Čvrtá síň pravdy – první část

Deváté soutěžní dílo se právě představuje.

Hustá mračna halila úbočí Osudové hory. Pouze její ostrý vrcholek trhal oblaka na cáry a na jeho ledovém příkrovu se třpytily první paprsky vycházejícího slunce. Asi v polovině východního svahu na široké skalní plošině bylo živo. Ze skály tam pramenila říčka a blízko pramene se tyčila skupinka vzrostlých stromů. V jejich stínu tábořili Zástupci. Člověk, muž z rodu lesních víl, hobitka a elfka. Navzdory časné ranní hodině seděli na břehu dosud úzkého proudu s očividně velmi starou mapou rozloženou na kameni mezi sebou.

„Tohle je správné místo,“ říkal právě vílák přesvědčeně. „Mapa mluví jasně. Jdi za úsvitu k hoře Osudové, bys přežít mohl tisíc let. Na březích Fortuny stříbropěnné, života hledej věčný květ.

„-první zlatá ti odhalí vchod, poslední černá ti ukáže víc. Pozor však dávej, když dozraje plod, pohlédni rudou na Měsíc,“ vpadla mu do řeči malá černovlasá hobitka. „My to všechno známe. Ale co s tím? Dřepíme tady už pět dní. A pořád ještě ani nevíme, kde ty dveře jsou. Jestli vůbec jsou.“

„Nebudu riskovat smrt rodu tím, že to budu považovat za výmysl,“ konstatoval muž. „Ostatně, trpaslíci se jen tak rozplynuli ve vzduchu? Ty dveře tady někde jsou. Musí být.“

Vílák soustředěně studoval mapu. „Osudová hora souhlasí. Fortuna- souhlasí. Moment… někde tady to bylo… Aha. Květ… květ… Připomíná tu něco květ?“

„Už jsme ho přece hledali pětkrát,“ namítla hobitka. „Nic takového tu není.“ Elfka, která až do této chvíle mlčky seděla stranou, náhle vstala a přešla ke strmě čnící skalní stěně. Tři zbývající Zástupci po ní jako na povel otočili hlavy. Elfka se zastavila těsně u skály a svoje drobné dlaně na ni přitiskla. Nastalo ticho. Jako by i hukot vody umlkl. Skála se slabě zachvěla. Elfka přejela dlaní po kameni do strany a výš. Dotkla se drobné pukliny, pohladila skvrnu mechu. Pak otevřela oči a stále mlčky se vrátila na své místo.

„Něco… éé.. nového?“ odvážila se hobitka. Elfka zavrtěla hlavou, až se jí černé vlasy rozlétly kolem hlavy. Vílák složil mapu a šel podél mělkého koryta vymletého prudkým tokem ve skále.

„Kam jdeš?“ dožadoval se informací muž. „Proč vy dva pořád někam chodíte?“

„Aspoň se snažíme něco vymyslet,“ odsekl vílák. „Navíc jsem dostal nápad.“

„Ano, a jaký?“ vyzvídala hobitka, která se zvedla a zblízka zkoumala mapu. „Že by pro změnu něco lepšího než sedět a koukat tady do té,“ věnovala pohrdavý pohled mapě, „věci?“

„I tak by se to dalo říct,“ pravil klidně pohledný světlovlasý vílák a v předklonu si prohlížel skálu těsně pod otvorem, z něhož proudila voda. „Tohle je asi tak poslední místo kde jsme ještě nehledali. Tudíž, musí to být někde tady.“

„A vidíš něco?“ přistoupil k němu muž. „Lépe řečeno, co vlastně hledáme? Věčný květ života mi připadá jako poněkud abstraktní pojem.“

„Trošku. Vycházejme z předpokladu, že se jedná o skutečný květ. Který potřebuje- vodu. Musí tedy být někde blízko pramene.“

„Květ potřebuje taky slunce,“ ozvala se elfka. „Myslím že vím co znamená zbytek té hádanky.“ Všichni Zástupci se k ní otočili.

