6. kapitola – Učení bolí

Přestože byla celá zmlácená, zastavili dřív jenom kvůli tomu, že jí Velvrik chtěl naučit střílet z luku. Vzala zbraň do ruky a začala napínat, když jí zastavil zhrozený výkřik:
„Jak to držíš? Copak takhle se napíná luk?!“

„Tak mi to ukaž sám, když jsi tak chytrej,“ odsekla.
„Zahákni prsty za tětivu. Nezáleží, jestli jí budeš napínat dvěma nebo třemi prsty, ale nikdy jí nedrž ,ve špetičce` , nic neutáhneš.“
Znovu napnula luk, ještě pořád naštvaná a Velvrik jí přitom radil:
„Rameno dolů. Tak, správně. Vytoč ten loket. Vytoč ho!“
Ale to už vystřelila a zároveň sebou škubla, protože jí tětiva přejela po ruce a zanechala zarudlé a pálící místo.
„Říkal jsem ti, abys ho vytočila!“ ozval se ublíženě.
„Tak se předveď, pane lučištníku!“ vyjela ostře.
Ušklíbl se a vzal si od ní luk a jeden šíp. Pak přeměřil okem vzdálenost ke značce na stromě, kterou si určili jako terč, pak si prohlédl šíp, jako kdyby odhadoval, jak asi poletí, zamířil a vzápětí vyrazil Lavinii dech. Trefil se přesně doprostřed značky!
Spokojeně se usmál a řekl:
„Tak co? Zkusíš to ještě jednou?“
Stříleli ještě asi hodinu, ale zatímco Velvrik chybil jen dvakrát, Lavinie se ani netrefila do stromu. Když usínala, tak jí nejen bolelo celé tělo, ale taky měla vztek na mladíka, pochrupujícího vedle ní. Vztek pramenící ze závisti.

Zase měl po dlouhé době možnost popovídat si se starým učitelem. Kdysi spolu často vedli sálodlouhé rozhovory, ale za poslední půlrok sotva prohodili při lekcích pár slov. Degrik vyprávěl o hodinách s Kholem.

„Když jsem se ho zeptal, jestli bojoval s nějakou mocností Nesvětla, vypadal, jako kdybych řekl něco nevhodného.“ postěžoval si.

„Je to příběh, u kterého i nejsem jistý, jestli byste ho měl znát.“

„Řekněte mi ho, prosím.“

„Tak dobře. Jak víš, Coynten obvykle děti nemívají, ale před lety se našel jeden, který se oženil a zplodil syna. Ale při jeho dlouhých cestách za úkoly, které mu uložili, byla jeho mladá žena doma sama. Není tedy divu, že našla útěchu v náručí jiného muže. Nakonec ho opustila a jejich syna vychovala teta z otcovy strany. A když malý Khol vyrostl – ano, slyšíš dobře, ten syn se stal tvým novým učitelem – když tedy vyrostl, šel v otcových stopách a stal se jedním z Coynten. Naučil se bojovat svojí myslí a neustále se v tom zlepšoval. Stal se jedním z nejlepších a říká se, že porazil i Starce. A s jeho uměním rostla i jeho pýcha. Porážel běsy skoro na potkání, ale jeho schopnost milovat, radovat se a soucítit degenerovala. Nakonec ve své pýše vyzval na souboj Nesvětlo a tam padla kosa na kámen. Byl to dlouhý boj a Khol vzdoroval statečně, ale Nesvětlo vyhrávalo. Naštěstí se o všem dozvěděli jeho přátelé a požádali Starce, aby mu šel na pomoc. Dorazil ve chvíli, kdy byl Khol na pokraji šílenství. Podařilo se mu ho vyprostit ze spárů Nesvětla a ubránit ho. On sám s tímhle protivníkem kdysi bojoval. Ten souboj otevřel Kholovi oči. Už nepoužíval své umění, leda v nejvyšší nouzi. Přesto se za to stydí a nerad o tom mluví, vždycky se vyhýbá odpovědi.“

„Copak je hanba prohrát s Nesvětlem?“ zeptal se Degrik, zatímco mu na mysli opět vytanula hrůza z nadcházejícího souboje.

„Ne, to není, za to se Khol taky nestydí. On je zahanbený svojí pýchou, která ho dovedla k tomu boji. I když už je to dávno za ním, nepřestává ho to pronásledovat.“

Ale mladík ho už neposlouchal. Mysl mu naplnily myšlenky na jeho střetnutí s Nesvětlem. V tu chvíli se slunce schovalo za mrak. Co když Degrikova síla selže? A není on sám stejně pyšný jako Khol, když tu stupidní výzvu přijal? A co hůř, on nemá žádného ochránce, který by ho vysvobodil. Nebo ano? Přijde mu na pomoc Vládce Slunce? Nebo Risidanina dcera?

