Část první – Via Lucis?

Páté soutěžní dílo se právě představuje.

I stalo se zvonění, i stal se neklid.

Svět, jak jej známe, skončil.

I začala nová doba…

I přijde znovu čas neklidu,

i znovu čas zvonění.

Modleme se,

neboť je čas…

Místnost připomínala obrovskou kancelář. S kójemi, pečlivě poskládanými věcmi na stole a točícími židlemi, na kterých se dalo houpat. Jen gotická klenba stropu naznačovala, že se nejedná o nově vystavenou budovu. Nebýt kójí připadala by nezasvěcenému pozorovateli jako chrám. Nezasvěcený pozorovatel by měl pravdu. Opravdu to byl chrám. Kdysi. Než ho obsadili a udělali si z něj pracoviště.

Helena to upřímně nenáviděla. Nesnášela svoje zaměstnání, místo, kde ho musela vykonávat i úděl, který to znamenalo pro lidičky, kteří patřili do jejího světa. Ano, ona byla tím, komu se mezi lidičkami posměšně říkalo Svítiči.

Někdo jí poklepal na rameno. Otočila se na svého vedoucího a zhluboka si povzdechla, když ukázal k jejímu stolu. Nad ním se líně otáčel globus. Žárovka v lampě nad ním posměšně zablikala, když se dostala na úroveň vysoké hory.

„Je čas,“ zabručel Larcos a pokynul jí, aby se posadila. Smutně vytáhla židli, posadila se a nastavila lupu na místo nad úpatím hory. Znovu si povzdechla.

„Nedělej z toho drama, drahá. Je to jejich osud a jejich poslání,“ zabručel znovu jeho hlas. Sklonila hlavu k duševnímu mikrofonu a potichu vydechla: „Je čas…“

-*-

V tu chvíli se v hlavních sídlech všech rodů rozezněly varovné zvony. Mezi obyvateli těchto sídel propukla panika. Všichni věděli, co to znamená. Všichni se tohoto okamžiku děsili. Jen čtyři bytosti na čtyřech různých místech světa naplnil klid. To, k čemu byli cvičeni, to, nač byli připravováni, právě přišlo. Byl to jejich čas…

-*-

Jak se jednotliví zástupci ras dali do pohybu, pocítila Helena jejich pocity a emoce. Nebyl v nich strach, nebyl v nich hněv, jen touha po vykonání úkolu. Schoulila se na židli a tupě zírala na Osudovou horu, ke které všichni mířili. Za chvíli, již za chvíli, se objeví pod lupou ty čtyři bytosti, které si jejich rasy vyvolily jako své zástupce…

Člověk přišel první, Heleně uběhly hodiny, i když věděla, že jemu dny. Pozorovala ho, skryta za obrovskou lupou. Věděla, že velmi brzy dorazí i ostatní a ona se na ně bude muset zaměřit, vstoupit do jejich myslí a zadat jim úkoly, které mohou změnit tvář tohoto kousku vesmíru. Nejdříve se museli dostat do hory. Projít bludištěm a najít vchod. Jen pokud budou všichni, otevře se. Helena přesunula svou pozornost na hobita, elfa a lesní vílu, jejichž cesty se pod horou protnuly, a se zatajeným dechem čekala, až se připojí k člověku, který si ve stínu stromů rozdělával oheň.

-*-

Mealvin tiše našlapoval mezi stromy, jeho bledá tvář neprozrazovala žádné emoce, špičaté uši zachytávaly i sebenepatrnější zvuky a brzy mu pomohly určit směr, kterým se vydat.

„Člověk už tu je,“ zašeptal tiše směrem k ostatním a ukázal rukou kamsi do porostu.

„Aby nebyl, mají to nejblíž,“ podotkla hrubým hlasem víla. Nebyl na ni pěkný pohled, rozhodně ne v jejím přirozeném stavu. Zelenohnědý, podivně zkroucený ošklivý obličej, minimum vlasů, které by stínily zlé oči. Vyzáblé vysoké tělo se dvěma páry rukou, kožnatá křídla na zádech a drápy a zuby ostré jako nejostřejší dýky.

