Ztracený deník
Mílovými kroky rázoval spletitými chodbami sklepení, a pouštěl hrůzu. Lidé mu uhýbali z cesty, zděšení z možné konfrontace s rozbouřeným primusem zmijozelské koleje. Jeden havraspárský prvňáček se dokonce schoval ve výklenku hned za obří atrapou monstery deliciosy, aby náhodou nebyl hromosvodem pro hněv blonďatého aristokrata, jemuž se každý raději vyhnul, i když měl zrovna veselou náladu. Možná hlavně tehdy, když měl veselou náladu. Na nebi se přitom honily červánky; západ slunce měl nastat za pouhou půlhodinu, a tráva voněla večerní rosou. Studenti posedávali kolem jezera, a smáli se olbřímí olihni, kterak chapadly chňapala po létající zlatonce, jež vypustil do vzduchu Potter. „Potter!“ zamračeně a velmi rozzuřeně vyštěkl Draco Malfoy, který se zrovna dostal ke...
Zelená lesní pokrývka
Sotva popadala dech. Ztěžka došlapovala na zem, a doslova se musela nutit ke každému dalšímu kroku při stoupání do strmého kopce. V mysli stále nemohla uvěřit tomu, že se rozhodla jít. Vždyť ho skoro ani nezná. Jen kdyby tak dokázala odolat jeho modrým očím lemovaným hustými řasami. Vždy, když se na ni podívaly, podlamovala se jí kolena. Roky ji přehlížel, jako kdyby ani neexistovala, a najednou, poslední ročník společného studia na střední, ji začal obletovat. Jen tak jí sem tam poslal milý e-mail, občas jí přinesl ráno do školy kávu. Vanilkové latte se skořicí na pěně. Její oblíbené. Na kelímku nikdy nechybělo napsané její jméno. Občas se bavila představou, jak při koupi uvedl dívčí jméno, aby pikolík na kelímek napsal právě to její. A co se mu při tom asi...
Žába z oceli
Toho večera byl klid. Klid. Nikoliv ticho. Tomu překáželo v existenci skřípění kovu, klapání ozubených kol a sykot páry unikající v pravidelných intervalech z ventilů. Paprsky slunce, které zapadalo za obzor kdesi hluboko dole, osvětlovaly obří balon vzducholodi, na který vrhala zlověstné stíny manévrovací křídla, ocasní kormidlo a vypoulená očka žabí hlavy na přídi. Elena se ještě jednou prošla po palubě a přes zábradlí obdivovala krajinu, dokud slunce nepřestalo hrát stínohru a neodebralo se ke spánku. Rozžehla příruční lucernu a její světlo donesla k přídi. Žabí oči se zanedlouho rozzářily a do jemné mlhy vykouzlily dva kužely světla. „Tolik jsi toho určitě zažila,“ povzdychla si Elena a pohladila dřevo, „a pak tě nechali na smetišti…“ Zarazila se. Opravdu se...
Žába z oceli
Meteorologové hlásili slunečné počasí a teplou noc, a tak se 3 kamarádi domluvili, že pojedou tábořit. Sbalili si vše potřebné do batohů, nasedli na kola a vydali se ke svému oblíbenému plácku v lese. Již dlouho tam plánovali přespat, ale teprve tohoto dne se odhodlali. ,,Tak já zajdu pro dříví a vy s Tobiasem mezitím postavíte stan?” otázal se Lucas, když dorazili do cíle. Oba chlapci přikývli a každý se pustil do toho svého. ,,Poslyš, nezdá se ti, že se dnes Lucas chová poněkud podivně? Vůbec ho nepoznávám,” zeptal se po chvíli Tobias Richarda. ,,Zdá! Myslel jsem si, že se mi to jen zdá, ale pokud si toho všímáš i ty, tak na tom asi něco bude. Můžeme se ho na to pak pokusit zeptat.” ,,Ne, to ne, to by ho hrozně rozladilo a celé stanování by nám svou náladou...
Světluška
Bylo to měsíc po tom, co děda dodýchal. V devadesátce už na to měl nárok. Vydal se za babičkou, a nás nechal pokračovat ve svých životech. Vlastně se toho moc nezměnilo. Až na to, že jsem se změnila já. Protože jsem byla u toho, když odešel. Protože smrt najednou nabyla jiný rozměr. Protože život najednou nabyl jiný rozměr. To, jak bych ho chtěla prožít. To, jaké bych chtěla mít vztahy. To, jak bych chtěla, aby se na mne jednou vzpomínalo. Některé dny bylo všechno tak jiné. Některé dny bylo všechno při starém. Léto se rozběhlo, začaly prázdniny. Jelo se na chalupu. Přes týden procházky, v sobotu výlet. „Pršet nebude, nehlásí to,“ tvrdil muž přesvědčeně. „Takže bude,“ konstatovala jsem já, nabalila staršímu synovi bundu a do kočárku přihodila pláštěnku. Sobě jsem...
Preklatie
Rozpoviem vám príbeh, ktorý sa síce stal pomerne dávno, no vymyká sa spod všetkých pravidiel rozprávok. V jednej dedinke, neznámo kde, žil raz jeden starý muž menom Herbert. Bol to muž so srdcom na dlani, aj keď jeho tvár poznačil čas a škaredosť. Práve za tú vďačil mladej sudičke, ktorá sa zadívala na obraz nad jeho hlavou a z jej pier uniklo slovo škaredosť. Odvtedy bol Herbert naveky poznačený týmto omylom, no nevadilo mu to. Bol šťastným dieťaťom. Deti síce od neho bočili a neskôr aj krásne ženy, no jemu to nevadilo. Čo mu nevedeli dať ľudia, získaval u zvierat. Ľahko pri nich zabúdal na svoje trápenie až si po rokoch ani nespomenul. Totiž, zvieratám bolo jedno, či bol krásny alebo škaredý, cítili z neho len dobrotu a srdce na dlani. Všetko sa to zmenilo...
Staré časy
Bylo nebylo, v dobách tak dávných, že už to snad ani není pravda a nebo jak by řekly naše prabáby – za starých časů, žil za kouzelným lesem mladý čaroděj Arion. Žil v chaloupce po rodičích sám. Táta mu zemřel při pohraničních šarvátkách s obry, když byl ještě malý chlapec. Vychovávala ho maminka, ale byla už dlouho churavá a její léčitelské schopnosti nestačily. Arion tak osiřel. Než zemřela, stihla ho naučit rozličná kouzla i poznávat byliny a vařit odvary. Ale věděl, že potřebuje něco víc. A tak si jednoho dne sbalil hůlku, několik čarodějných spisů a maminčin medailonek a vyrazil do světa. Chtěl vidět všechny ty tvory, o kterých mu vyprávěla. Ochutnat kouzelné pokrmy, o kterých četl. Poznat další kouzelníky. Šel mnoho dní, společnost mu dělali jen lesní...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