Lavinie se zase jednou mohl vykoupat. Plavala v tůňce pod vodopádem a pro tuto chvíli byla dokonale šťastná. Cítila, jak všechna špína pomalu odplouvá. Slastně se potopila a nechávala si vlasy povlávat kolem obličeje. Nakonec se do ní dala zima a musela se obléknout a vydat se směrem k tábořišti. Už došla skoro na konec pěšinky od vody, když se na ní někdo z křoví vrhnul.
Lekla se a zaječela. Vzápětí začal boj na život a na smrt. V tom měl její protivník jednu nezanedbatelnou výhodu. Tvořila ji dlouhá ostrá dýka. V prvním útoku jí roztrhl rukáv a poranil na ruce. Věděla, že proti němu nemá moc šancí. Byla nezbrojená, mladší, slabší a nezkušenější. Snažil se jí probodnout, zatímco ona držela jeho ruce a pokoušela se odstrčit ho pryč. Najednou zadrnčela tětiva a nepřítelovo tělo se na ní bezvládně svalilo. Dusila jí jeho nehybná tíha, ale naštěstí netrvalo dlouho, než jí někdo vysvobodil. Posadila se a pohlédla do tváře Velvrikovi. Pak jí pohled sklouzl na mrtvolu vedle ní. Velvrik mu vytáhl šíp ze zad a převalil ho. Muži mohlo být kolem čtyřiceti, spodní polovinu tváře zakrýval hustý plnovous a na čele měl vytetované písmeno B.
Při pohledu na jeho nehybnou tvář se jí maličko zvedl žaludek. A když si uvědomila, že by mohla být na jeho místě, rozklepala se jako ratlík. Marně se pokoušela zadržet slzy, ale ony si svojí cestu našly. Velvrik jí objal kolem ramen a pomalu odváděl zpět.
„C-c-co znamenalo to B?“ zeptala se roztřeseně.
„To je označení služebníků běsů. Znamená to, že o nás už ví, ale buď nás nepovažují za tak důležité, nebo se to ještě nedozvědělo samo Nesvětlo. Není to dobrý, ale ani to není tak zlý.“
Oheň v tábořišti už skoro dohasínal, ale podařilo se jim ho rozdmýchat. Velvrik se ujal role kuchaře, i když se skládala jenom z toho vybalit kus sušeného masa a okoralou placku. Zatímco Lavinie jedla, chlapec odešel a vrátil se s dýkou která patřila mrtvému.
„Půjdu se podívat, jestli jich tu není víc. Kdyby něco, křič.“
„To se neboj.“ odvětila a zároveň si uvědomila, že zapomněla na všechen vztek minulého dne.

„Nechceš si dát souboj?“ navrhl jednoho dne Khol.

„No, zkusím to.“ odpověděl Degrik.

Zase si vzali zkušební meče. Ten Degrikův byl tvarován tak, aby se co nevíc podobal Zkázonošovi. Pak si nasadili štíty. A pak…nejdřív kolem sebe jenom kroužili a pokoušeli se odhadnout, kdy protivník vyrazí. Degrikovi došla trpělivost jako první. Mířil na hlavu. Khol se shýbl a v další chvíli princ jen tak tak zachytil ránu na levý bok. A tak to pokrčovalo dál. Kdykoliv Degrik zaútočil, Khol ho buď odrazil nebo uhnul a vzápětí bleskově vyrazil do protiútoku. Několikrát úder nestačil zablokovat, takže cítil vznikající modřiny a bylo mu naprosto jasné, že zítra se ani nepohne. Najednou se Khol sehnul a prudce ho udeřil zezadu do nohou plochou stranou meče. Degrik ztratil rovnováhu a upadl. Jeho kostrč důrazně zaprotestovala. V tu chvíli ucítil na krku špičku Kholova meče.

„Dostals mě!“

„Ale držel ses pěkně, to se musí nechat.“

„Tak co pořád dělám špatně?“

„Musíš být dokonale klidný. Neútoč tak zbrkle, snaž se odhadnut kam tvůj protivník udeří příště. Techniku máš celkem dobrou, je jen třeba jí vytrénovat.“

„Nemáme na to věčnost. Zbývá dvacet tři dní.“