Úplňková noc
Moji milovaní čtenáři a autoři, potřetí mi bylo ctí uspořádat pro vás výzvu a potřetí jste mne nezklamali! Podařilo se vám sepsat strašidelný příběh, ze kterého až běhá mráz po zádech. Ač byl čas neúprosný, většině z přihlášených autorů se podařilo sepsat své pokračování a v jedenácti lidech dokončit příběh o rovných 1800 slovech a získali v rámci UNC krásné druhé místo v kategorii Umělecký počin roku. Doufám, že se vám bude líbit. Už vás nebudu zdržovat od čtení. Vaše Vrba. -*- Ten les tam stál tisíce let a dlouhá staletí do něj žádný člověk nevkročil. Možná je odrazoval už sám název – Les prokletých. Možná to byly obrovské pavučiny s průměrem několika metrů, které bylo dobře vidět už od kraje lesa. Možná jim stačilo jen slyšet skřípění stromů. Nejhorší to ale...
Jarní probuzení
Moji drazí spisovatelé a čtenáři, ani nevíte, jakou radost jste mi udělali! Má druhá výzva opět přinesla nádherný příběh! A já vám všem za něj děkuji. Navíc se tentokrát zúčastnil úplně každý, kdo se přihlásil. Nikdo nepromeškal možnost přidat svůj střípek do příběhu. Ale dost již bylo zbytečných slov. Užijte si příběh Jarního probuzení, který pro Vás sepsalo celkem 18 osob a jeho délka se vyšplhala na úctyhodných 2700 slov a umístila se na druhém místě Udílení novinářských cen roku 2020. Vaše Vrba -*- Jsem potulným bardem, co prochází svět.Dnes šel jsem na západ a zítra jdu zpět.Poslyšte příběh o skutku, co z jara se stal.Ten příběh už poslouchal i samotný král! Napněte uši své, jen jednou jej vyjevím.Pak krásu vašich dcer na večer objevím.Teď nalij mi,...
Prázdnota
Kam vede zoufalství ze ztráty milovaného člověka? * Nezůstalo po ní nic. Jen její vůně a dopis na rozloučenou. Spíše než na rozloučenou to byl dopis plný výčitek a pohrdlivého výsměchu. Držel jsem ho v rukou a myšlenky se mi rozbíhaly. Udělal jsem něco špatně? Nebo jsem snad řekl něco, co jsem neměl? Nevěděl jsem. V hrudi mi narůstal tupý, pálivý pocit, jaký jsem ještě nikdy nezažil. Jako vzduchová koule, která neustále roste a naplňuje každou částečku mého těla prázdnotou. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl a zíral na dopis. Neplakal jsem, muži přece nepláčou, ale ten divný pocit ve mně neustále rostl, až vyplňoval celý vesmír. A v tom prázdnu se něco zrodilo. Nevěděl jsem, co to je. Bylo to temné a naplněné beznadějí věků. Chytl jsem se za hruď. Z místa, kde je...
Letní sen
Letní prázdniny se pomalu chýlí ke svému konci a spolu s nimi skončila i má první výzva. Když jsem Vám ji představovala, ani jsem nedoufala, že by mohla být tak úspěšná! A tak Vám všem chci moc poděkovat. Nejen účastníkům, kteří spotřebovali skoro celý inkoust v kalamářích, ale i čtenářům, kteří je denně podporovali. Účastníci si navíc v brzké době kromě finančního ohodnocení přijdou i na malou památku. A tak nezbývá nic jiného, než Vám nabídnout kompletní příběh, který má nádherných 2200 slov. Přeji vám příjemné čtení! Vaše Vrba * Říká se, že když jeden příběh končí, další ve stejnou chvíli začíná. Můj příběh započal v den, kdy do naší vísky přišel starý bard. Když vyprávěl své příběhy a zpíval písně, i ti nejstarší muži umlkli. Jako by je svým hlasem...
Jak se setkala Jezérka s Kanélií
Vodní povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Jezérka byla krásná vodní víla žijící v jezeře. Taková vodní víla je opravdu celá z vody. Vlasy má jako malý vodopád a průzračnou pokožku má zrovna jako voda, ve které žije. Na vodní víly narazíte jen zřídkakdy, jelikož se ukazují pouze zvířatům a ostatním vílám, a jakmile vycítí v blízkosti člověka, okamžitě se skryjí pod hladinu. Jezérčiny vlasy stékaly až k pasu, pokožku měla průzračnou, až bylo vidět prostředí za ní, a s velkou oblibou nosila dlouhé modré šaty. Za celá ta léta se setkávala jen s jednou vílou, a tou byla Rekie. Rekie žila v řece nedaleko Jezérčina jezera, vlasy měla krátké a pokožku neustále pokrytou bublinkami. Měla poněkud divokou povahu, takže pořád pobíhala od řeky k jezeru a zase zpět...
Slunovratová povídka od Hetty
Povídka od Hetty Londsové – příspěvek do soutěže Letní slunovrat Pod vrbou. Seděla jsem uprostřed louky a čekala. Slunce začalo pomaličku zacházet a tak jsem popadla kvítí okolo mne a začala z něj plést věnec. Druhou rukou jsem silně stiskla amulet na svém krku a zavřela oči. Studil. Netvoři mohli být kdekoliv, dnes jsem se s jedním měla setkat tváří v tvář. Svatojánská noc – pro jiné normální a obyčejný den. Pro mne, pro nositelku vílího genu, zkouška. Obstojím, nebo padnu. „Osmnáctiletá a přitom tak malá. Nemá šanci to zvládnout,“ tvrdili všichni okolo mne. Až na Jasmee. „Věřím ti, dokážeš to,“ stiskla mi ruku a kolem krku mi pověsila amulet. „Ten je jen pro tebe, ochrání tě, pomůže ti.“ Usmála jsem se na ni. Nyní amulet svírám v prstech. Modlím se ke...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
