Zkouška posledního rodu – Část druhá

Druhá část příběhu právě začíná.

Všichni čtyři bojovníci právě stáli ve spoře osvětlené jeskyni a lehce vyděšeně koukali kolem sebe. Před nimi nebylo nic než jen malý otvor zavalený balvany a vedle něj ležela na zemi mistička, v níž byly čtyři kamínky a cedulka s nápisem. Rytíř okamžitě přistoupil k cedulce a začal nahlas předčítat:

Každému z vás jeden kámen patří a symbolizuje váš rod.

Splníte-li lsti a nástrahy pro váš rod uvnitř jeskyní a vložíte

kámen do otvoru jemu určenému, váš rod bude i nadále

hrdě nosit své jméno na planetě zvané Země. Pokud ale úkol nesplníte,

kámen se změní v prach a s ním i všichni členové vašeho rodu.

Nyní pozvedněte svůj kámen, jež znamená váš osud.

Nastala chvíle ticha a víla pozvedla misku s kameny, z níž si každý vybral ten svůj. Po chvíli se jim na nich objevily symboly, o nichž nikdo nevěděl co znamenají. Do ticha promluvil hobit. „Vidím to tak, že budeme muset společně odvalit ty kameny a tím se dostat dále.“ Ostatní jen přikývli a po chvíli už byly balvany z cesty pryč a všem se naskytl pohled do další místnosti.

Byla mnohem větší než ta předchozí a také byla lépe osvětlená. Po chvíli všichni upřeli oči na veliký rudý symbol nad dalším zavaleným průchodem. Když si každý prohlédl svůj kámen zblízka, po chvíli zjistili, že tento symbol je totožný s tím elfčiným. Najednou se ve dvou protějších koutech jeskyně rozsvítila světélka a ozářila tak dvě malá jezírka, jejichž dna cosi skrývala.

Elfka udělala dva kroky dopředu, aby se podívala, co je v tajemných jezírkách ukryto. Ostatní jen s krajním zděšením sledovali, jak si elfka počíná.

Už bylo jasné, že tento úkol plní rozhodně elfka. Její symboly byly všude.

Elfka pomalu procházela po místnosti a prohlížela si každý její kout. Nakonec se zastavila u pravého jezírka a chvíli přemýšlela. Po delší době se nad jezírko naklonila a prohledla si jej zblízka. Voda byla čirá a na dně ležely tři malé perly. Jedna červená, jedna černá a ta poslední bílá. V druhém jezírku nebylo nic, krom tří otvorů, označených stejnou barvou.

Bude muset perly přenést. Chvíli přemýšlela, jestli může ruku do vody ponořit, aniž by jí ublížila. Nakonec si nasadila hrubé kožené rukavice a opatrně vztáhla ruku k vodě. Ovšem když se dotkla hladiny, voda se najednou zachovala jako sklo a nepropustila ji dále.

Sundala si tedy rukavice a opatrně se prstem dotkla podruhé vody v jezírku. Voda ji tentokrát pustila a nyní měla elfka na dosah tři překrásné perly. Když je zvedla, objevila pod perlami malou destičku s nápisem. Předklonila se tak, že si smáčela špičku nosu a mžourala do průzračné, vlnící se vody.

Každá z nás jeden ze symbolů života značí barvou svou, ovšem v nesprávném jezírku ležíme.

Dones nás do druhého tak, že nám dáš, co k životu potřebujeme.

Elfka se opět napřímila, vytáhla ruku z vody a přešla k druhému jezírku. Pozorně si jej prohlédla, ale nic dalšího nezjistila. Bude tedy muset přenést perly a umístit je tam, kam patří. Bude jim ale muset dodat to co potřebují. Co ale potřebují obyčejné perly? Měla by je hladit? Udržovat v teple? Ne, nic takového, ty perly přeci značí symboly života, jak stojí na destičce. Barvy – černá, bílá, červená. Červená by mohla znamenat lásku, jako vždy. Bílá nejspíš nějaké dobro a zlo bude asi černá. Jak jim ale dodat to co potřebují? Láska..láska…

Elfka ponořila dlaň do vody a uchopila červenou perlu. Plynulým pohybem ji vytáhla a chvíli si ji prohlížela. Pevně ji sevřela v dlani a udělala krok dopředu, směrem k druhému jezírku. Nic se nestalo a tak udělala i další krok. Postupně došla až k němu a naklonila se nad něj a vpustila perlu do vody.

