Část třetí – Stezka strachu

Třetí část povídky je tady.

Voda je donesla do malého prostoru a odtekla. Mealvin vykašlával vodu z plic a chvílemi to vypadalo, že se zadusí. Nakonec se ale vzpamatoval natolik, aby mohl být podepřen a postaven na nohy. Ze stropu, kde se nalézal otvor, sjel dolů žebřík a oni po něm postupně vyšplhali. Mealvin se pevně držel Cherstiny dlouhé paže, takže se nemusel moc namáhat. Za otvorem ve stropě byla prázdnota, tlačili se na žebříku a nevěděli, co dělat. Chvíli se dívali nahoru a nakonec se Dolnar, který šel první, z hlubokým nádechem chytil okraje a vhoupl se na něj. Svět se s ním převrátil, gravitace zafungovala v jeskyni úplně opačně než ve zbytku hory a on spad na kamennou podlahu. Ostatní viděli, že se mu nic nestalo a pustili se za ním. I s nimi udělal svět kotrmelec a Mealvin, který stále ještě nebyl v pořádku, padl na kolena a křečovitě zvracel. Vzduch kolem naplnil pronikavý zápach žaludečních šťáv. Otvor, který se předtím zdál být v podlaze, zel uprostřed vyvýšeného stropu.

„Jste všichni v pořádku?“ zeptal se Dolnar a snažil se prohlédnout tmu, do které trochu světla přinášel jen otvor, kterým sem vstoupili. Všichni kromě Mealvina přitakali. Led se otřásl.

„Nezdá se vám, že je tu nějak moc sucho na to, že jsme právě byli neseni vodou?“ optal se ostatních. Odpovědi se mu nedostalo, ale na všech bylo vidět, jak namáhavě dýchají suchý vzduch. Navíc byla v místnosti zima.

„Vidíte někdo, kam to vede?“ zeptal se Dolnar. Překvapivě mu odpověděl Mealvin, který se ztěžka postavil na nohy.

„Jeskyně je nízká, velmi úzká a na druhém konci jsou dveře. Jen stěží se tam protáhneme,“ řekl a přestal napínat zrak. Podíval se po ostatních. Chersta větřila a nehezky se u toho šklebila.

„Co nás tady asi čeká?“ zeptal se Dolnar. Led ohmatával leštěný kámen, na kterém byla vyryta slova.

„Je to tady napsané,“ prohlásil a snažil se prsty rozluštit nápis, na který dopadalo jen velmi málo světla.

„Co se tam píše?“ zeptal se elf chraptivě.

„Já to nepřečtu, Mealvine, nemám tak dobré oči, ale myslím, že je to Enochiánsky,“ posteskl si hobit a odstoupil od desky. Mealvin ho vystřídal na jeho místě a snažil se přečíst nápis. Ohmatával písmena a tvářil se velmi soustředěně…

„Tohle je bez šance, je tu moc tma a písmo je moc oprýskané,“ prohlásil po chvíli ticha.

„Nějak to musíme zjistit,“ vložila se do toho Chersta, ale nijak se nehrnula k tomu, aby se pokusila nápis přečíst. Mealvin měl nejlepší zrak, takže oni ostatní byli absolutně bez šance.

„Já osobně si myslím, že by bylo vhodné se trochu usušit a pak si lámat hlavu,“ prohlásil Dolnar a sedl si na zem. Jeho tlumok byl promočený skrz naskrz.

„Máme se tu snad vysvléknout a čekat, až nás někdo zachrání?“ zeptal se ponuře Mealvin.

„Tamhle v rohu je hromada dřeva a já s sebou mám křemen a křesadlo,“ prohlásil Dolnar.

„Musí sice trochu oschnout, ale když na něj budu chvíli foukat, snad se nám podaří zapálit oheň a trochu se ohřát. Ten otvor ve stropě bude sloužit jako dobrý komín. Když bude hořet, bude tu i víc světla, takže by se nám mohlo podařit přečíst ten nápis. A když už jsme u toho, jeden z nás tam zřejmě bude muset vlézt. Nemyslíte, že by bylo dobré mít na cestu trochu světla?“ vysvětloval svoje myšlenkové pochody a vytahoval z tlumoku křemen a křesadlo a jal se je sušit. Ostatní zatím přinesli dřevo, které našel do středu jeskyně. Dolnar začal křesat a snažil se zapálit oheň. Led z jednoho kusu dřeva svou dýkou udělal slaboučké třísky, spíš třísečky, které se snažili zapálit. Jejich úsilí se zdálo marné. Všichni se neovladatelně třásli zimou, když se Dolnarovi zkřehlými prsty konečně podařilo vykřesat jiskru, která třísky zapálila. Oheň se rozhořel a všichni se víc natáhli k blahodárnému teplu, které vydával. V tu chvíli si nikdo z nich na nápis na stěně ani nevzpomněl. Muži ze sebe shodili většinu šatů a nechali je schnout u ohně. Vzduch v místnosti trochu pročistila voda odpařující se z šatů. Údy se jim rozlévalo teplo a doháněla je únava.

Mealvin se ale brzy postavil a šel zkoumat nápis. Chvíli ho pozoroval a něco si pro sebe mumlal, pak po něm přejížděl prsty a kroutil hlavou. Písmo bylo velmi těžko k přečtení. Ostatní se k němu připojili a prohlíželi si nápis na stěně.

