nargo byl zaklet do podoby nestvůrného vlkodlaka. Jeho tělo bylo chlupaté a ze zad mu trčela dvě dračí křídla. Měl skoro dvoumetrový dračí ocas a tlapy ve velikosti medvěda, z tlamy mu trčí dva velké zuby. Dlouhý čumák mu vyčnívá z protáhlého obličeje.

„Víš, kolik je hodin? 7! Tímhle tempem se na horu Zkázy nedostaneme ani za rok!“ vyčítala Nienn Arienino zaspání.

„Už vstávám! Včera jsem to počítala a pozítří už bychom měly být tam…“ Arien zvedla prst a ukázala na vrcholek hory, od jejího výstupu je dělil už jenom les Strachovlády.

„Slyšela jsi o těch věcech, co se tam prý dějí?“ ozval se jí v hlavě hlas Nienn.

„Ne, celou dobu jsem žila v mém rodném městečku,“ vzdychla Arien.

„Tak to vezmi dýku a drž ji radši před sebou, je tam plno Entů. Ale pro změnu hodní trpaslíci, nebo skřeti nebo co to je,“ informovala ji Nienn.

Arien a Nienn procházely hustými křovinami a oddělávaly si z obličejů větvičky. Les byl prorostlý křovinami a zajímavými stromy.

„Vážně myslíš, že jsou všechno Entové?“ zeptala se Arien.

„Všechno, ale nejsem si jistá,“ odpověděla jí mentálně Nienn.

„Na to, jak to zjistit, existuje jenom jeden způsob…“ Arien vytáhla dýku a přiblížila ji ke stromu.

„NE! Nedělej to! Jsou to naši přátelé!“ ozval se pištivý hlásek odněkud mezi stromy. Arien se otočila a uviděla malého mužíčka s prostým oblečením z listů a sem tam kousek plíšku.

„Je… to jsem nevěděla,“ lekla se Arien, až jí spadla dýka na zem. Ohnula se a dala si ji za pásek.

„Všichni si myslí, že jsme zlí, ale my nejsme zlíí,“ zakvílel trpasličí skřet a Arien na něj mlčky zírala.

„My nemáme čas si s vámi povídat, musíme se dostat tam nahoru!“ odeslala myšlenku do mozku Arien i trpasličímu skřetovi Nienn.

„Nienn!“ okřikla ji Arien,

„To vás tam nesmííím pustit!“ zakvílel zase skřet.

„Proč?“ Vykulila na něj oči Arien.

„Mám příkaz nikoho nepouštět!“ vysvětlil jí skřet.

„Od koho?“

„To vám taky nesmíím řííct“

„Ale my se tam potřebujeme dostat! Máme na to povolení,“ poslala mu myšlenku Nienn.

„Žádné takové neexistuje, takže se pakujte pryč!“ zakroutil hlavou skřet.

„Fajn, tak si tu umři! Budeš za to moct ty! Theira ti moc nepoděkuje,“ dala mu vinu Arien.

„Theira? Myslíš tu dračici?“ otočil se tázavě trpasličí skřet na Arien.

„Jo, ta dračice,“ odpověděla mu mentálně Niann.

„Jo, hehm, tak to já vás pustím, ale musíte se brzo vrátit. A nezapomeňte, že Nargo nemá srdce. Ale když ho probodnete touhle vzácnou větvičkou, omráčíte ho a získáte čas na útěk,“ pošeptal jim skřet a podal jim kousek hadříku. Arien se podívala, co v hadříku je. Ležela tam obyčejná větvička.
Arien a Nienn už chtěly vkročit, ale skřet je zastavil.

„Cože? Děláte si srandu? Teď jít nemůžete! Vždyť je tma!“

„Ale tímhle tempem se tam jinak nedostaneme!“ vysvětlila mu telepaticky Nienn.

„Nienn, musíme se vyspat, už se stmívá,“ uznala Arien.

„Vezmu vás k sobě do nory,“ řekl trpaslík a vedl je mezi stromy.

