Čtyři rasy vhodné k vyhynutí – 3. kapitola
Třetí část povídky je tady. * Jako první se po tom nebezpečném žebříku vydala víla. Byla nejlehčí, ale nikdo si už nepoložil tu neméně důležitou otázku, zdali je také nejšikovnější. „Pravá ruka, levá ruka a pravá noha, levá noha, pravá ruka, levá ruka…,“ snažila se napovídat Vyšší moc. Povzdechla si. Znechuceně odhodila zbytek doutníku kamsi do dáli. Víla se držela jako klíště. Z dálky k ní pronikl hlas: „Levá noha…,“ Aha, pomyslela si, už to chápu! S vítězným úsměvem tedy natáhla pravou ruku. Bum! Prásk! Křáp! Celá jeskyně se zatřásla v základech. Víla zalapala po dechu. S výkřikem na rtech padala do hlubin. „Hm, tady je někdo tak nedočkavý dalších úkolů, že se to rozhodl vzít zkratkou,“ poznamenala lidská žena. Ozval se tlumený dopad a vzlykot. Vyšší moc...
Část třetí – Stezka strachu
Třetí část povídky je tady. Voda je donesla do malého prostoru a odtekla. Mealvin vykašlával vodu z plic a chvílemi to vypadalo, že se zadusí. Nakonec se ale vzpamatoval natolik, aby mohl být podepřen a postaven na nohy. Ze stropu, kde se nalézal otvor, sjel dolů žebřík a oni po něm postupně vyšplhali. Mealvin se pevně držel Cherstiny dlouhé paže, takže se nemusel moc namáhat. Za otvorem ve stropě byla prázdnota, tlačili se na žebříku a nevěděli, co dělat. Chvíli se dívali nahoru a nakonec se Dolnar, který šel první, z hlubokým nádechem chytil okraje a vhoupl se na něj. Svět se s ním převrátil, gravitace zafungovala v jeskyni úplně opačně než ve zbytku hory a on spad na kamennou podlahu. Ostatní viděli, že se mu nic nestalo a pustili se za ním. I s nimi udělal...
Ohnivé jezero
Třetí část příběhu je tady. Druhá jeskyně byla mnohem menší, než přechozí. Muž, který šel jako první, se musel sehnout, aby mohl vejít. Strop byl tak nízko, že jediný hobit neměl problémy stát vzpřímený. „Nezdá se vám tu horko?“ pronesla slabým hláskem víla odpočívající v náručí elfské princezny. Všichni se rozhlédli, aby našli zdroj onoho podivného tepla. První jej spatřil hobit a opatrným krokem k němu došel. Zastavil se pár kroků od jezírka plného lávy. Naklonil se nad něj a spatřil pergamen ležící na hladině. Chtěl jej uchopit, ale žár byl moc velký a tak ucukl. Musel se víc naklonit, aby mohl text na pergamenu přečíst. Hobití rod byl vždy proslulý alchymistickými schopnostmi. V dobách dávno minulých stvořili ohnivé jezero. A nyní je načase, aby...
Tisíciletí čtyř – 3. část
Třetí část příběhu je tady. Když ztratíte nit vedoucí ke klubku vašeho života, musíte v půli přestřihnout cizí a ukrást jen pro sebe. Snad každého z naší skromné skupinky překvapil onen obrovský rozdíl mezi nazdobenou vstupní halou a naprosto „jeskyňovitým“ prostorem za dveřmi. Kdokoli by očekával honosné schody, které by nás vedly k dalšímu úkolu, teď mu pohasly veškeré naděje. Před námi byl prostý železný žebřík. Vedoucí jen pár žbrdlinek k dalšímu skalnímu výstupku. První, jak překvapivé, se na výstupek dostala, spíše vyletěla, mnou natolik oblíbená Temari. „Honem holoto bez křídel!“ „Někteří z nás nemají křídla, jiným chybí jiné věci.“ „Kdybys se tady nevykecával elfíku, mohl by jsi být dávno nahoře,“ kdy se to...
Zkouška posledního rodu – část třetí
Třetí část povídky je tady. Zbývající tři bojovníci odhodili poslední kámen a vklouzli do podlouhlého, ze stran osvětleného tunelu, který byl zakončený bránou s mřížemi, na nichž seděla připevněna destička s bledě modrým symbolem. Tento symbol patřil hobitovi. „Tak myslím vážení, že se vidíme naposledy. Nebyli jste až tak špatní, ale tady víle by mohl někdo ubrat kapku ega. Tož já valím, mějte se jak chcete.“ A hobit se otočila pomalu se odšoural k bráně, kde přiložil svůj kámen k znaku a ta se otevřela. Hobit oněmělý úžasem chvíli stál a zíral před sebe, dokud za ním nezaklapl zámek na bráně. Před ním se opíral žebřík vedoucí dolů do chodeb labyrintu, na něž hobit užasle zíral. Labyrint byl totiž tvořen zrcadly, která házela odlesky a třpytila se, což působilo...
A osmého dne se bůh spletl…
Druhá část povídky právě začíná. „Hehehe, támhletěmi dveřmi, ten mě fakt dorazil,“ řehtal se Bruno a plácal se do kolen. Potom vrazil Petrovi herdu do zad. „Dobře, kámo, myslím, že tě vybrali dobře!“ Petr jen nechápavě zavrtěl hlavou. Připadal si jako ve snu. Či spíš v noční můře. Elfka a víla se mezitím vrátily z průzkumné cesty do nitra hory. „Cesta kupředu je volná,“ oznámila Keely a zatřepala křídly. Vypadala nadšeně. „Ach, zvládli jsme první úkol a postupujeme dál,“ jásala a létala kolem dokola v kroužcích. Bruno ji jen zpražil pohledem. „Nechval dne před večerem. Řekl bych, že to nejhorší nás ještě čeká,“ pronesl pragmaticky. „Myslíte, že se teď už můžu vrátit?“ přerušil je svou otázkou Petr. Trojice se k němu otočila. „Víš,“ začala opatrně Keely, „myslím,...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
