Kouzelný Mabon – povídka
Povídka do soutěže Podzimní rovnodennost Pod vrbou. Hned jak vysvitne na obloze první sluneční paprsek a kohout zakokrhá, probudí se celá vesnice s jednou jedinou myšlenkou. Dnes se totiž slaví svátek Mabon. Každý si uklidí svůj příbytek. Vyzdobí jej květy a ovocem. To stejné udělá i Lira, prosté děvče mlynáře. Uklidí, vypere, světnici vyzdobí zvesela květy a ovocem. Křupavý a nádherně vonící chléb dá péct do obří pece, aby měla čím obdarovat Bohy. Chlebů upeče více, to aby i na hostinu pro celou ves bylo k pečenému masu. Písničky o svátcích zpívá si zvesela a ve tvářích se jí zračí nádherný úsměv. K večeru přijde otec z práce pro Liru a společně se vydají na vrcholek nedaleké hory, kam se už pomalu seběhla celá vesnice. Ani Lira s otcem tam nemůže přece chybět....
Mabon, ona a on
Povídka do soutěže Podzimní rovnodennost Pod vrbou. „Počkej, ty chceš říct, že zrovna dneska se otevře tajná chodba ve skalách…“ „Není to ve skalách, ale v kamenném kruhu. Ano, otevře se. Jen o svátku Mabon. To je podzimní rovnodennost, abys věděl.“ „Já ale nechápu, proč tam chceš jít a hlavně proč bys chtěla projít skrz, vždyť nevíš, co je na druhé straně!“ „No právě!“ „Co já vím, mohl by tam být třeba alternativní vesmír, kde neexistuješ, nebo kdovíco ještě horšího.“ „No a právě proto se tě znovu ptám, jestli bys do toho šel se mnou.“ „Je to šílenost. Jenže… přece tě nemohu nechat jít samotnou!“ „Já věděla, že se na tebe můžu spolehnout.“ „Dobře, dobře. Asi bychom si měli sbalit pár potřebných nezbytností. Svačinu na cestu a tak.“ Řekla, že na to už...
První sníh
Promnula si ruce, aby si je zahřála. Bylo chladno a ona už asi hodinu čekala venku. Ten už nepřijde, povzdechla si a cítila, jak se jí do očí hrnou slzy. Je blbá, blbá, blbá. Copak si vážně myslela, že přijde? Že po tom, co mu rozchodem tolik ublížila, ji ještě někdy bude chtít vidět? Že k ní chová cokoli než spalující nenávist? Jenomže odejít nemohla. Ne před tím, než mu řekne, jak to všechno vlastně bylo, a než to celé napraví. Došla k nedalekému pojízdnému stánku s kávou a objednala si velkou horkou čokoládu. Oni jsou na tom ještě hůř než já, stát tu takhle celý den. Neměla bych si stěžovat, že čekám hodinu na někoho, komu jsem zlomila srdce, napomenula se. Ale nebyla si jistá, jestli je to pravda. „Děkuju,“ usmála se na slečnu, která jí čokoládu podala. Pak...
Na palubě Jasmínového květu
Vzdušná povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Tři sta sedmdesát dva, padesát jedna, šestnáct. Pro někoho jsou to možná jen čísla, pro mě však celý život, ze kterého není úniku. Nakloním se přes zábradlí a toužebně se zahledím dolů, nevidím však nic jiného než tmavá mračna, jako je tomu už několik dní. Zamračím se. S povzdechem odložím notes na bednu vedle sebe, seskočím na palubu a vydám se rovnou za nosem. Stejně daleko nedojdu. Přesněji řečeno jen tři sta sedmdesát dva metrů, než mě zastaví stejné dřevěné zábradlí na zádi. Ještě bych mohla projít těch padesát jedna metrů na levobok nebo všech šestnáct pater pode mnou, ale na to jsem moc líná. Raději sleduji, jak několik mužů napíná svaly, aby otočili kožená křídla a změnili náš kurz. Jasmínový květ míří...
O nepřízni počasí
Vzdušná povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. To jsem takhle jednoho dne svému pánu, mocnému čaroději Corvinovi, zaléval na zahradě jeho květiny. Nebyl zrovna příjemný den. Počasí nám nepřálo. Foukal opravdu silný vítr, který mladé stromky ohýbal skoro až k zemi. Sotva jsem se držel na nohou, ale statečně jsem chodil s konvičkou od květiny ke květině a všechny jsem pečlivě zalil. A pak, co se nestalo! Vítr se otočil proti mně a vodu, kterou jsem lil z konvičky, nahnal proti mně, přímo do mé tváře! Polekal jsem se, trochu jsem ztratil rovnováhu… A jak jsem nedával pozor, vítr mě čapl a unášel pryč ze zahrady. Zvládl jsem jen upustit konvičku. Byl jsem unášen v jakémsi vzdušném víru neznámo kam. Nejdříve jsem křičel o pomoc, ale když jsem si uvědomil,...
Za jeden den přijít o vše
Vzdušná povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Jedna, dva, tři, čtyři. Nahlas počítala sekundy, kdy ležela na zemi s hlavou složenou pod rukama. Plakala. Nejen strachy, ale i kvůli tomu, že věděla, kolik milovaných už ztratila. Viděla, jak její matku, která se schovala do auta, vcucl i s vozidlem vír, pak malého bratra, který nestihl otevřít vchodové dveře do domu. Jedna, dva, tři. Rozhostilo se ticho. Odvážila se zvednout hlavu. Rozhlédla se a spolkla výkřik. Místnost, kde se ukrývala, ztratila jednu zeď, zbořila se i střecha, jejíž zbytky dopadaly na zem. Za oknem viděla domy, nebo spíše to, co z nich zbylo. Nervózně prošla skrz výklenek, kde dřív bývaly dveře, a obhlédla venkovní prostory. Katastrofa. Tornádo zničilo vše, co mu přišlo do cesty. Emily...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
