9. kapitola – Vztek

„Velvriku?“
„Ano?“
„Víš, jak odjíždím…nejel bys se mnou? Neznám tu moc lidi a prostě mohla bych udělat něco nevhodného…“

„Zeptám se Degrika, jestli mě tu nepotřebuje. Hele, támhle zrovna kráčí. Hej, brácha!“
„Co se děje?“
„Pojď sem, prosím.“
Degrik přispěchal.
„Tak co je?“
„Lavinie mě požádala o doprovod na její cestě. Potřebuješ mě tady, nebo můžu jet?“
„Když jinak nedáš, jeď si, ale dávej na sebe pozor.“ odpověděl rozmrzele.
„Co ti je?“
„Nic, co by mi bylo?“
„Štěkáš jako pes!“
„Tak mě neposlouchej!“ odsekl Degrik a vztekle odkráčel.
Velvrik se otočil na Lavinii.
„Co jsem provedl?“
„Degrik musí být hrozně nervózní. Snaž se ho pochopit. Něco ho čeká a
on si není jistý, jestli na to stačí. Musím říct, že mu rozumím.“
A v tu chvíli pocítila Lavinie to, co si Degrik uvědomoval od chvíle,
kdy ji spatřil. Totiž že budou proti Nesvětlu stát společně. Poplácala
Velvrika po rameni a vydala se dobalit. Nacpala do vaku posledních pár
drobností. Pak se vydala do zahrad. U psince potkala Nilsu.
„Hezký pes, tvůj?“
„Můj a Degrikův. Dostali jsme ho od otce k zasnoubení.“
„Jak se jmenuje?“
„Hoxar.“
Lavinie podrbala psa za ušima a ten se jí otřel o nohy.
„Kluci se nějak pohádali?“ zeptala se Nilsa.
Lavinie vzdychla a stručně vylíčila celou scénu.
„No jo no, Degrik je dost předrážděný.“
„A divíš se mu?“
„Ani ne, ale bolí mě, když křičí.“
„A ty si myslíš, že mě ne? Znám ho jen pár dní, ale myslím, že jsme
přátelé. Nikoho nepotěší, když se jeho přítel chová jako trotl.“
„Jako co?“
„No trotl. Tak se u nás říká člověku, který se chová jako šílenec.“
Nilsa se zasmála.
„Notrotl? To je zajímavá nadávka.“
„Ne, ne notrotl. Jenom trotl.“
„Trotl?“
„Jo.“
Obě vyprskly smíchy. Lavinie ještě nedokázala zvážit cenu té chvíle,
protože to byla jedna z posledních příležitostí, kdy se před soubojem
od srdce zasmála.

Takže
mu seberou i bráchu! Ještě aby jela Nilsa a on to tu může rovnou
zabalit. Vztekle dupal do schodů a úmyslně zapomínal na Kholova
ponaučení, že se má před každou hodinou uklidnit, protože jinak nebude
stát za nic. Vztek v něm sílil a nejraděj by všechno rozbil na kousky.
Vešel do kulatého pokoje, kde na něj čekal Khol.
„Jsi rozrušený. Běž na chodbu a nevracej se, dokud se neuklidníš.“
Vztekle
za sebou práskl dveřmi a začal přecházet po chodbě. Kopal do stěny,
dokud ho nerozbolela celá noha. A protože byl ve věži, kde ho nikdo
neslyšel, řval, skákal a snažil se vybít svůj vztek. Chtěl bojovat,
ohánět se mečem, cokoliv, jen se nechtěl uklidnit. Řádil tam dobrou
čtvrthodinu, když dospěl k názoru, že bude jednodušší zkusit jít za
Kholem.
„Jsi stále rozrušený, ale zkusíme to.“
„Co?“
„Zkusím se ti, pokud k tomu svolíš, dostat do hlavy.“
Degrik se zachvěl. Zachvátil ho strach.
„Nešlo by to jindy? Lavinie a Velvrik zítra odjíždějí…“
„Cože?!“ vykřikl Khol.
„Odjíždějí. Vládce Slunce to Lavinii poručil a ona s sebou bere i bráchu.“
Khol se zachmuřil.
„A jsi si naprosto jistý, že mezi nimi nic není?“
„Myslím, že ona to bere jako přátelství, ale u Velvrika si tím nejsem tak jist. Uvidíme.“
Khol krátce kývl a změnil téma:
„A necháš mě zkusit útok myslí?“
„Znovu říkám, že dnes ne, třeba pozítří nebo tak někdy.“
„V tom případě…“ podal mu zkušební meč a oba přešli do střehu.