Rubrika
Tuto povídku jsem psala v před Mikulášské náladě, kdy můj mladší bráška donesl domů za úkol do slohu napsat vyprávění na téma "Mé setkání s Andělem, čertem a Mikulášem."
Nechala jsem se inspirovat, snad jen s tím rozdílem že má povídka nemá s Mikulášem nic společného.
Boj mezi Andělem a Ďáblem o lidské duše zde na zemi ...
Za zády mi zněl umíráček a já už raději típl cigaretu, abych neschytal příliš káravých pohledů. Dnešek moc smíchu a radosti neskrýval. S autem jsem stál vedle kostela, do kterého plynul dav v černém. Viděl jsem spousty vzlykajících ženušek, zavěšených do svých mužů, kteří nesli po rukách smuteční kytice. Dnešek asi nikomu z nás tady nepřišel veselý, ale já byl na tohle dávno zvyklý. Pokud nechcete většinu svého života vidět uplakané lidi, nedělejte v pohřební službě. Ale někdo to dělat musí.
Mrazivou měsíční nocí kráčel hlubokým sněhem mohutný kůň. Švihal hustým, do copánků zapleteným ocasem, neúnavně se brodil závějemi a z nozder se mu kouřilo. Jeho jezdec, zahalený v tmavém plášti s kápí, pevně držel uzdu a unavený seděl v sedle.
Tato povídka je autobiografická. Velmi citlivě vystihuje můj vztah k zesnulé babičce.
Tmavé schodiště jistě pamatovalo i lepší časy. Bylo omšelé a na jeho zábradlí už ležela vrstva prachu. Už dlouho se po těchto schodech nikdo neprocházel.
Kostnaté ruce opětovně rvou vlasy. Nehty, otrhané od drásání zdí, tě bodají do nohou. Po celém těle přejíždí mráz.
Mladá těhotná dívka je v pokoji chlapce, kterého milovala. Vybavuje si vzpomínky na něj a ukazuje průběh jejich lásky. Čekali spolu miminko. Byli nesmírně šťastní a měli se brát, ale on náhle zemřel...
Když vymřou hrdinové, kdo nám zbývá? Jedna dívka s kupou věrných hrdlořezů? Nebo andělé?