Arien šlehaly větvičky do tváří. Skřet je vedl ke své noře z hlíny. Když k ní dorazili, pozval je dál. Dvířka nory byly malá, takže se jimi musela Arien skoro proplazit. Nienn s tím problém neměla. Když vešly do nory, strop byl taky celkem nízký, takže se musela Arien sklonit. Uvnitř bylo útulno. Nalevo byla spíž a vedle ní nějaký menší stoleček, a pak tam visel kotlík, ze kterého se kouřilo. Pak tam byly dvoje dveře, jedny vedly do ložnice a druhé do nějakého pokoje. Napravo byl dřevěný gauč a knihovnička s nějakými otrhanými knihami. Ze stropu visely kořeny a bylinky.

„Ty tu bydlíš sám?“ zeptala se Arien.

„Ano, občas si tu pozvu jezevce nebo veverku,“ řekl skřet.

„Řekněte mi, proč chcete tam nahoru?“ vyzvídal skřet.

„Neřeknete to nikomu?“ zeptala se ho Arien, i když v něj neměla důvěru.

„Ne“ vypadlo ze skřeta.

„Dobře, on Nargo ukradl vejce Theiry, které nás má zachránit před zkázou. Pokud ho ale neukradneme, vejce se vylíhne a bude považovat Narga za otce, ten ho vychová a použije jako zbraň, aby to tu ovládl. A taky se chce zbavit elfů, protože ho uvěznili na hoře,“ začala mu vysvětlovat Arien, dokud nebylo už moc pozdě. Přes skřetovo střešní okno nebylo vidět skoro nic než tma.

„Pro dnešek to stačí, dáme si ještě polévku a půjde se spát,“ rozkázal skřet a začal něco míchat v kotlíku.

„Počkej, mám tu nějaké jídlo, můžeš ho tam přidat,“ nabídla mu Arien a začala se přehrabovat v tašce.

„Ne, děkuji, vařím ze svých zásob,“ řekl skřet. Arien to mohla brát jako urážku, ale nebrala. Schovala do tašky jídlo. Mezitím skřet dovařil a položil na stůl polévku, ve které plavaly kořínky. Arien i Nienn se pustili do jídla.

Pak šly do malého pokoje a Arien se tak tak vešla na postel.

„Dobrou,“ popřála telepaticky Arien.

„Dobrou,“ odpověděla jí Nienn.

Ráno se vzbudily obě dvě brzy, Arien vytáhla z tašky kousek stříbrného plíšku a nechala ho skřetovi na stole za nocleh.
Pak Arien a Nienn vykročili směrem k hoře.

„Nabourala jsem se mu do mysli, tihle skřeti jsou nemožní, nedokážou udržet své myšlenky na uzdě,“ uchechtla se Nienn.

„Říkala jsem ti, že nemáš lézt do cizích myslí!“obvinila ji Arien. „Co jsi zjistila?“ dodala.

„Nemá zlé úmysly. Pak jsem narazila na mysli těch Entů, ale tam jsem se nedostala,“ vzdychla Nienn.
Pak obě mlčky šly, až došly k rozcestí, rozdělovalo se na tři cesty.

„Kam půjdeme?“ zvedla chlupatou hlavu Nienn.

„Počkej, mám… mapu,“ vzpomněla si Arien a začala se přehrabovat v tašce kterou měla na rameni.
Arien vytáhla mapu a projela ji očima.

„Hmm, ta vpravo vede nějak na louku, tam se nedostaneme, protože je tam jezero. Přes tu rovně bychom se tam taky nedostaly, protože je kousek odtud rokle. A ta vlevo vede přes močál, jinak se na horu nedostaneme,“ vzdychla Arien.

„Jak se chodí přes močál?“ otočila se na ni Nienn.

„No, pokud bude velký, musíme si udělat lávku, pokud malý, můžeme ho obejít, pokud bude kam,“ vysvětlila jí Arien.
Obě dvě se vydaly na cestu. Když šly tam, kde měly být původně stromy, už trochu řídly a bylo tam hodně trávy. Cesta už byla bahnitější a lepila se na nohy. Zužovala se a tráva byla čím dál tím žlutější. Když ušly minimálně kilometr, objevil se před nimi močál. Měl hnědou barvu a každou chvíli se v něm objevila bublina.

