Druhé okénko: Jak vrbu přešla závist

Druhé okénko: Jak vrbu přešla závist

První adventní neděle si zaslouží příběh, a ne jen tak ledajaký. Chce to příběh úsměvný i hluboký, pohádkový a přece skutečný. Jeden takový by tu byl. Adventní povídka o vrbě z pera Jamese Watfara je právě takovým příběhem. Pusťte se do čtení…

*

Podzimní vítr rozfoukal poslední barevné listí a pomalu ale jistě zeslábnul. Nebe se začalo čím dál častěji schovávat za bílé mraky a netrvalo dlouho, než pocukrovalo kraj prvním sněhem. Všichni tu studenou nadílku, třpytivou a okouzlující, pozorovali se zatajeným dechem a slzou dojetí na víčku, jen vrba ne. Jen jedna vrba na kraji jezera, která se rozhodla, že nebude mít ráda Vánoce. A první sníh, to je jasné znamení, že se zase jednou Vánoce blíží.

Celé roky slýchala vrba, od těch, co si pod ní tu a tam o všem možném špitají a povídají, jak se má o Vánocích například takový smrk. Nebo jedle. Jak jsou lidi celí diví, aby je na vánoční slávu vyšňořili. Jak je ověsí zlatem, stříbrem nebo barevnými řetězy. Jak nechají mezi větvemi poletovat světélka a obdivem na ty stromy koukají, celí u vytržení a s očima navrch hlavy. Na obyčejné jehličnany! Strom s jehličím, to přece ani není pořádný strom.
Prosím, říkala si vrba, možná umí vonět. Ale umí jejich větvičky zachovat mládí? Umí naslouchat a udržet tajemství? Pletou se z nich košíky? A když na to přijde, umí někomu pěkně natlouct? Ne. Jsou to stromy k ničemu. A přesto si každý rok přijdou na své. To ji, užitečnou vrbu, ozdobí leda tak starý vodník pentličkami, když se snaží zapůsobit na rusalku. Ale vodníků a rusalek je dnes jako šafránu.

A tak vrba stála nad jezerem, mračila se na děti klouzající se po zamrzlé hladině, vztekle plašila ptáky ve větvích a po večerech zlověstně ševelila do tmy, až dokud tím vším nezačala být světu protivná. Většina světa na ni proto zanevřela. Obcházela ji obloukem nebo nechodila k jezeru vůbec. Ze samoty pak byla vrba ještě mrzutější a už se zdálo, že ji smutek utrápí, že dočista uschne a nedožije dalšího jara. A právě v tu chvíli se jednomu kouzelníkovi vrby zželelo.

Byl to člověk mazaný a dobře věděl, že nemá cenu vrbě rozmar vymlouvat. Vrba sice není dub, ale strom to umí být taky tvrdohlavý. Neřekl jediné slůvko, jen zadumaně chvíli na vrbu koukal a potom zmizel, že na ni půjde od lesa.

Hned druhý den se silueta kouzelníka skutečně vyloupla z nedalekého hvozdu. Na rameni nesl pilu, na čele si nesl vrásky a něco si šeptal pod vousy. Vypadal nešťastně, skoro jako vrba sama, a snad proto, že v něm viděla podobně zarmoucenou duši, rozhodla se ho vrba oslovit.
„Co tak smutně?“ zaduněl zasmušilý strom.
„Budou Vánoce,“ utrousil kouzelník.
Vrba přikývla. „Ty taky nemám ráda.“
„Já je rád mám,“ zakroutil hlavou čaroděj a viděl, jak se vrba zachvěla.
„Rád?!“ křikla na nebožáka. „Tak si zase jdi!“
„Nemůžu se vrátit bez stromečku.“
„Tamhle v tom lese,“ píchla do vzduchu větvičkou, „roste stromů dost.“
Kouzelník mávnul rukou. „Tam? Samé vypelichané smrky nebo nedomrlé jedle. Já chci strom! Krásný a statný, strom, který si zaslouží být středem pozornosti.“
Vrba zjihla. Zasněně se zadívala na kouzelníka a chviličku přemýšlela, než se osmělila zeptat. „Já bych se ti nelíbila?“
„Ty?“
Vrba nesměle přikývla a koukala, jak ji čaroděj zvědavě obchází, jak si prohlíží kmen a hladí studenou kůru.
„Vlastně ano. S tebou, to by byly teprve Vánoce!“
Vrbě poskočilo srdce radostí. „Takže já budu vánoční strom? Ozdobený a zářící do všech stran?“
Čaroděj nadšeně přikývnul.
„Líbila by se mi červená a modrá a do toho trochu stříbra a hlavně takový ten huňatý řetěz kolem koruny, abych neprochla… Au! Co mi to děláš?!“
„Řežu, ne?“ odfoukl si kouzelník vlasy z čela.
„Ale vždyť to bolí! Vždyť to se nedělá!“
„Vánoční strom se vždycky řeže. Přece se k tobě nepotáhnu s dárkama.“
Vrba se začala třást strachy a zajíkat. „Ale… ale… když se strom uřeže, tak chvilku trpí a pak dočista uschne a umře!“
„No,“ pokrčil kouzelník rameny. „A spálí se v krbu nebo kamnech.“
Krajem se ozvalo strašlivé zaúpění vrby. Chvilku to od jezera lomozilo, jak vrba mlátila větvemi na všechny strany. A když vzduchem prolétla nejprve pila a hned po ní i kouzelník, rozhodla se vrba, že už nikdy na vánoční stromy žárlit nebude. Že se má na břehu jezera vlastně docela dobře. A že si počká na jaro, kdy je krásná i bez světélek a stříbrného zdobení.


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

2 komentáře

  1. Sally-Ann Olson
    Pro 2, 2018

    Vánoční pohádka pro malé kouzelníky… úplně jako z Bajek barda Beedleho 🙂

  2. Eillen McFir Elat
    Pro 3, 2018

    K poznání někdy vede bolest. Doufám, že vrba bude navždy ráda, že je v zimě sice osamocená, zato ale stále živá.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *