Harlekýn
Za bílou maskou… Za bílou maskou se šklebem optimisty, pravou tvář skrytou a oči s modří nebe, jen prázdnota a žal čistý. Kde život je jen hrou s hráči cirkusu patřící, s tváří tuší črtanou, za níž jen duše prosící a chladné srdce spící. Já, prosím, chci maskou strhnout, svobodu vykoupit, sám sebe oloupit, smazat harlekýna tvář a ze hry navždy vystoupit. Za bílou maskou jen prázdné místo, tělo tuhé, bledé, bezvládně ležící, spící, avšak na duši...
Láskou zrazená
Báseň z pera Kristie Smithové. Těžké je smát se, když nechci, těžké je slzu v oku udržet, když chce ven, těžké je skrýt v očích žal, když mě sžírá, těžké je milovat, když v lásku není víra. Lehké je ronit slzy, pro lásku, lehké je vraždit, pro lásku, lehké je ztratit rozum, pro lásku, lehké je žít, pro tebe.. Snadno se říká „Neplač“, snadno se říká „Tak už se nemrač“, snadno se říká „Neumírej“, ale neslyším „lásku nepodezírej!“
Tajemný dům
Velmi povedená závěrečná práce z Literárního semináře z pera Ainkidua Arnimane. Na kraji lesa stál tajemný dům. Co lidé věděli, stál tam odjakživa. Čert ví proč, nikdy nikoho nenapadlo jít dovnitř. Až jednoho dne ten nejneočekávanější host zavítal do jeho nitra. Nemohl vědět, jaké historky se k němu vážou a možná by se tam běžel ukrýt, i kdyby je všechny znal, kdo ví. Jedno je však jisté. Kdyby opravdu věděl, co se za těmi oprýskanými a překvapivě stále jasně rudými dveřmi skrývá, nikdy by tam byl nevkročil. Slunce zmizelo již před nějakou dobou za korunami stromů, a tak se začalo smrákat. Kdo tím nezvaným hostem a nešťastníkem byl? Někdo, kdo nebude společnosti chybět – vyvrhel a chamtivec. Jeho důvody k útěku byly stejně pochybné, jako jeho potřeby. Mnoho...
První kapitola – Střetnutí
Často bez rozmyslu bloumáme městem. Prohlížíme si stará známá místa s novým zaujetím. A když máme štěstí, tak vidíme i to, co jiní lidé přehlížejí a považují to za zbytečné. Je naprosto zbytečné vyprávět někomu ty úžasně zajímavé postřehy. Třeba, že v téhle ulici mají nádherně zbarvenou kočku, že z tohoto domu každý den v 6:15 vyhlíží starý pán nebo že tahle paní jezdící na vozíku občas hlídá svého vnoučka, kterého vozí na klíně. Vaše okolí tu jedinečnost nepochopí. Nepřipadá jim to důležité. Jsou to většinou takoví ti lidé, kteří mají jednu cestu, kterou chodí do práce nebo do školy, a nedokáží ji změnit stejně jako svůj oblíbený ranní hrnek nebo televizní pořad. Jsou to průměrní lidé, často bez názoru, ale stoprocentně odpovídající požadavkům naší společnosti....
Expelliarmus
Stalo se to již před mnoha lety. V lesích u velkého vodopádu, který rachotil nad krajem řeckým, žil stařičký kouzelník. Žil v polorozpadlém domku na okraji velkého hlubokého lesa, kterému nikdo nikdy neřekl jinak než Strašinec. O tom lese se totiž dodnes povídají smyšlené a možná i pravdivé příběhy, že tam žije spousta bubáků, nebezpečných tvorů, možná i nějaký ten černokněžník, který se ukrývá před Ministerstvem kouzel. Jen málo kouzelníků a lidí se odvážilo do hlubin tohoto lesa. Naopak ten stařičký kouzelník, o kterém vypráví náš příběh, chodil do lesa často. Hledal tam bylinky na různé zdravé čaje, znal místa, kde jsou vždy hromady hub, znal stromy, kde roste chutné ovoce a znal místa, kde rostou dobré jahody, maliny a podobně. V lese byl skoro každý den,...
Promluv!
Po delší promlce se čítárna probouzí ze spánku a přináší nová dílka. Tentokráte je to povídka z Literárního semináře z pera Susan Cookové. (Povídka ponechána bez korektury v původní podobě.) Moniko, doufám, že se máš dobře, sestřičko moje. Nebo alespoň lépe než my. Stále nemluví. Jsou to tři roky, co jsi odešla a on stále nemluví. Doktoři tvrdí, že ani nikdy nezačne. Bojím se, že se ho budu muset vzdát. Už to nezvládám. Už by ho dávno dali do ústavu pro duševně choré děti, nebýt jeho nemoci. Nevím, co mám dělat. Nemůžu ho opustit. Andrea Nemůžu ho opustit, tak jako ty. Tohle přesně se honilo při psaní tohoto krátkého dopisu zlomené, mladé ženě. Odložila propisku a smutnýma očima pohlédla na svého synovce sedícího v koutě, zírajíc do prázdna, do neznáma. Jako by...
Noční návštěva
Povedený úkol z Literárního semináře na téma divadelní hra. Postavy: Petr, Lucie, Myš/Markéta Noc. Ztichlá divadelní scéna. Tu náhle se opona pohnula a o chvíli později ospalou atmosféru proťal výkřik. Petr vběhne na scénu a v tu chvíli se rozsvítí světla a ozáří celé podium. Na scéně je klasická kuchyně s linkou, lednicí (momentálně otevřenou), stolem a třemi židlemi. Na jedné z židlí stojí Lucie a pátravě se rozhlíží po zemi kolem sebe. Petr: Co tu ječíš, vzbudíš celý dům. Lucie: Myš. (vykoktá ze sebe Lucie a pátravě se stále rozhlíží kolem sebe) Petr: (rozhlédne se kolem sebe) No, nejspíš už jsi ji vyděsila dost na to, aby se tě bála víc než ty jí. Lucie: (nepřestává se rozhlížet kolem sebe) Ale ona mluvila. Petr: (jen pokrčí rameny) Víš co, měla bys přestat...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