Jakmile se perla jen dotkla hladiny, zmizela. Elfka se rozběhla na druhou stranu jeskyně a ano, perla ležela stejně nehybně jako předtím na dně. Znovu uchopila perlu a přemýšlela, co by jí mohla dát. Možná, že by jí měla darovat polibek, možná slova lásky. Pokusila se o obojí. Nejdříve perlu políbila a poté ji zašeptala:

„Miluji jemný vítr, jež omývá hladinu moře. Miluji písky, jež pokrývají jejich dno. Miluji korály, mušle a lastury, jež zdobí a barví vodu oceánu. Miluji i perly, krásné a čisté, přitom jednoduché i prosté. Ale nejvíc, nejvíc miluji svůj rod, kterému bych život zachránila i kdybych ten svůj bezostyšně utratila.“

Pomalými kroky, šeptajíc tato slova došla až k jezírku a opatrně s láskou vložila perlu do vody. Perla už tam zůstala a ani se nehnula.

Elfka radostí poskočila a rozběhla se ke dvou zbylým perlám. Rozhodla se nyní pro perlu černou. Chvíli na ni jen bez nápadu koukala a potom ji pozvedla těsně ke rtům a zašeptala: „Kdyby existovali tři muži – elf, hobit a člověk a zuřil by mezi nimi boj. Hobit by obrátil se k němu zády. Člověk by snažil se vyřešit jej v míru. Ale elf by svůj luk a šíp popadl a vystřelil ranou tak silnou k dvěma protivníkům, že by to jejich srdce proťalo a krev by po jejich hrudi stékala.“

Přenesla elfka černou perlu až na druhou stranu jeskyně a položila ji do vody. Perla tam zůstala a elfka radostí vyjekla a znovu se rozběhla.

Nyní polapila bílou perlu. Po proslovu k černé perle, ale vůbec nevěděla, co by měla říci, aby to charakterizovalo dobro elfího rodu. Padla na kolena a zaplavila ji úplná beznaděj. Proč by měli elfové vůbec žít? Co dobrého pro svět udělali?

Náhle si elfka vzpomněla na její babičku. Netušila, proč zrovna v tento okamžik, v takové situaci, ale vybavily se jí ty elfí pohádky, které ji vyprávěla před spaním. Její nejoblíbenější byla o malé elfce, která se rozhodla vydat se na cestu až za krutou královnou, aby zastavila její otřesnou vládu a ponižování jak elfů, tak i jiných rodů. A právě v tu chvíli to elfku napadlo.

Sebrala se ze země a rozhodně kráčela k druhému jezírku a zašeptala perle: „Bílá perlo, není nic na světě tak spolehlivého, jako je elfí slib. Není nic na světě tak hlubokého a procítěného, jako je elfí láska. Žádný jiný rod nedokáže milovat a být natolik oddán svým nejbližším, jako to dokáží elfové.“

Elfka vpustila perlu do jezírka a najednou voda zavířila a když se opět uklidnila, v jezírku byl tentýž symbol, jaký měla na kameni. Vtom cosi zadunělo a vedle jezírka se začala třást stěna. V ní se pomalu vytvářel malý portál, zdobený rudými symboly nad ním malý otvůrek přesně toho samého tvaru, jako měl její kámen. Elfka se celá roztřepala štěstím. Nemohla uvěřit tomu, že tu zkoušku opravdu složila a její rod bude dále šťastně žít na této vzácné planetě.

Ji samotnou ale v tuto chvíli nenapadlo vstoupit do portálu, jak by to kdokoli jiný čekal. Otočila se směrem k víle, hobitovi a rytíři a pronesla:

„Bylo mi ctí s vámi spolupracovat. Vílo, tvá neuvěřitelná schopnost dorozumívat se s přírodou nám opravdu pomohla a jsem za ni vděčná. Upřímně doufám, že zkoušku složíš a váš rod nevyhyne. Ty, rytíři lidského rodu, obdivuji tvou odvahu i chladnou hlavu, tvé uměni s mečem i tvé odhodlání k boji samotnému. Doufám, že i ty zůstaneš na světě mezi námi. A ty hobite…“

To už ale nedořekla, protože se jeskyně začala prudce otřásat a vytvořený portál se pomalu zavíral. Elfka se rozběhla a rychle vložila kámen do otvoru a stěna ji jakoby pohltila.

Ostatní tři bojovní se na sebe jen pousmáli a začali odhazovat balvany, zabraňující ke vchodu do další jeskyně.