V zajetí času – 8. kapitola
Noční můra Oba Jeepy zastavily jen pár metrů od něj. Z obou vystoupili čtyři agenti. Všichni oblečeni stejně jako před tím. To už u něho byli oba vojáci i skupinka policistů. „Na zem! Dělej! Na zem!“ zařval na něj voják a bolestivě ho dloubl pažbou pod žebra. „A ruce za hlavu!“ James neměl na výběr. Zásah pod žebra ho poslal k zemi a o ruce se mu vlastně postarali vojáci sami. Jeden z nich s ním tvrdě narazil na kapotu auta a hrubě mu odhrnul bundu, aby viděl na krk. „Je to on,“ zahlásil potom. „My už si ho převezmeme.“ Ať už to promluvil kdokoliv, Jamesovi naskočila husí kůže. Hlas tohoto muže byl chladný jako ocel a pevný jako skála. „Zavažte mu oči,“ zaburácel hlas a o minutku později už měl přes oči černou pásku, a byl tak zcela odkázán pouze na agenty. Nikdo...
Sub Salix se probouzí – Narcisse Cinerea
Inu, bylo tomu tak – hradní pozemky se zdály šedé a pošmourné, načež se mocní mágové rozhodli, že je třeba je přestěhovat někam, kde se jim nebudou vyhýbat sluneční paprsky. Tato snaha byla úspěšná, leč spousta důležitých částí hradu ulehla pod sutiny, neb přesun nebyl prospěšný všemu postaršímu hradnímu kamení. Nepovšimnuta, v koutku kousek od jezera, zavalena zůstala i jedna vrba. Její kořeny neměly dostatek vláhy, usedal na ni prach rozdrcených hornin a navrch ji opustil i zájem všech, kteří pod ní čítávali. Naštěstí tomu tak nebylo do konce dní. Jednou si někdo vzpomněl, vrbu našel a vdechl do ní život.
Sub Salix se probouzí – James Watfar
Ve skutečnosti je to úplně prosté. A vlastně v tom ani žádné kouzlo, trpaslík nebo hrabák nejsou. Může za to sama čítárna. Když ji kvůli hradnímu přesunu na několik dní postavili mimo provoz a ona nemohla vítat davy čtenářů, začala se nudit. A protože nuda přivodí všelijaké myšlenky, uvědomila si vrba, že vlastně nikdy neměla pořádně čas přečíst si, co všechno svou korunou chrání. Usmyslela si, že to v té chvilce volna napraví. Z chvilky se nakonec stal rok, musela toho přečíst spoustu. A proč se vrátila převlečená? Po roce čtení už jistě musí mít na svou původní barvu alergii.
Setkání po pěti letech od Lucy
Double-drabble – vypracování ze semináře Sub Salix. „No nekecej!“ „Hahá, nekecám, fakt jsem to já!“ „Bych tě ale vůbec nepoznal, Hermíne,“ Zlatoslav srdečně objal svého dlouholetého přítele, s nímž se neviděl celých pět let. Nemohl uvěřit svým očím. Jednak proto, že jeho starý známý nabyl poněkud snědé barvy, a jednak proto, že mu narostl plnovous a shodil pupek. „No to já tebe jo, pořád ty stejný elegantní kudrliny, stejnej vlezlej úsměv,“ popichoval ho Hermín a oprašoval si hábit od sazí z krbu. Právě se vrátil ze své mise ze střední Afriky, kde pomáhal místním čarodějům s utajením před mudly, a šel odevzdat hlášení na ministerstvo. „Tak jak ses měl? Na cos přišel?“ vyzvídal Zlatoslav a v očích mu zablýsklo. Hermín si toho ale nevšiml a nic netuše se rozpovídal...
Sub Salix se probouzí – Anavi Hesterne
Každý z nás si někdy potřebuje udělat „Havaj“. Někomu stačí hrnek čaje, pomazlení s kočkou nebo zakopání se do knih, jiní potřebují týdenní dovolenou, dva roky prázdnin nebo alespoň prodloužený víkend. Jinak na tom není ani naše čítárna Sub Salix, která tady pro nás byla dlouhé roky, ve dne v noci, v zimě i v horku. Její příběhy nás dokázaly pobavit, napnout i rozvášnit. A proto si myslím, že si, téměř bez varování, jednoho dne naše milá čítárna sbalila kufry, rozloučila se se svou kamarádkou školní knihovnou, zamávala hradu a na celý rok si odjela užít krásnou a zaslouženou dovolenou.
Vlčí smečka
Byl jeden velký pes, který hlídal svou rodnou ves. Jednoho dne ale přišla do vesnice smečka a zabila nebohého chlapečka. Pes se smečky bál, tak utekl v dál. Smečka ho ale viděla a rychle za ním běžela. On ocitl se jí tváří v tvář a uviděl velkou zář. Podíval se jim do tváře, náhle zvětšila se záře a on uviděl vlky, byla to vlčí smečka, s nimi byla i jeho dávno ztracená matka. Začala žít s vlky před několika roky. Pes už dávno myslel, že matka jeho zemřela, ale ona zatím s vlky žila. Tak se pes zeptal: „Mohu s vámi žít?“ Vlci odpověděli: „No nebudeš nám na obtíž.“ Tak pes s nimi žil, dokud...
Temnota
Autor požádal o anonymní vydání. V temné noci světla mých majáků Se rozsvěcují opatrně. Bojím se slunce paprsků. Bojím se dne až přehnaně. Bojím se toho, co přinese. A ani to nechci vědět. Co když to člověk nesnese. Chci zůstat vprostřed noci ležet. Ty, rytíř v zlatavém brnění. Ze spárů temnoty mě rveš. Jsem ta, co se všeho bojí. Proč mě nechápeš? Dnem provedeš mě, jak nejlíp umíš. Já zas provedu tě temnotou. Bolest i strach ve mně tlumíš. Už nechci být tou zlou.
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