„Co?“ zaznělo trojhlasně. Elfka se usmála, pak si přitáhla mapu a přečetla celou hádanku nahlas. „Jdi za úsvitu k hoře Osudové, bys přežít mohl tisíc let. Na březích Fortuny stříbropěnné, života hledej věčný květ. První zlatá ti odhalí vchod, poslední černá ti ukáže víc. Pozor však dávej, když dozraje plod, pohlédni rudou na Měsíc. První část známe. První zlatá… Já si myslím, že to znamená první sluneční paprsek za úsvitu. A poslední černá bude ten poslední před západem Slunce. Ale…“ zamyslela se, „té poslední části už nerozumím. Možná to pochopíme později.“

„Ale první sluneční paprsek jsme prošvihli,“zkonstatoval vílák zklamaně. „Musíme tady trčet ještě jeden den.“

***

Hromovládce shlížel na Zástupce z toho místa, kde se nacházel, ať už to bylo kdekoliv. Byl zvědav, lépe řečeno, podléhal pocitu, který se běžné lidské zvědavosti blížil asi tak nejvíce, jak byl schopen, jak si tito Zástupci poradí s náročným posláním, které jim bylo svěřeno. Lépe než jejich předchůdci, či jeden z rodů bude muset přenechat své místo v koloběhu života úspěšnějším?

Bavil se pozorováním jejich snahy. Nepatřil k nejlaskavějším z entit dohlížejících na chod světa, proto je sledoval s jistým zlomyslným přístupem. Uvažoval nad tím, jestli jim má pomoct- co by z toho měl?- nebo jim jejich úkol ještě ztížit nějakou tou „nepřízní přírody“. Po chvíli luskl prsty. Od západu začala obloha černat. Ozvalo se vzdálené zadunění hromu.

***

Kolem vrcholu Hory kroužil orel. Mraky se roztrhly a odpluly. Skřek mocného dravce naplnil jiskřivý chladný vzduch. Hobitka vzhlédla.

„Ten pták! Už je tady zase?“ Elfka usmála směrem vzhůru, ačkoli ani její bystré oči nemohly orla ve výšce a šeru před rozbřeskem vidět.

„Proč ne? Je to Strážce hory. Hlídá.“

„Už bude svítat?“ přerušil rozhovor muž, působící díky velmi časnému ránu- téměř ještě noci- poněkud nevyspale. Zíval a mnul si oko. Přesto se mu po boku houpal dlouhý obouruční meč, který neodkládal snad ani ve spaní. Elfka se znovu podívala na oblohu. Na východě trochu světlala, zatímco na západě byla podivně černá. Zaslechla vzdálený hřmot. Blížila se bouře.

„Ano, bude svítat. Každou chvíli.“

Za chvilku se dostavil i vílák. Čtveřice Zástupců stanula na břehu Fortuny s tvářemi v očekávání obrácenými k východu. Obloha se však nepřirozeně rychle zatahovala. Hrom se ozval znovu, tentokrát blíž. Východní obzor světlal.

„Snad se to nezatáhne dřív než nám paprsek ukáže cestu,“ zadoufal vílák. Černá mračna se valila nebeskou klenbou a ukusovala prostoru, kde se mělo objevit slunce. Vzápětí se ozval hrom přímo nad nimi , do skály sjel blesk a celá masa Osudové hory se otřásla. V posledním okamžiku, než celé nebe zmizelo pod těžkým příkrovem bouřkových mraků, se jimi prodral jediný sluneční paprsek. Pronikl korunami stromů, přejel nedočkavými tvářemi Zástupců a pak zcela jasně ozářil otvor, jímž ze skalní stěny proudila Fortuna.

„A máme to,“ pravila spokojeně elfka.

V příštím okamžiku se nebesa protrhla a spustil se neskutečný liják. Voda visela z černé oblohy v souvislých clonách, hrom odrážený ozvěnou od skal ohlušoval a blesky osvětlovaly celou scenérii jako za bílého dne.

„Do úkrytu!“ křičel vílák.

„A kam asi, jsme na holé skále!“řval muž v odpověď.

„Tak pod ten výběžek!“ hulákala snaživě malá hobitka, které crčely pramínky vody z tmavé ofiny rovnou do očí.

Elfka neříkala nic a místo toho se rychle přesouvala pod zmíněný skalnatý výčnělek. Zbývající Zástupci ji rychle následovali. Promočení na kůži se krčili ve značně stísněném prostoru krytém skálou. Voda stékala po hraně skály nad nimi a vytvářela jim pod nohama louži.

