Láska na druhý pohled

Každý by chtěl zažít lásku na první pohled. Ale slečna Mia Whitebeard a bobřík velkých citů vám dokáží, že i ta na druhý pohled stojí za to.

-*-

„Uvidíš, určitě budeš nadšená,“ hučí do mě Karolína a nanáší mi na oči tlustou vrstvu řasenky. „Musíš přece taky někdy vypadnout.“

O tom, že se mi bude líbit na diskotéce, kam se s kamarádkou ten večer chystáme, dost pochybuju. Mnohem raději bych si zalezla do postele s rozečtenou knížkou. Ale Karolína se tentokrát nedala jen tak lehce odbít. Jejím záměrem totiž bylo seznámit mě s kamarádem jejího přítele, takže to mělo být takové dvojrande. Děsila jsem se. Diskotéky jsem nevyhledávala a s kluky mi to nikdy moc nešlo. Neuměla jsem se v jejich společnosti uvolnit a nebyla jsem ani atraktivní, takže na mě fronty ctitelů nestály.

Blížila se osmá hodina a má nervozita stoupla. Kluci nás měli přijít vyzvednout a mě začínalo být zle od žaludku. Karolína vycítila, že bych mohla vzít do zaječích a rozhodla, že počkáme venku.

„Tak my jdem, mami,“ houkla jsem do kuchyně. „V jedenáct budu už určitě doma,“ dodala jsem a ignorovala kamarádku, která se na mě nesouhlasně mračila.

Kluci už stáli před domem. Tadeáš hned přiskočil ke Karolíně, aby ji polibkem pozdravil.

„Julie, tohle je Luboš,“ představil mi svého kamaráda.

Jako obvykle jsem zrudla jako ředkvička, když jsem Lubošovi podávala pravici. Husté delší vlasy! Zelené oči. Plnovous! Střední postava. Nemoderní džíny. Tak tohle určitě nebyl můj typ vysněného prince. Nevadí, aspoň budu brzo doma a konečně dočtu tu knížku. Nakonec ani já nejsem žádná Miss Amerika.

Vyrazili jsme. Cesta byla nekonečná. Nevěděla jsem, co mám říkat, a tak jsem spíš mlčela. Luboš s komunikací problém neměl. I Karolínu viděl dnes poprvé, ale hned se zapojil do jejich hovoru. Místní diskotéka byla v tuhle hodinu ještě poloprázdná. Bez problémů jsme našli volný stůl.

„Hele, já pít nemůžu, přijel jsem autem. Ale jestli chceš, tobě víno koupím,“ otočil se na mě Luboš.

Mile mě překvapil. Jednak mě do alkoholu nijak nenutil, když jsem jeho nabídku odmítla, jednak na mě udělal dojem tím, že byl ochotný mi pití zaplatit.

„Vzal jsem ti kofolu, tu já mám stejně nejradši,“ přišel za chvíli s dvěma sklenicemi tmavého nápoje a s pytlíkem chipsů, který roztrhl a hned mi nabízel.

Kája s Tadeášem už trsali na parketu, zatímco my dva jsme zůstali u stolku. Luboš nějakým záhadným způsobem vytušil, že se do tančení zrovna nehrnu. Začali jsme si povídat. O knížkách, filmech, hudbě. Z Luboše se vyklubal docela prima společník. Viditelně se zajímal o moje názory a poslouchal, co mu říkám. Určitě znáte ten typ lidí, co na oko dělají, že jsou jedno ucho, a přitom se pak ukáže, že vůbec nevnímají, co jim říkáte.

„Pojďte tančit,“ přišla pro nás Karolína a oba nás vytáhla na volné místo před pódiem. Diskotéka se už začala zvolna plnit, tak mi ani nevadilo, že jsme ostatním tak na očích. Takhle tančit ve čtyřech mě bavilo, kluci začali dělat kraviny a vymýšlet různé legrační taneční kreace. Oba byli docela pohybově šikovní. Začaly jsme se s Karolínou smát.

*

Z reproduktorů se ozývají známé hity, zpíváme a děláme blbiny. Jsem příjemně uřícená, od smíchu mě bolí břicho, výborně se bavím. V těch momentech, kdy mi oči zabloudí k Lubošovi, zaznamenám, že má dlouhé řasy a při smíchu se mu dělá ďolíček ve tváři.

Rychlá hudba se změní v ploužák. Ani mi to nepřijde divné, že mě Luboš chytne kolem pasu. Bez zaváhání mu položím ruce na ramena. Usměje se na mě a já si z téhle vzdálenosti všimnu, že má v těch zelených očích maličké hnědé flíčky. Dech se mi z rychlého tempa pomalu uklidňuje. Pár okamžiků trvá, než se sladíme v pohybu. Pokračujeme v konverzaci, kterou jsem přerušili, když pro nás přišla Kája.