„Nebudeme se tam koupat, že ne?“ zeptala se mentálně Nienn Arien.

„Rozhodně ne,“ odpověděla jí Arien, „budeme si muset udělat tu lávku a to budeme muset pokácet strom,“ vzdychla Arien.

„Oni nám to odpustí,“ utěšila ji Nienn. Obě dvě se vrátily kousek, kde byly ještě stromy.

„Musíme jeden uřezat,“ oznámila jí Arien a začala vytahovat dýku.

„Našla jsem jeden ulomený!“ zakřičela jí do mysli Nienn, až se lekla.

„Ulomený strom? Spíš spadlý,“ opravila ji Arien a šla se podívat na ten Niennin objev. Před ní byl asi čtyřmetrový tenký strom podobný bříze.

„Jak ho ale poneseme?“ otázala se na Nienn.

„Potáhneme ho,“ ušklíbla se Arien, uchopila strom a snažila se ho tahat za sebou.

U močálu se snažila zvednout strom, aby pak mohl dopadnout na břeh. Když strom stál, Arien ho pustila, v mžiku se ozvala rána a kolem bylo plno prachu. Arien vzala Nienn do náručí a šla balancovat po můstku ze stromu. Strom byl úzký a klouzal, Arien měla co dělat, aby jí neuklouzla noha. Našlapávala až moc opatrně a dívala se víc před sebe než pod nohy a jedna noha ji sklouzla dolů. S výkřikem zapadla nohou do bahna.

„Pomoc!“ vykřikla a chytla se lávky. Drala se nahoru, aby ji bahno nepohltilo. Když se vydrápala na břeh, těžce oddychovala.

„Už jsem myslela, že mě to sežere“ řekla na jeden dech Arien.

„Musíme dál! Pojď!“ šťouchala do ní Nienn.

„Teď mě málem spolklo bahno! Uděláme si přestávku na jídlo,“ rozhodla Arien a sedla si na zem. Vzala tašku, kterou měla kolem pasu, a začala se v ní přehrabovat. Vytáhla chleba a začalo ho dýkou řezat.

„Došlo nám pití, musíme najít nějakou studánku,“ vysvětlila Arien a zakousla se do chleba.

„Kdybychom šly jinou cestou, byly bychom u jezera,“ vyčítala Nienn.

„Ale to bychom se nedostaly sem k močálu…“ začala Arien…

„… a nespadla bys tam,“ dokončila její větu Nienn.

Po snídani se obě dvě zvedly a vydaly se dál na cestu. Cestička už nebyla tak bahnitá a stromů kolem už bylo víc. Arien vytáhla kompas.

„Jdeme na sever,“ řekla, „takže tam bude zima.“
Nienn jí nijak mentálně neodpověděla, dala jí zabrat chůze, protože území, po kterém šly, bylo víc a víc plné trávy a Nienn byla malá a měla menší nohy, takže ji nakonec musela Arien vzít do náruče.
Arien přemýšlela, jestli bylo dobrý nápad utéct ze své rodné vesnice, protože se tam měla dobře. Ale myslela si, že to byl dobrý nápad se vydat na cestu, aby zachránila všechno kolem. A k tomu získala kamarádku.

„Vím, na co myslíš, jestli to přežijeme, ukážeš mi tvou rodnou vesnici,“ prokoukla ji Nienn. Arien štvalo, že se jí pořád Nienn dívá do mysli a ví, co si myslí. Měla by se naučit svoje myšlenky utajit. Než se nadály, začalo se smrákat a hvězdy vycházely na oblohu.

„Odložíme to na zítra, nemyslíš?“ otočila se Arien.

„Tak jo,“ řekla jí mentálně Nienn a zároveň kývla.

„Víš, že zítra už tam budeme? Možná…“ zasnila se Arien a usnula.

Ráno, když se obě dvě probudily, snědly kousek chleba a zase se vydaly na cestu. Před nimi už hora stála v celé své kráse. Ale to už byla větší zima než u močálu. Sem tam byla i kopka sněhu.

