4. kapitola – Klisna a bojovník

Laviniin kotník se nechtěl rozchodit. Každý krok ji bolel, kulhala a neustále se zhoršovaly šance, že se dostanou k Degrikovi včas.

„Do háje, než se tam tímhle tempem dostaneme, bude už po souboji.“

zanadával Velvrik na jedné z mnoha zastávek.

„Já jsem si to nezvrtla schválně!“ odsekla.

„Budeme se muset trochu zajít…“ uvažoval nahlas.

„Ty ses zbláznil, viď?“

„Ne, ale když půjdeme malou oklikou, dostaneme se k jedné bylinkářce, která si s tebou už poradí.“

„Tak na co čekáme?“ zvedla se s bolestnou grimasou. Stálo jí hodně úsilí, dokulhat do malé vísky v údolí, kam zamířili za Velvrikovou známou.

Léčitelka vypadala přesně tak, jak si jí představovala. Stará, silnější paní, s milým, přátelským úsměvem a rozcuchanými šedivými vlasy.

„No, rozhasila sis jí pěkně, jen co je pravda.“ brumlala, zatímco ohmatávala dívčin kotník.

„Ale dáte to do pořádku, že ano?“ ujistil se Velvrik.

„Dám, ale aspoň dva dny tu bude muset zůstat.“

„To znamená slušné zdržení.“ povzdechl si.

„Tak proč si nekoupíte koně?“

„Koně! Že jsem to ale kus veverčího mozku! Koně! Jak to, že mě to nenapadlo dřív?“ zařval a začal divoce přecházet sem a tam a něco si pro sebe rozčileně brumlal. Rozeznaly z toho jen občasný výkřik Koně!

Lavinie byla vděčná za Tonyho lekce v jezdectví. Na farmě si mohli dovolit jen tahouny, kteří si vydělali na svůj oves, ale strýc je naučil nosit na zádech lidi. Sice nepředpokládala, že to na opravdových jezdeckých koních bude to samé, ale ani nepředpokládala, že to bude hrozně odlišné.

Mastička a lektvar, který jí bylinkářka namíchala byl účinný, takže když třetí den vycházela z chatrče do slunečního světla rozloučit se s hostitelkou, skoro nekulhala. Velvrik sehnal dva krásné koníky, klisničky, černou a hnědou.

„Jestli ti to nebude vadit, vezmu si koně barvy noci. Hodí se k princi Měsíce.“ zašklebil se na ni.

„Samozřejmě,“ vzala otěže svojí kobylky, „Mají nějaká jména?“

„Ne, ale já jí budu říkat Hvězda.“

„V tom případě bych měla vymyslet jméno, které se jí přinejmenším vyrovná.“
Podívala se do jednoho čokoládového oka a najednou jí to správné slovo vytanulo na mysli, přirozeně, prostě věděla, že našla jméno jejího koně.

“ Myslím,“ řekla pomalu, „že Hvězda a Jiskra půjdou dobře dohromady.“

Chlapec i léčitelka sebou škubli a podívali se na ni se směsicí překvapení a podezření.

„Co se děje?“ zeptala se s pocitem, že to nebyl nejšťastnější výběr.

„Tvoje matka,“ začala bylinkářka, „byla výjimečná žena. Zářivá, krásná, neobyčejná osobnost. Dovolím si říct, že měla sklony k pýše, ale měla být na co pyšná. Nesmíš si ale myslet, že byla povýšená, na to příliš milovala Vládce Slunce. Kdo se s Risidanou setkal jí mohl milovat, obdivovat, mohla se mu protivit, mohl jí nenávidět, ale chladným ho nenechala. Já jsem jedna z mála, kdo jí znal jako dítě. V patnácti nebyla ničím výjimečná, ale o rok později prošla změnou, která z ní udělala jednu z nejvýznamnějších a nejznámějších osobností země. Tehdy zdědila něco, co předpokládám. že co nevidět dostaneš i ty. Jiskru Slunce.“

Degrik si myslel, že to bude cvičení ve zbrani jako každé jiné, ale hluboce se mýlil. Učitel totiž nepřišel sám. Jeho společník měřil aspoň metr devadesát. Hnědý, místy prošedivělý plnovous, mu spadal až k pasu. ale nejzvláštnější byly jeho oči. Když se do nich člověk podíval, viděl v nich stopy dávných zápasů, které od začátku do konce probíhaly pouze silou vůle a mysli. Před ním stál jeden z Coynten, kasty, která zasvětila celý svůj život boji proti Nesvětlu. Tací zasluhovali nejvyšší úctu a taky ji dostávali. Jen mluvit s jedním byl zážitek, s kterým se někteří lidé chlubili celý život.

„Princi, představuji vám Khola ze Severu, vůdce Coynten. Khole, toto je Degrik, princ Slunce.“

Khol ze Severu! Přestože měl Degrik v Zemi naděje a touhy oficiálně nejvyšší postavení, teď mluvil s někým, kdo ho mocí daleko předčil. Nikdo kromě jich samých přesně nevěděl, kolik členů Coynten mají, ale počty to byly určitě obrovské a jejich bojovníci disponovali legendárními silami, dokonce se šeptalo, že dokážou používat magii.

Princ se uklonil a válečník mu oplatil stejně.

„Je to pro mě čest, poznat někoho významného.“ řekl mladík.

Muž se rozesmál: „Já jsem jenom lepší řezník. Kdo může být tak významný, že je to čest i pro prince Slunce, setkat se s ním?“

Slovo převzal učitel: „Naučil jsem Vás, co jsem mohl, ale to nestačí. Čeká Vás souboj s nejsilnějším protivníkem, kromě Vládce Slunce samozřejmě, kterému se můžete postavit. Khol byl tak laskav, že se uvolil předat Vám něco ze svých znalostí.“

Tak ho bude učit nejlepší válečník země! Než se stačil vzpamatovat, učitel se rozloučil a odešel. Muž si ho změřil, jako by se rozmýšlel, k čemu je dobrý a pak řekl:

„Máš lehkou postavu, to je dobrá výhoda, ale taky dlouhý dosah, další plus. Tak uvidíme, co je v tobě.“

Jakmile obnažil Zkázonoš, Khol vydechl překvapením. Půjčil si ho do ruky, chvíli ho zkoušel a nakonec obdivně pronesl:

„Za svůj život jsem viděl jen dva lepší meče: svůj a meč tvého otce. Moje čepel je nedotčená, ale zbraň tvého otce, pokoj jeho duši, jak jistě víš, leží zachována vedle něj v jeho hrobě. Opatruj tenhle meč, protože pokud by se dostal do nedobrých rukou, mohl by napáchat strašlivé škody. Ale teď ho ukliď, mohli bychom se při souboji zranit.“

Položil Zkázonoš stranou a vytáhl dva tupé zkušební meče. Za chvíli už vířili v ohnivém souboji. Ačkoliv se Degrik snažil ze všech sil, nedostal se protivníkovi na kůži, zatímco sám dostal nemálo bolestivých zásahů.

„Máš dobrou práci nohou, ale ty ruce! Nedokážeš krýt nečekané protiútoky a ani do nich neumíš přejít. Ale to se všechno naučíš. Každého obyčejného protivníka bys rozdrtil, ale ty musíš umět víc. Tak mi ukaž jak to umíš se dvěma meči.“

Redakční úpravy provedla: Eillen McFir