„Kušuj, Chersto, tys aspoň mohla letět,“ brzdil ji hobit, který skupinku uzavíral.

„Jestli vy dva okamžitě nezmlknete, tak vám ty huby zavřu navěky, jasné?“ zavrčel elf a zaposlouchal se do zvuků lesa.

„Už jsme blízko, cítím člověčinu,“ podotkla Chersta a zle se zašklebila. Mealvin se otřásl. Nikdy nepochopil vílí krvelačnost a touhu po lidském mase. Člověk se před ní bude muset mít na pozoru. Postupovali lesem, až se konečně dostali až k místu, kde plápolal malý ohýnek.

„Jaká byla cesta?“ zeptal se bodře muž sedící u ohně, když viděl skupinku, která se k němu blížila.

„Dlouhá,“ povzdychl si hobit a hnal se k němu s napřaženou rukou. „Jmenuji se Ledník, ale všichni mi říkají Lede, tadyhle je Mealvin a tohle je Chersta,“ představil sebe i ostatní. Muž mu zmáčkl ruku jako celému člověku a půlčík se zašklebil bolestí.

„Já jsem Dolnar. Ví někdo z vás, co tu máme dělat?“ zeptal se a znovu se posadil.

-*-

Helena se pousmála. Nezačínalo to až tak špatně. Všichni se jí líbili. Vlastně je pozorovala už pár let, ale poprvé je viděla tak zblízka a spolu. Přiblížila lupu ještě blíž a vytáhla malou klávesnici, která byla schovaná uvnitř stolu. Za glóbem vyjela ze stolu obrazovka a ona rychle klepala do klávesnice, aby mohla těm čtyřem bytostem přiblížit jejich první úkol. Pak si přitáhla ke rtům duševní mikrofon, odkašlala si a promluvila do něj.

-*-

Země se jim zachvěla pod nohami, les se rozestoupil a oni zjistili, že stojí před branou v kamenné zdi.

„Zde začíná vaše cesta. Před vámi je bludiště. Abyste se dostali do hory ke svým rodovým úkolům, musíte jím projít. Všichni. Pokud bude byť jen jediný z vás chybět, hora se neotevře a vaše úkoly a s nimi i vaše rody budou ztraceny. Máte čas do soumraku,“ ozvalo se odnikud. Dolnar sebou trhl. Nebylo mu příjemně, když se tohle dělo.

„Tím je tvá otázka zodpovězená, člověče,“ zavrčela Chersta a roztáhla křídla.

„Poletím najít cestu shora, počkejte tady,“ máchla křídly a byla ve vzduchu. Zeď jim před očima narostla.

„Počkej, to necítíš ta kouzla?“ volal za ní Mealvin, ale již bylo pozdě. Chersta narazila na neviditelnou stěnu a omráčená padala v rychlých kruzích na zem. Mealvin zakroutil hlavou. Když dopadla, země se znovu otřásla.

„A víla je venku,“ povzdechl si Led.

„Nemůžeme ji tu nechat,“ podotkl Dolnar. Mealvin si povzdechl, čímž na sebe upoutal pozornost.

„Změním ji do té jejich menší podoby. Těžko ji můžeme tím bludištěm nést v tomhle stavu,“ sklonil se nad vílou a něco začal mumlat. Pomalu ji bral za všechny údy, přejížděl po nich rukama a cele se na to soustředil.

„Nikdy jsem neviděl elfí magii v praxi,“ řekl ohromeně Dolnar.

„Tohle je ve skutečnosti vílí magie,“ osvětlil mu Led a jal se kontrolovat svůj cestovní vak. Vytáhl z něj dvojici ostrých dýk a začal je přebrušovat.

„Víly mají magii?“ vykulil na něj oči Dolnar a Led se zasmál.