„Nahoře by taková zima neměla být,“ informovala Arien. Obě dvě vystupovaly na horu. Měly štěstí, protože do hory byly vytesané jakoby schody. Nahoře se zastavily těsně před jeskyní.

„Tohle bude ona, teď nemluv a snaž se udržet svoje myšlenky na uzdě,“ vysvětlila jí Nienn.
Vešly do jeskyně, všude byla tma a vlhko. U zdi byl nějaký brloh. Arien vytáhla větvičku kterou dostala od skřeta.

„To si fakt myslíš, že ho tím zabiješ?“ ozvalo se Arien v hlavě.

„Říkala jsi, že nemáme mluvit! A ten skřet říkal, že jo,“ bránila se Arien.

„Jak myslíš,“ ozvalo se ještě.
Arien přemýšlela nad tím, kde může vejce být. Obě dvě šly hlouběji do jeskyně.

„Seber to vejce!“ křikla mentálně Nienn na Arien. Arien chňapla po vejci. Ale v tom ji zezadu chytil Nargo. Jednou nohou přišlápl jeden z ocasů Nienn. Obě dvě je hodil do kouta a někam odešel. Beze slova.

„Jak utečeme?“ panikařila Arien.

„Prostě… mám plán, já ho zabavím a ty mu pak vrazíš tu tyčku do zad,“ vysvětlila Nienn.

„Nojo, to se lehko říká,“ vzdychla Arien.

„Třeba se to povede,“ doufala Nienn.
Během několika minut se Nargo vrátil. Arien nevěděla, co mu chce Nienn říct, protože ještě dostatečně neovládala schopnost nabourat se do cizí mysli a k tomu Nienn tu svou držela na uzdě. Nargo si všiml poskakování Nienn. Přišel k ní a nechápavě se na ni díval. Arien využila situace, vzala větvičku a zabodla mu ji do zad. Nargo zařval, tlapou odmrštil Arien od sebe a padl. Arien se probudila z rány vedle mrtvého Narga.

„Vezmi vejce a zdrháme,“ připomněla ji Nienn. Arien tedy vzala vejce a obě dvě se vydaly na cestu pryč. Arien ale před tím dýkou uřezala kousek chlupů Narga. Na památku. Aby jí věřili. Vzala vejce do náruče a šla za Nienn. Sešly z hory a vydaly se na opačnou stranu do Kalmadiri, kam měly vejce donést. Cesta trvala dva dny. Cestou potkaly stádo želv, které jim ukázalo cestu. Když došly do údolí, Theira na ně už čekala v jeskyni.

„Děkuji, jste velice odvážné, musím se vám nějak odvděčit, ale teď prosím, Arien, pojď za mnou,“ pozvala Arien do jeskyně.

„Víš, měla bys být pyšná na to, že jsi elfka a k tomu tak odvážná,“ začala Theira. „Proč nemáš elfy ráda?“

„Protože se dělají velkými a dělají z malých ras, jako třeba trpaslíci, ty zlé,“ sykla Arien.

„Protože jsou pyšní na to, kdo jsou, a ty bys měla být taky,“ vysvětlila jí klidným hlasem Theira.

„Když myslíte…“ řekla potichu Arien.

„Nemyslím, vím,“ ozvala se Theira a už vedla Arien ven z jeskyně. „Dám vám koně a zásobu zlata, za mé vejce“ nařídila Theira.

„Prosím, nemohli bychom tu ještě zůstat, než se to vejce vylíhne?“ zeptala se Arien.

„Myslíš Dědice? Můžete,“ usmála se dračice. Za několik dní už mělo vylíhnutí nastat, sešlo se celé údolí i cizinci, aby Dědice viděli. Všichni hleděli směrem k jeskyni, odkud měla Theira s Dědicem vyjít. A taky se tak stalo. Z jeskyně se ozval lehký řev a pak odtamtud vyběhlo malé bílé dráče. Chodilo sem a tam a prohlíželo si občany údolí.

„Je roztomilé,“ ozvalo se Arien v hlavě. Arien a Nienn stály v první řadě. Dráče je zpozorovalo a přiběhlo za Arien. Začalo se k ní lísat. Arien ho hladila.

Ještě ten den se vydaly Arien a Nienn domů.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.