První Imbolc

Povídka do soutěže Imbolc Pod vrbou.

*

V dávných dobách, které už i čas opomenul, panovaly velmi kruté zimy. Každý se celý rok připravoval na toto těžké období. Lidé si tvořili zásoby, které by jim vystačily celé tři měsíce. Jistě byste tam mimo jiné našli i hromadu dříví, teplých kabátů z bizoní srsti, kravské mléko, zeleninu či ovoce. Občas se stalo, že zima neodešla tak brzy, jak měla a zdržela se o pár týdnů déle. To mohlo mít katastrofální následky pro kohokoliv. Pokud se tak ale stalo, král se snažil podpořit své občany a do každé vesnice poslal vagón naplněný jídlem, který by nakrmil každou rodinu v jeho zemi.

Náš příběh se ale odehrává na kraji Walesu, ve vesnici, která byla světem téměř zapomenuta. Ležela v údolí, které propojovalo hory s mořem. Do moře tekla úzká řeka, díky které celé místo žilo. Vesnice nebyla velká, ale bylo tu vše, co jste potřebovali. Díky své pozici se z ní stal samostatně fungující ekosystém. Našli byste tu farmáře, rybáře, kováře, dřevorubce i zdatné bojovníky. Všichni se považovali za velkou fungující rodinu, takže se tu zřídka objevil nějaký spor.

Lidé nepřicházeli ani neodcházeli. Bylo to jak vysněné místo z pohádky, kterou všichni milovali. A kdyby někdo i přesto chtěl odejít, musel by se vydat po moři. Věřili totiž, že na nejvyšší hoře žijí bohové jako Brigit či Taranis, a každého, kdo by se je opovážil vyrušit, by postihl krutý trest.

Podzim se blížil ke konci a měla pomaličku nastat zima. Tehdy přišla o něco dřív a překvapila tím vesničany, kteří nestihli udělat vše, co měli v plánu. To ale nebyl největší problém. Sice byli zvyklí na tuhé zimy, tato ale byla jiná než kterákoliv předtím. Už na svém začátku přinesla dvě oběti.

Závěje sněhu byly tak vysoké, že téměř blokovaly jakýkoliv únik z domu. Vesničané byli tudíž odkázáni pouze sami na sebe. To ale nešlo. Každý měl ve svém obydlí pouze část zásob, které vydržely maximálně měsíc. Zbytek byl ukryt v jeskyni na úpatí nejnižší hory, která byla půl kilometru od nejbližšího domu. Toto místo nejlépe udržovalo potraviny čerstvé, proto neměl nikdo námitky, když se vybralo za hlavní sklad.

Jak dny pomalu utíkaly, zásoby začaly docházet. Ti nejzdatnější se proto rozhodli, že se vydají pro část surovin. Nebyla to lehká cesta. Kvůli sněhovým vánicím neviděli dál jak půl metru před sebe. Každý krok, který udělali, se propadl hluboko pod ně. Nakonec se jim ale i přesto povedlo dorazit do jeskyně a získat kýžené jídlo. Vrátili se v pořádku do vesnice a měli zas na nějakou dobu klid.

Zima se blížila ke konci, počasí však tvrdilo opak. Vánice o to víc přitvrdily a sněhu napadlo téměř po střechy domů. Jídlo opět docházelo, sníh jim uhasínal krby, už tu nemohli dál trávit zimu. Vydali se proto všichni společně do jeskyně. Byla to jejich poslední možnost. Vzali s sebou vše, co potřebovali, a šli. Po náročné cestě rozdělali obrovský oheň v centru jeskyně ze dřeva, které zde skladovali tak, aby nenasáklo vlhkost jeskyně. Ustlali si u ohně, kde značná část vesnice trávila veškerý čas. Zbytek zůstával u vstupu do jeskyně, aby mohl informovat o případné hrozbě či, v lepším případě, oblevě.

Nastával začátek února a stalo se něco, co nikdo nečekal. Z druhého konce jeskyně vyšla mladá dívka. Měla krásné dlouhé zrzavé vlasy a čisté bílé šaty. Když šla, vypadalo to, jako kdyby se vznášela. Došla až k ohni a začala mluvit k vesničanům.

"Lidé dobří, v lehkých i těžkých časech jste ukázali, že dokážete držet při sobě. Prošli jste všemožnými překážkami a nyní je načase, abyste dostali to, co si zasloužíte."

S těmito slovy se vydala k východu jeskyně. Jakmile vyšla, sněhová vánice utichla. Sníh začal pomaličku tát. Vrátily se zvuky štěbetajících ptáků a zvířata začala vylézat ze svých úkrytů. Nebe rozzářilo oranžové slunce, které zahnalo mrazivé počasí. Spolu s mizející mlhou zmizela i dívka a už ji nikdy nikdo znovu neviděl. Každý ale věděl, kdo to byl, a proto na její počest uspořádali hned na druhý únorový den velkou oslavu. Všichni se sešli uprostřed vesnice a slavili až do pozdních hodin. Od té doby byla každá následující zima mírnější a mírnější a každý příchod jara oslavovali, jak nejlépe jen mohli.

Jak ubíhal čas, z příhody se stala legenda, která se rozšířila do celého světa. Všichni lidé začali oslavovat příchod jara tímto způsobem, až se z toho stala tradice, kterou dnes známe a dodržujeme téměř všichni.

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.