„Kdes to žil, člověče, že tě poslali sem, aniž bys věděl, že mají víly magii? Být tebou, naostřím si meč, v tom bludišti určitě bude spousta hnusných věcí.“ Dolnar nechal posměšnou otázku být a začal ostřit svůj meč. Mealvin po chvíli vstal a v ruce držel malé blikotající stvoření, které se podobalo víle z dětských pohádek.

„Mnohem hezčí,“ poznamenal Led a hodil si vak na záda. Vykročil směrem k bráně ve zdi a po chvíli zmizel v bludišti. Dolnar zašlapal oheň a rychle se ho snažil dostihnout. Mealvin pokrčil rameny, uložil si Cherstu lépe do ruky, aby někde nevypadla, a pomalu se vydal za nimi.

V bludišti panovalo přítmí. Jejich oči si na něj ale brzy zvykly. Postupovali obezřetně ale rychle. Uvnitř totiž neviděli slunce, takže nemohli posoudit, kolik času do soumraku ještě zbývá. Brzy narazili na první slepou stěnu a museli se vracet. Bludiště věrno svému jménu mátlo jejich oči a kroky. Začali propadat panice. Led s Dolnarem vpředu, Mealvin o dva kroky za nimi.

Když ty dva popadly ruce vyrůstající ze stěn, Mealvin se ani nezachvěl. Něco podobného čekal. Cítil mrtvolný pach již nějakou dobu. Led s Dolnarem se ale nenechali zahanbit. Rychle si svými ostřími proklestili cestu ven.

„Blížíme se, jakmile jsou tu překážky, jsme na správné cestě,“ řekl prudce oddechující Led a otřel si své dlouhé dýky do režné košile, kterou měl na sobě. Pak vyrazil jako honicí pes po stopě. Rychle a jistě postupoval bludištěm, krátké nohy se mu jen míhaly. Když se náhle prudce zastavil, Dolnar do něj vrazil. Brzy zjistil, že v další cestě překáží ohromná díra v zemi. Mealvin zastavil půl kroku za nimi.

„Proč stojíme?“ zavrčela Chersta, která se právě probrala z bezvědomí. Hlas se Mealvinovi změnit nepodařilo…

„Je tu díra,“ sykl Dolnar. „Co kdybys byla taky konečně užitečná a přenesla nás přes ni?“

„Myslíš, že mi ta rána na začátku nestačila?“ zařvala a chtěla se na něj vrhnout. Mealvin ji chytil za křídla.

„Uklidni se, tady necítím žádná kouzla, klidně to můžeš přeletět,“ řekl jí klidným melodickým hlasem Mealvin a položil ji na zem. Chersta se zašklebila, zavřela oči a vyrostla do své pravé podoby před jejich očima. Praskání a funění je nutilo znechuceně odvracet oči.

„Když už mám být váš nosič, tak ať to mám rychle za sebou. Chyťte se mě,“ poručila a zamávala křídly. Mealvin, Led i Dolnar se chytili jejího vysokého těla. Objala je kostnatými pažemi a vznesla se s nimi nad trhlinu. Přeletěla ji rychle a klidně. Na jejím druhém konci čekaly dveře. Před nimi stál kamenný oltář se čtyřbokým jehlanem. Každá jeho strana měla jinou barvu. Mealvin bez řečí zamířil ke zlaté straně, Chersta si vybrala temně rudou, Led listově zelenou a na Dolnara zbyla zemitě hnědá. Aniž by se na sebe podívali, položili dlaně na stěny jehlanu a bez dechu sledovali, jak před nimi vchod do hory otevřel. Temná vlhká díra je vábila k sobě.

„Dámy první,“ prohlásil Led a pokynul Cherstě, aby vstoupila. Zavrčela na něj, ale vešla do temné jeskyně, kde se má rozhodnout o jejich osudu. Aniž by se na sebe podívali, následovali ji do vnitra hory…

-*-

Helena se zatočila na židli a přepla lupu do režimu, ve kterém se dala prohlížet pevná tělesa.