„Přečteš to?“ zeptal se ho Dolnar, on osobně viděl jen změť zvláštních znaků…

„Myslím, že to mám. Píše se tu: Zde se rozhodne o osudu rodu hobitů. Rodu, který nevyniká přílišnou odvahou ani velkými hrdinskými činy. Je to na tobě, hobite. Projdi chodbou, čel svému největšímu strachu a najdi klíč, který otevře dveře na konci tunelu a zachrání život nejen tobě ale i tvým druhům. Jen dej dobrý pozor, půlčíku, neboť můžeš být mrtvý dřív, než se dostaneš ke dveřím. Takže je to na tobě, Lede,“ prohlásil Mealvin a ohlédl se na hobita. Led byl v obličeji velmi bledý a viditelně se třásl.

„Děje se něco, Lede?“ zeptal se Dolnar. Led zavrtěl hlavou a oblékl se do napůl suchých věcí.

„Nekecej, půlčíku,“ zavrčela Chersta a chytla ho za paži.

„Hadi,“ sykl Mealvin a ukazoval směrem k chodbě. Led zamrzl na místě, vytřeštil oči a padl na kolena.

„Já to nedokážu!“ vykřikl a celý se do sebe schoulil. Dolnar, Mealvin a Chersta si vyměnili pohledy. Chersta se ušklíbla a změnila se do své malé, pohádkové podoby. Vlétla do otvoru, drobná křidélka šustila ve vzduchu, pak zvuk ustal a po chvíli se zase objevil a přibližoval. Malé stvoření vylétlo z chodby a pronikavě pištělo. Dolnar mu nerozuměl ani slovo.

„Na pravé straně, mezi malými hady, říkáš? A myslíš, že bude schopný se tam dostat? Nemůžeme je všechny přemístit, to přece chápeš, ne?“ odpovídal jí Mealvin, který jí zřejmě rozuměl. Pak se sklonil k Ledovi.

„Lede, není čeho se bát. Chersta se v hadech vyzná, určila ty jedovaté a ti ostatní ti nijak neublíží. Půjde s tebou a ukáže ti, kde je klíč,“ řekl Mealvin. Dolnar mezitím přikládal na oheň. Chersta chytila ztuhlého hobita za ruku, Dolnar mu do druhé strčil zapálenou větev a Mealvin ho postrčil směrem k chodbě. Led klesl na kolena a pomalu se sunul otvorem.

Dolnar s Mealvinem dlouho čekali venku. Neslyšeli nic významného, jen šustivý pohyb a syčení velkého množství hadů, kteří byli Ledem a Cherstou vyrušeni. Oheň skomíral, protože ani jeden z nich neměl pomyšlení na to, aby do něj přihazoval dřevo. Pak se rozhostilo ticho. Oba vyskočili na nohy a snažili se dohlédnout na konec chodby.

Skřípění otvíraných dveří protrhlo dusivou atmosféru. Chersta přiletěla a pisklavě se dožadovala, aby ji následovali. Posbírali věci a vydali se úzkou chodbou za ní. Hadi zmizeli. Přesto nebyla cesta nijak příjemná. Museli po kolenou, chvílemi se dokonce plazili po břiše. Postupovali velmi pomalu. Chersta je poháněla. Konečně se dostali až ke dveřím a vstoupili do další místnosti. Led ležel na zemi, bledý a nehybný. Mealvin se k němu sklonil. Dolnar mezitím prohlédl místnost, kromě dveří, kterými vstoupili v ní nic nebylo. Chersta se proměnila zpátky a poklekla vedle Mealvina.

„Nestihla jsem ho upozornit. Kousl ho jeden z těch jedovatých,“ pronesla tiše. Led otevřel oči a pousmál se.
„Jste tady, splnil jsem tedy úkol?“ zeptal, ale znělo to spíš jen jako vydechnutí. Mealvin přikývl a sklonil se nad jeho rukou.

„To je dobré, můj elfí příteli. Nedělej si starosti. Musíte jít dál,“ prohlásil a zavřel oči. Dolnar k němu přisedl z druhé strany a chytil ho za zdravou ruku. Podíval se na Mealvina, ale ten jen zavrtěl hlavou.

„Jed už se dostal do krve a s ní do celého těla. Za okamžik bude po všem,“ zašeptal a sklonil hlavu. Chersta ho poklepala po rameni, ačkoliv od ní bylo toto útěšné gesto poměrně groteskní. Hobitova tvář se stáhla v bolestné křeči, tělo se napjalo a ústa se otevřela v němém výkřiku. Hlava pak klesla na podlahu a Led se již nepohnul.

Dolnar naposledy stisknul jeho ruku a nechal Mealvina, aby mu srovnal paže na hrudi. Chersta se odvrátila, její přirozenost velela vrhnout se na tělo… Mealvin začal potichu zpívat, jeho jasný hlas ale brzy nabral na intenzitě a člověk a lesní víla poslouchali starobylou elfskou baladu o odchodu z tohoto světa.

Poznámka: To písmo, které je tu použité, je těžko použitelné pro podobný příběh, ale mně se líbí. Takže za tím nic nehledejte, jen mou osobní oblibu téhle abecedy.