Povídka do soutěže Podzimní rovnodennost Pod vrbou.
Hned jak vysvitne na obloze první sluneční paprsek a kohout zakokrhá, probudí se celá vesnice s jednou jedinou myšlenkou. Dnes se totiž slaví svátek Mabon. Každý si uklidí svůj příbytek. Vyzdobí jej květy a ovocem.
To stejné udělá i Lira, prosté děvče mlynáře. Uklidí, vypere, světnici vyzdobí zvesela květy a ovocem. Křupavý a nádherně vonící chléb dá péct do obří pece, aby měla čím obdarovat Bohy. Chlebů upeče více, to aby i na hostinu pro celou ves bylo k pečenému masu. Písničky o svátcích zpívá si zvesela a ve tvářích se jí zračí nádherný úsměv.
K večeru přijde otec z práce pro Liru a společně se vydají na vrcholek nedaleké hory, kam se už pomalu seběhla celá vesnice. Ani Lira s otcem tam nemůže přece chybět. Lira opatrně nese v rukou čerstvý chléb zabalený do pláténka, který chce věnovat Bohům, aby je s otcem doprovázelo štěstí stejné jako dodnes. Ostatně každý něco přinesl, je to totiž mnoholetá tradice, kterou si předávají generace po generaci už od nepaměti. Není pochyb, že Lira jednou svému dítěti také tuto tradici předá.
Na vrcholku už se hromada darů pyšnila svou krásou. Najít jste tam mohli vše od ovoce, zeleniny, masa, vína či piva, ale koštovat z hromady bylo nepřípustné. Ten, kdo by to zkusil, seslal by na sebe desetiletou smůlu a ještě by přišel o prsty!
Lira položila chléb na vrchol té hromady, celá pyšná, že téže přispěla ku prospěchu a štěstí všech, co se tu sešli. Společně semkli své ruce a začali se modlit k Bohyni a svátku Mabon. Modlili se za dary, které jim byly seslány a prosili, aby Bohyně přijala jejich dary a aby se nad nimi smilovala i příští rok.
Modlitba trvala dlouho, dokud slunce úplně nezapadlo. Pak se všichni vydali zpět do vesnice a společně zasedli ke slavnostním hodům, aby sami oslavili svou vytrvalost a dřinu. Tak se totiž dříve tento svátek slavil běžně.
Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.
Komentáře
Zatím tu žádný komentář není. Buďte první, kdo autorovi napíše!