Hrozba z vesmíru – 7. Boj o přežití začíná
Slunce je ještě vysoko nad hlavou, tma tedy ještě nepřijde. Ale i tak by měli co nejdříve začít. Vždyť kdo ví, jak dlouho ještě vydrží světlo. Země se otočí jednou za dvacet čtyři hodin, Dirtac však jen za dvacet, ale třeba na takovém Barillu, tam je to pouhých čtrnáct hodin. Na Barillu to zase tak moc nevadí, protože tam není dýchatelná atmosféra a veškerý život je proto pod obrovskou kopulí a tím pádem není problém s umělým osvětlením, ale zde tato možnost není. A vezměte si například takovou Zadanae. Tam je podobně tmavé slunce, jako zde, a už když je v poloviční vzdálenosti k horizontu, svítí tak slabě, že není vidět na krok. Ještě, že tento stav trvá pouze asi hodinu, pak vyjde druhé slunce Zadanae a planeta se opět ponoří do červeného světla. Má i zdejší...
Hrozba z vesmíru – 6. Nová země
Zmateně se rozhlíželi kolem. Zelenou pronikavou záři vystřídalo tlumené červené světlo mající svůj zdroj v temně rudém slunci. To sice bylo alespoň dvakrát tak velké, jako jejich žluté, avšak dávalo mnohem méně světla. Pro jejich oči to však bylo velmi uklidňující, neboť je měli ještě velmi podrážděné ze svitu „Hvízdající planety“, jak jí občas mezi sebou říkávali. Byl to tehdy Mikův nápad a tak není divu, že se nyní Pete usilovně snažil vymyslet název pro tuto planetu. Nakonec to vyhrál název „Temná planeta“. Nyní se tedy rozhlíželi po této „Temné“ zemi. Co jim asi přinese za trápení? Je opravdu tak divoká? Co všechno je ještě potká? Osud je poučil, že nic není možno předvídat. Vždy se může stát cokoli naprosto...
I bozi mají své dny!
Třinácté soutěžní dílo se právě představuje. Na oblačném polštáři seděl jeden ze čtveřice přírodních bohů a líně šťouchal velkým prstem do oblaků a cvrnkal je jako kuličky. „Mám o Aetha strach,“ prohodila Terra a pročísla si rukou záplavu olistěných vlasů. Undia jen pokrčila rameny. „Jen se nudí, nic víc. Nic mu není,“ zašplouchala v odpověď a ledabyle mávla rukou, až se kolem rozstříkly kapky. „Nudí se už moc dlouho. Ještě vyvede nějakou hloupost… vzpomínáš na ta tornáda před deseti lety?“ „Ach, nebuď tak starostlivá, sestřička,“ poskočila Undia na místě a protočila blankytné oči. „A když už se chceš starat, radši vymysli řešení.“ Terra zamyšleně vytrhla ze své kštice dozrávající kaštan a...
1. kapitola – Konec věků
Dvanácté soutěžní dílo se právě představuje. Den po dní ubíhá a každý je tak podobný tomu předchozímu. Mnoho lidí, elfů, víl a dokonce i mírumilovných hobitů si stěžuje na každodenní rutinu. Avšak když po mnoha staletích přijde den hromobití, na který pamatují už jen nejstarší z rodů, všichni náhle ustrnou a zaleknou se hněvu z nebes. I zalitují rouhači svých slov a ukrývajíce se před blesky z čistého nebe prosí o slitování. To ovšem nepřijde. Nikdy ne samo. V ten den, kdy náš příběh začíná, se všichni tvorové Kouzelného světa probouzeli s vědomím dalšího všedního rána. Již nebylo téměř jediného, kdo by si vzpomněl na osudnou událost, od které uběhlo přesně tisíc let. Zprávu o nadcházejícím dni jim přinesla až tajemná věštba lesní víly Afromaé, která předpověděla...
Záhadná cesta do hory
Jedenácté soutěžní dílo se právě představuje. Autorka: Derryka Fashionová Jednoho dne se sešli tři rody na magickém místě u osudové hory.Tyhle tři rody se nějak jmenovali.První se byli Elfové,druhý rod byli Hobiti a třetí rod byl Lidský a poslední byli Vílí rod.Než přišli museli otevřít tuhle osudovou horu,ale bylo to háček nevěděli jak.Až na to přišli.Museli tu horu otevřít společnými silami.Ale jak,vymýšleli různé nápady jak to otevřít a však se rozdělili a obešli horu aby něco zjistili.Pár lidí zůstalo u vchodu a hledali.U vchodu na zdi byli podivné znaky,ale nikdo je nedokázal rozluštit,kdo by taky uměl.V hoře byla podivná díra a v ní něco hnědého jako by to byl starý,ale hodně starý pergamen.Pokoušeli se ho dostat ven s díry,ale marně,byl tam zastrčený že...
Smyslnost osudu 1 – Klíč k Osudové Hoře
Desáté soutěžní dílo se právě představuje. „Jsem tady!“ zavolala elfka, nikdo se však neozýval a tak se její pronikavý hlas ozýval ze všech stran. Usadila se na šedý blyštící kámen, který byl umístěn u kraje cesty. Po chvíli si všimla další bytosti, co mířila přes strnitá skaliska. Víla se vznesla a za třepetání křidýlek se objevila před elfkou. Víla si upravila šaty a usadila se vedle elfky. „Kde jsou ostatní?“ tichoučce zašeptala a její hlas byl tak tichý, že ji mohla slyšet jen elfka se svýma špičatýma ušima. „Ještě nepřišli.“ sdělila jí elfka chladně a skleněným pohledem pozorovala kameny. „Proč jsi tak odtažitá? Neměli bychom si spíše pomáhat?“ otázala se víla a zadívala se na elfku svými zelenými očima. Elfka...
Čvrtá síň pravdy – první část
Deváté soutěžní dílo se právě představuje. Hustá mračna halila úbočí Osudové hory. Pouze její ostrý vrcholek trhal oblaka na cáry a na jeho ledovém příkrovu se třpytily první paprsky vycházejícího slunce. Asi v polovině východního svahu na široké skalní plošině bylo živo. Ze skály tam pramenila říčka a blízko pramene se tyčila skupinka vzrostlých stromů. V jejich stínu tábořili Zástupci. Člověk, muž z rodu lesních víl, hobitka a elfka. Navzdory časné ranní hodině seděli na břehu dosud úzkého proudu s očividně velmi starou mapou rozloženou na kameni mezi sebou. „Tohle je správné místo,“ říkal právě vílák přesvědčeně. „Mapa mluví jasně. Jdi za úsvitu k hoře Osudové, bys přežít mohl tisíc let. Na březích Fortuny stříbropěnné, života hledej věčný...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
