13. kapitola – Všechno se změní

Spánek v opravdové posteli je příjemně osvěžil. Přesto Lavinie nemohla
potlačit stísněný pocit. Dnes, dnes se to stane, dnes budou zodpovězeny
všechny otázky, dnes snad pochopí Sebonaino vidění. Petela ji přivedla
k velkým zlatým dveřím.

„Dál už musíš sama. Hodně štěstí, Zářivá.“
Velvrik se na ní usmál a ukázal, že jí drží palce. Nadechla se,
pokusila se potlačit stísněný pocit v žaludku, nepovedlo se jí to a tak
vzala za kliku a vstoupila.
Obklopila jí zlatavá mlha a z hlavy se jí všechno vypařilo. A pak zaslechla tichý, přívětivý hlas.
„Vítej, Lavinie.“
„Pane,“ poklekla.
„Posaď se. Bude to nadlouho.“
Uviděla uprostřed místnosti krásné měkké křeslo a vedle něj stolek, na
kterém stála mísa ovoce a šerbet. Plaše se usadila a rozhovor začal.
Trval dlouho, ale nikdy se nikdo nedozvěděl ani slovo, které tam padlo.
Mluvili jistě o mnoha věcech a většinu z nich slyšeli jen ti, kterým
byla svěřena Jiskra a ten zbytek byl určen jen Laviniiným uším.
Velvrik sám mluvil s Petelou. Uvolnil se a na chvilku se zbavil strachu
ze smrti, který ho sužoval. Mluvili hlavně o věštbě, ale tenhle
rozhovor byla Velvrikova soukromá záležitost a raději o ní nemluvil. K
večeru Lavinie vyšla. Bylo vidět, že plakala, ale teď se usmívala. V
jejích očích se zračila radost a pokoj. Vevrik jí věnoval pohled plný
klidu a smíření.
„Je čas,“ řekla prostě Petela a vstala a pokynula Velvrikovi, aby
ustoupil. Sama stanula čelem proti Lavinii. Vztáhla ruce k obloze a
oslepila je záře. Obklopila obě dívky a skryla je světu. Zahradou se
linula čistá, jednoduchá hudba, tak nádherná, jakou člověk nevytvořil.
Tenhle okamžik ale nemohl trvat dlouho. Hudba pomaličku dozněla a
světlo pohaslo. Lavinie se otočila a Velvrik pohlédl do tváře Risidaně.

Právě
v té chvíli daleko odtud bojoval Degrik a Khol. Princ jako obvykle
prohrával, když ucítil jakousi novou, neznámou sílu. Udeřil rychleji a
tvrději. Khol ustoupil. Degrik se špatně tajenou vítězoslávou útočil
dál, dokud zkušený válečník neupadl. Už už to vypadalo, že princ
vyhraje, když se Khol zase zvedl a bojoval dál, dokud Degrika zase
neporazil.
„Velmi dobře! Báječný souboj!“ pochválila ho přihlížející Sebonai.
„Nevyhrál jsem!“ zaprotestoval Degrik.
„Vadí to někomu?“
„Mně jo!“
„Odvedl jsi nejlepší výkon, jaký jsem u tebe zatím viděl. To by ti mohlo stačit, ne?“ řekl Khol poněkud zostra.
„Mně by to stačilo, ale Nesvětlu ne.“
„Usnul
jsi na vavřínech. Kdybys v jednu chvilku trošku nepolevil, byl bych
vyřízený. Máme osm dní, abychom to natrénovali, to dokážeme.“
Khol by byl vyřízený! Jakou by mohl získat větší pochvalu?

„Lavinie?“
„Co se děje?“
„Už jsem se lekl, že je to tvoje matka.“
„Cože?“
„Tak se na sebe podívej,“ řekla Petela a ukázala na jezírko kousek od nich.
Lavinie se sklonila a vydechla překvapením. Její vlasy ztmavly o dva
odstíny a tak místo lnu se jí po ramenech vlnilo zlato. I pleť hrála
víc dozlatova. Ale tu hlavní změnu nedokázala vystihnout ani říct, v
čem přesně spočívá. Jako by skrz ni svítilo slunce, nebo spíš jako by
svítilo z ní.
Sedla si na zem a vzdychla.
„Všechno se změní. Už to začalo. Nic, co jsme znali nezůstane stejné. A je v našich rukou, kam ta změna povede.“

Nilsa k němu šťastně přistoupila. Objala ho a vtiskla mu pusu na tvář.
„Mluvila jsem s Vládcem Slunce. Říkal, že Lavinie převzala své dědictví.“
Degrika
zaplavila vlna štěstí nad nenadálým triumfem. Hlasitě zavýskl, chytil
Nilsu za ruku a začali novinu oznamovat po celém domě.
Khol se šťastně usmál a řekl:
„Věděl jsem, že to zvládnou!“
Sebonai nic neříkala, ale do očí jí vstoupily slzy radosti.
Služebnictvo uspořádalo oslavu, jako kdyby už vyhráli nad Nesvětlem.
A
v těch oslavách zase v Degrikovi zahlodal osten strachu. Má teď větší
naději, ale stále se nemůže rovnat ani s Kholem, natož s Nesvětlem.
Souboj
prohraje. Byl si tím jist. Nemá na to, prostě to nedokáže. Byl příliš
pyšný, ale už nelze couvnout. Odešel stranou od ostatních a tam plakal.
Degrik, Princ Slunce, v duchu kapituloval.