„Nesnáším déšť,“ řekla hobitka. Otřásla se. Pak kýchla.

Déšť najednou ustal, jako když otočíš kohoutkem. Hrom umlkl. Mraky mizely stejně rychle, jako se objevily. Ozval se skřek orla.

„Myslím, že je čas vyzvednout si ten klíč,“ řekla klidně elfka. Čtveřice vylezla zpod skály. Brodili se po kotníky ve vodě. Muž dorazil k otvoru Fortuny první. Chvíli si ho prohlížel, pak ponořil ruku do vody a posouval ji proti proudu. Pak se zarazil.

„Máš něco?“ dychtil vílák.

„Myslím, že…“ muž vytáhl ruku sevřenou v pěst, „ano.“

Otevřel ruku. Na dlani mu spočíval kamenný květ. Voda na jeho povrchu se zatřpytila v paprscích slunce, které zázračně rychle obsadilo své právoplatné místo na obloze. Pak se kamenný květ zachvěl a pukl. Na mužově dlani ležely dvě poloviny květu a mezi nimi rudě zářil nádherný broušený drahokam.

„No páni,“ vydechla hobitka. Natáhla ruku a dotkla se rudého kamene. Jeho záře zesílila. „To je nádhera.“

Elfka mužovi sebrala kámen z otevřené dlaně. „Výborně, to bychom měli. Teď ještě ten vchod. Myslím že potřebujeme měsíční světlo.“

„Tím chceš říct, že tady budeme čekat až do večera?“ zeptal se vílák zoufale.

„Nebude to nutné,“ zavrtěla elfka hlavou. „Měsíčním svitem disponuji i v tuto chvíli.“ Došla si k napůl vyplavenému tábořišti pro svůj vak s věcmi a vytáhla lahvičku z elfského křišťálu. Vydávala měkké stříbřité světlo.

„Konzerva měsíčního světla?“ zachechtala se hobitka potměšile. „Tomu říkám pokrok kupředu.“ Elfka jí věnovala ošklivý pohled, vzala kámen a vytáhla z lahvičky broušenou křišťálovou zátku. Objevil se silný paprsek měsíčního světla. Elfka přidržela kámen před hrdlem lahvičky. Stříbrný svit prošel rudým drahokamem a rozptýlil se na ploškách kamene. Pak- všichni Zástupci pohlédli na skalní stěnu- se asi dva metry vlevo od otvoru řeky na ploché skále, po níž tančily odlesky červeného světla, objevily dveře. Zpočátku jen slabé obrysy, ale pak byl vchod jasně viditelný. Nakonec, těsně než z lahvičky vyprchaly i poslední zbytky světla, se uprostřed dveří objevil otvor. Pak paprsky uhasly, světlo zmizelo a Zástupci stáli před dveřmi vedoucími do nitra Hory.

„Báječné,“ řekl muž. „Takže můžeme jít dovnitř?“

„Patrně ano,“ přisvědčila elfka. Přistoupila ke dveřím a vložila do otvoru kámen. Ozvalo se cvaknutí. Kámen se zaryl hlouběji do otvoru- vlastně klíčové dírky. Pak dveře zaskřípaly. Zvolna se otevřely a před čtveřicí se objevil průchod do Osudové hory.

„No,“ pravila hobitka váhavě, „není to úplně- to, co jsem si představovala. Chci říct, čekala jsem něco trochu zajímavějšího než rovnou chodbu do skály.“

„Nechval dne před večerem,“ řekl vílák a pak vkročil do chodby jako první. Za ním vstoupil muž, pak elfka, a nakonec, s povzdechem a odevzdaným pokrčením ramen, hobitka. Jakmile překročila práh, dveře se za nimi s tichým zaskřípěním zavřely.

***

Hromovládce se spokojeně uchechtával. S výsledkem své bouře byl spokojený. A Zástupci se zdáli zdatnější než ti minulí. Těm trvalo splnění prvního úkolu- otevření dveří- třikrát tak dlouho. Teď se Hromovládce naklonil dopředu a soustředil svůj zrak, aby se mohl dívat skrz Horu, jak si Zástupci povedou dál.

1 komentář

  1. Anonym
    Bře 5, 2010

    – Dobře promyšlené, skvěle napsané, nemám co vytknout 🙂 Těším se na další pokračování 🙂

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *