Rubrika
"Než odjedete, něco pro vás mám," řekla Petela.
Sestoupili za ní do podzemní místnosti. Na katafalcích tam leželo mnoho
žen. Všechny si byly podobné: zlatovlasé, svým způsobem půvabné, v
bílých šatech a všechny mrtvé.
Spánek v opravdové posteli je příjemně osvěžil. Přesto Lavinie nemohla
potlačit stísněný pocit. Dnes, dnes se to stane, dnes budou zodpovězeny
všechny otázky, dnes snad pochopí Sebonaino vidění. Petela ji přivedla
k velkým zlatým dveřím.
"Tak jak se o tebe starali?" zeptal se Saši jeho strýc.
"Moc dobře, proč?" podivil se.
Degrik se pomalu ubíral dozadu do zahrady, kde stálo cvičné pole
pro lukostřelce. Ačkoliv protestoval, chtěl si Khol dnes dát oddech a
zastřílet si. Šel s hlavou skloněnou a přemýšlel o havranovi, který ho
předevčírem tak vystrašil. Náhle pocítil podivný chlad.
Prázdniny se krátily a přišel 20. srpen, den jeho narozenin. Ráno se probudil a šel na snídani. Všichni ještě spali, probudil se totiž už v sedm ráno, což u něj nebylo obvyklé. Šel tedy do kuchyně a udělal k snídani nějaký obložené chleby. Chtěl se právě zakousnout do prvního, když vešla do kuchyně Elena.
Sebonai a Khol byli jako tým daleko lepšími učiteli než každý
zvlášť. Degrik se rychle učil odhadnout reakce protivníka a začínal
pomaličku dohánět Khola. A co bylo hlavní, zbavil se strachu ze
Sebonai. Nejčastějším tématem jejich hovoru byly věštby.
Ráno se probudil celý zničený. Omyl si obličej, usušil a šel na snídani.
Lavinie dotáhla sedlový řemen a pohladila Jiskru po šíji. Strach jí
svíral útroby tak, že se jí zvedal žaludek a třásla se. Podívala se na
Velvrika a ten se na ní pokusil usmát, ale vyšel z toho spíš křečovitý
škleb.
"Velvriku?"
"Ano?"
"Víš, jak odjíždím...nejel bys se mnou? Neznám tu moc lidi a prostě mohla bych udělat něco nevhodného..."