4. kapitola: Hostonův obchodní dům

„Tak jak se o tebe starali?“ zeptal se Saši jeho strýc.
„Moc dobře, proč?“ podivil se.

„Tak jak se o tebe starali?“ zeptal se Saši jeho strýc.
„Moc dobře, proč?“ podivil se.

„Slyšel jsem, že si nedávno provedl nějakou zakázanou lumpárnu,“ pokračoval Adam.

„Lumpárnu? Já se jenom rozčílil a pak se dělo něco divnýho,“ divil se Alex.

„No, na tom nezáleží.“

„Kam jedeme?“ zajímal se Alex.

„K tvému dědovi,“ promluvil Adam.

„Můj děda ještě žije?“ podivil se Alex. Od té doby, co mu teta řekla, že ho adoptovala, si myslel, že jsou jeho příbuzní po smrti, proto s nimi nežil. Ale zdálo se, že je to jinak.

„Samozřejmě, že ano,“ rozčílil se jeho strýc.

„Od té doby, co jsem věděl, že jsem adoptovaný jsem si myslel, že už žádný příbuzný nemám,“ řekl to, co se mu honilo hlavou.

„Ale máš je a sledovali jsme, jak se ti u Eleny,“ svěřil se mu.

„Opravdu?“ podivil se a vyndal fotku, kterou teď pořád nosil u sebe a ukázal na toho muže, co mu byl povědomý, „tohle je můj děda? Viděl jsem ho, jak si mě prohlíží někde v obchodě nebo už nevím kde. Mám takový dojem, že jsem ho vídal docela často.“

„Ano, je to tvůj děda,“ usmál se strýc. „Než dojedeme k němu stavíme se koupit ti školní potřeby.“

„A kde?“ Alex nechápal, kde by se mohla koupit knížka jako třeba Jak ovládat své schopnosti.

„Pojedeme do Hostonova obchodního domu,“ prohlásil strýc Adam s tajemným úsměvem. Alex ani nevěděl kam jedou, teda ani se o to moc nezajímal, zajímaly ho jen jeho myšlenky a stále se koukal na fotku svých rodičů a pořád přemýšlel, jak by tenhle den vypadal, kdyby neumřeli.

„Jací byli moje rodiče,“ řekl najednou. Chvíli bylo ticho, potom jeho strýc promluvil.

„Tvoje matka byla okouzlující a moc dobrá studentka, tvůj otec byl spíš takový rebel. Seznámili se ve škole a moc se do sebe zamilovali. Měl jsem tvou matku strašně rád a tvůj otec, s tím sem si taky rozuměl, to je asi všechno,“ posmutněl.

„Škoda, že jsem je nepoznal,“ posmutněl Alex, poslední dobou o nich hodně přemýšlel.

„Už jsme tady,“ prohlásil strýc po hodině.

Alex se kolem sebe rozhlédl, byli na hlavní ulici, všude bylo plno lidí. Prohlédl si obchody, všechny byli nádherné, postavené těsně vedle sebe a vypadali podobně až na jeden. Ten vypadal starodávně, ale nádherně a honosně, chvíli na něj bez dechu hleděl až pak si všiml vývěsky, na které bylo napsáno:
Hostonův obchodní dům pro kouzelníky a čarodějnice.

„To se nebojí takhle sem dávat ten nápis?“ podivil se Saša nahlas.

„Ne, normální lidi ho nevidí,“ vysvětlil mu strýc. „Myslí si, že tam prodávají staré koberce a když se k tomu přiblíží mudla, tak si myslí, že musí rychle pryč, protože zapomněl koupit nějakou věc,“ pousmál se nad tímhle.“ Musím zaparkovat.“

Popojeli kousek za centrum, kde bylo parkoviště, Alex vystoupil a prohlížel si to tu. Všechno bylo pro něj nové, vždyť do nedávna myslel, že má rodiče a že je obyčejný kluk, ale teď zjišťoval, že se pletl.

„Půjdeme?“ probral ho ze zamyšlení strýc.

„Jo, jdeme,“ pousmál se a zhluboka se nadechl.

Za pár minut už došli k onu velkému obchoďáku.

„Vypadá to tak jinak, až mě to mrazí,“ vydechl Alex.

„To bude dobrý,“ poplácal ho strýc po rameni. Alex vešel dovnitř za svým strýcem.

Vevnitř to vypadalo doslova kouzelně, Alex se dojatě rozhlédl, i když si to neuvědomoval, tak o podobných místech se mu zdávalo. Vzpamatoval se a viděl, že jeho strýc se vydal se za strýcem, který se prodíral mezi lidmi.
Potom zašel do obchodu s nápisem: Dontonovy knihy. Když vešel Alex a rozhlédl se, tak uviděl strýce, jak na něj čeká.

„No konečně,“ pousmál se strýc. „Tak ukaž ten seznam,“ Alex mu ho podal a strýc ho podal prodavači, ten se pousmál a začal skládat knihy na pult. Přitom si nenápadně prohlížel Alexe.

Potom vyrazili k slečně Rehingtonové, která tu dělala hábity.

„Dobrý den pane Weste, tak, co to bude dneska?“ pousmála se na něj.

„Dnes školní hábity a pár normálních, tady pro mého synovce.“

„Á, tak ty jsi syn Billa Westa?“ otočila se na Alexe.

„Ne, to je syn mojí sestry,“ vysvětlil jí Adam.

„No, tak se dáme vevnitř do práce,“ pousmála se slečna Rehingtonová, „vy si tu sedněte,“ promluvila na Adama. Alexe vzala jemně za ruku a odvedla ho za jedny dveře, které byly za pultem.
„Tak to je moje království,“ zasmála se a ukázala na místnost. V místnosti bylo pár stoliček a byla zde jedna holka, která trpělivě čekal na majitelku obchodu.