Svitky pergamenu

Povídka o všech těch slzách, které diváci nevidí a neveselých věcech, které se mohou stát za zdmi barevné budovy. Psáno podle mého snu.

Tisíc let. Co to je? Snění? Dávno? Zapomnění?

Kapky deště bubnovaly lidem do oken. Déšť seděl u svého okna, od kterého vyhnal Slunce (to se teď krčilo v koutě u topení) a po obloze honil mraky. Věčnost si v klidu popíjela stoletý odvar z lučního kvítí a se zachmuřeným pohledem sledovala dveře. Ty se náhle s lomozem otevřely a dovnitř doslova vpadl Osud. A v patách za ním … stanula Nenávist v celé své kráse. A krásná opravdu byla. Vysoká, že se sotva vešla do dveří, štíhlá jako lidské dívky z časopisů, její havraní vlasy si mnozí pletli s temným závojem a ve velkých, černých očích se mnozí doslova utápěli. Věčnost si všimla, že několik takových nešťastníků Nenávist táhne za sebou na provázku. A o trochu později jí došlo, že mezi ně patří i sám Osud. Na Nenávisti rtech pohrával vítězoslavný úsměv. Jen Věčnost věděla, že ve skutečnosti její sestra vypadá jinak.
„Vypadněte!“ zavrčel Osud na Déšť a Slunce. Ti se po sobě nechápavě podívali a následně se s otázkou v očích otočili k Věčnosti. Koneckonců, měli ještě mnoho co na práci.
„Tak honem!“ zařval na ně a zahrozil Dešti svou holí.
Ten neochotně přestal pršet a zavřel okno. Slunce si rychle dosušilo paprsky a oba s rozezlenými výrazy opustili příbytek. Venku se opřeli o mlžnou stěnu a s našpicovanýma ušima hltali každé slovo.

Jakoby … se všichni démoni, co jich na světě je, zbláznili. A že jich nebylo málo. Metali po sobě kouzla s takovou intenzitou, až … Konec světa. Má být v den mé smrti konec světa? Pekelná bouře a pak … nic. Vypadá takhle konec?! Co my víme o konci? O smrti? Všichni o ní mluví, zpívají, bojí se jí. Ale … jaká vlastně je? Je to on nebo ona? Víla zahalená do tmy. Do všepohlcující, mnohoznačné (a přesto nic neříkající!) tmy. A co je tma? Když zavřu oči? Jakou má barvu? Co je vlastně černá? Polyká všechno ostatní … A občas se jak had po obloze sveze blesk …
Jsem blázen, že? Všichni si to myslí. Nikdo za mnou sem nepřijde. Lidstvo už zapomnělo na Merlina … Ale přesto! Přesto vím, že ještě jeden návštěvník sem zavítá! A až ho půjdu vyprovodit – až přijdu ke dveřím! – nikdy už se nevrátím …

Jedná se o krátkou povídku, která vypráví o divokých koních a o vztahu k lidem

Seděla na lavičce zasypané padajícím listím, oči zvlhlé od slz, a v rukou složený dopis. Přemýšlela o životě, času, který jí ještě zbývá, a přemýšlela i o Michalovi, o klukovi, který jí tak strašně moc ublížil, ale kterého nadevše milovala. Byl už to dobrý půlrok zpět, co se spolu ruku v ruce procházeli podél stříbřitě zasněženého jezera, ale ona si tu chvíli pamatovala jako by se stala před pár okamžiky...

Co ukrývá maska? Čtěte a hned to zjistíte.

„Kdo ví, zda není život umíráním a smrt životem.“
Euripidés

Již odmala jsem o ní slýchala. Všichni si o ní vyprávěli a jejich slova byla pronášena s takovou posvátnou úctou, až mi z toho často běhal mráz po zádech. Přitom to bylo tak ubohé. Co je na tom vlastně fascinovalo? Myslela jsem, že to nikdy nepochopím. Jak šeredně jsem se ale zmýlila…

Šílený příběh Mary Sue z Londýna, jak ho exkluzivně zaznamenaly Lairen a Morrigan. Vlastně příběh Termority Microsoftové z Londýna, moje chyba. (Jméno hlavní hrdinky je složeno z přezdívek autorek, pouze Lair v té době vystupovala jako Terulka). A aby nedošlo k omylu opravdu se jedná o parodii.

Ve válce se vždycky zapomínalo na takové banality, jako je úklid. Pokud se ovšem nejednalo o úklid těl, především neoficiálně zabitých, kteří byli v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Každý týden očekávala zprávy o dalších neoficiálně zabitých z řad jejích známých. Většinou se to obešlo bez jakýchkoliv překvapení, protože člověk se po čase naučí čekat nečekané a smiřovat se s nastalými věcmi během několika sekund, aniž by se ono smiřování projevilo navenek. Počet překvapení se však snižoval, protože lidé odcházeli. Město se vyprazdňovalo stejně rychle jako nafouknutý balónek, který vyklouzne z ruky. Jen chyběl ten směšný živočišný zvuk. Ten všem nahradily naprosto neživočišné zvuky kvílení, pláče, spílání a hrozeb. Odcházející dav produkoval tragickou symfonii bez názvu, bez konce, avšak s naprostou jistotou ohledně jejího autora.

Jak to bylo ve skutečnosti s Šípkovou Růženkou?