Starý deník

Tmavé schodiště jistě pamatovalo i lepší časy. Bylo omšelé a na jeho zábradlí už ležela vrstva prachu. Už dlouho se po těchto schodech nikdo neprocházel.

Zůstaly opuštěné stejně jako celý baráček. A najednou bylo slyšet hlasy: „Bože, co to je??“ Dva chlapci a dvě dívky školního věku právě objevili pozoruhodný dům. Nebyl tu žádný dospělý, který by jim něco zakazoval, a tak vstoupili dovnitř.

Nemohli si nechat ujít takové dobrodružství. Otvírali skříňky, zásuvky a objevovali různé věci z dřívějších let. Většina z nich byla pokažená, autíčko nemělo kolo, panence chyběla ruka a stolek měl jen tři nohy. Ale byly to krásné věci. Rozhodli se jít po schodišti na půdu, tam bývají ukryty ty největší poklady.

Byla rozlehlá tak, že se tu dalo hrát na schovku. V jednom rohu byly postavena truhla. Hra nehra – Terezka zavolala ostatní, neboť sama nedokázala zvednout víko. Nejstarší Martin truhlu otevřel. Byly v ní svatební šaty a pod nimi – deník.

Děvčátka si začala představovat princeznu a se zájmem otevřely deník. Byla to velká kniha, na začátku plná obrázků a písmenek, které skákaly jak vrabčák z místa namísto, později už to byl úhledný rukopis jistě vznešené slečny.

„To určitě byla nějaká bohatá paní,“ prohlásila Terezka.

„A měla sto sloužících a ucházeli se o ní princi,“ přidala se Markétka.

„Mohli bychom zjistit, co se s ní stalo,“ řekl Martin a vypůjčil si od děvčat deník. „Podíváme se, zda poslední stránky deníku něco prozradí.“ Otevřel deník na posledním listě a uviděl těžkopádné písmo, tak nepodobné tomu předchozímu. „Poslouchejte,“ řekl a začal číst.

„Malá Anička vyrostla, ale pořád snila o nádherné svatbě a krásném, milovaném muži. A i to se jí plnilo. Chtěl si ji vzít jeden urozený šlechtic, kterého zaujala svou milou povahou. Datum svatby byl stanoven, přípravy byly v plném proudu a šaty měla jako nejbohatší z princezen. Mnohokrát jsem ji přistihla, jak si je zkouší před zrcadlem a tančí s nimi po celé místnosti. Ale nepřízní osudu si je nikdy neoblékla ve svatební den.

Její milý byl zabit při pouliční rvačce, ke které se omylem připletl a Anička se ze svého žalu už nikdy nevzpamatovala. Celé dny sedávala u okna a vyhlížela ho nebo si šaty tiskla k hrudi a ptala se mě: „maminko, myslíte, že mě má opravdu rád? Proč už tak dlouho nepřijel?“

Jen občas měla své světlé chvilky, kdy si vybavovala, co se stalo a tyto dny celé proplakala. Netrvalo dlouho a svou jedinou dceru jsem pochovala. Teď píšu poslední stránky do jejího deníku, který byl jejím důvěrníkem všechna ta léta a dávám ho do truhly k jejím svatebním šatům, neboť nemám sílu je vyhodit. Snad někoho zaujme příběh mojí Aničky.

L.P. 1910.

Tímto letopočtem končil zápis v deníku.

„Teda to bylo zajímavé,“ prohlásila Terezka.

„Sto let starý deník,“ podivila se Markétka.

Tomáš, který při čtení deníku prolézal každý kout, se konečně zapojil do hovoru: „když si vezmete deník s sebou, můžete si přečíst celý její příběh. Vytvoříme si tu základnu a budeme se sem vracet a číst si v deníku společně, ať nám nikdo nevynadá, že to patří do muzea.

„To je dobrý nápad, ale pro dnešek bychom měli jít, nebo přijdeme domů pozdě.

Kousek od truhly ležely dětské sluneční brýle. Terezka si na ně vzpomněla, až když byli daleko od toho domu. Přemluvila ostatní, aby se s ní vrátili, ale dům už nemohli najít. Jako by se propadl do země. A nenašli ho ani nikdy později. Jen deník jim připomínal, že se jim to vše pouze nezdálo.