Pár skladeb tančíme pomalu, pak zase blbneme ve čtyřech, povídáme si u stolku a popíjíme kofolu. Noc ubíhá závratným tempem. Ani si nevzpomenu, že jsem chtěla být v jedenáct doma. Cítím se příjemně, ve společnosti těchto lidí je mi fajn a s Lubošem si nepřipadám vůbec trapně. Jako bych ho znala odjakživa. Nestydím se, nedělá mi problémy si s ním povídat o čemkoli. Je pravda, že mi to hodně ulehčuje, protože má neskutečné množství zájmů. Zajímá se o spoustu věcí.

*

Noc pádí jako kůň ve cvalu. Zběsilý úprk hodinových ručiček po ciferníku nástěnných hodin nestíhám sledovat. Je jedna hodina po půlnoci. Dvě hodiny. Tři… Stále jsem s Lubošem na parketu. Přátelé si sbírají věci. Mávají nám, jdou domů. V sále kromě nás tančí jen asi pět dalších párů. I ti po čase odchází. Diskotéka zavírá. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych z ní odcházela před čtvrtou hodinou ranní.

Obloha oblečená do černi je posypána zlatým hvězdným práškem. Velký vůz zaparkoval přímo nad naším domem. Očkem sleduju jeho přesnou polohu, tím druhým pokukuju po svém společníkovi, který se nabídl, že mě doprovodí domů. Je stále tak uvolněný a nenucený jako na začátku našeho setkání a mě se líbí čím dál tím víc.

***

Dveře se zavřely a autobus se rozjel ke svému dalekému cíli. Julie by nejraději popadla svůj batůžek a vrhla se ke dveřím vozu, na které by bušila tak dlouho, dokud by ji nepustili ven. Takto jen zvedne ruku a přes závoj slz mává na mámu s tátou, kteří zůstali stát na zastávce. Nechtělo se jí odjet, ale nebylo zbytí. Prázdniny a s tím i její dovolená skončily a ona se vrací do Německa, kde pracuje jako au-pair. Její další návštěva doma se vznáší v nejasné mlhovině kdesi ve vzdálené budoucnosti.

Autobus vyjede z města a dívka nechává slzy volně kanout po obličeji. Je jí jedno, co si o ni pomyslí spolucestující. Ten měsíc s Lubošem byl nádherný. Vídali se docela často, a i když mu nedávala žádnou naději, že by z toho mohlo vzniknout něco vážnějšího, sama cítila, že mu na něm začíná záležet. Ve skrytu duše ale stále hlodal červík. Tohle nemůže vydržet na dálku. Vždyť se vrátíš až za rok. Který normální kluk na tebe bude čekat? A tak, když jí napsal esemesku, že se s ní přijede rozloučit, odepsala mu, ať nejezdí, že si to nepřeje. Nesnášela loučení. Neustála by to. A telefon umlkl.

*

Listopad se přehoupl v prosinec. Za oknem už několik dní pršelo. Slunce přestalo existovat. Juliina nálada byla jako to počasí. Upršená. Uplakaná. Tři měsíce prožila jako v mrákotách. Neměla chuť na jídlo. Neměla chuť hrát si s dětmi. Neměla chuť setkávat se s kamarádkami. Neměla chuť na nic. Smích se vytratil z její tváře a nahradily ho tmavé kruhy pod očima od probdělých nocí. I Beatrice se už několikrát ptala, jestli není nemocná. Není. Jen si zpackala život.

V nekonečném kalendáři odpočítávala dny a hypnotizovala políčko s číslem dvacet, kdy pojede domů na Vánoce. Luboš se už neozval. Proč taky?! Dala mu jasně najevo, že o něj nemá zájem. Teď jí její rozhodnutí přišlo unáhlené. Třeba by to vydrželo… Třeba… Vzpomněla si na léto. Vzpomněla si, jak jí s ním bylo dobře a po tváři se jí skoulela slza.

***

Julie je doma. Už nastálo. V září ji čeká vysněná vysoká škola, ale teď má ještě prázdniny. Momentálně jsou u nich její neteře, kterým na týden nachystala program plný her. Je neděle a celá akce končí maškarním a opékáním špekáčků.

Holky se zrovna natřásají před zrcadlem ve svých kostýmech princezen a nadšeně si navzájem vyčesávají vlasy do roztodivných účesů. Julie jde za cikánku a na jejím novém krátkém sestřihu není co vylepšovat.

„Děvčata, pojďte mi pomoct,“ objeví se ve dveřích máma coby čarodějnice. „Vezměte tenhle košík a pak tyhle talířky. Musíme to všechno odnést na zahradu. Julie, ty vezmi tu termosku s kávou.“

Princezny se vyrojí z koupelny a jako velká voda následují svou babičku ven. Někdo zvoní. Julie s termoskou v jedné ruce a se zapomenutým závojem v druhé ruce otvírá dveře. A tam na ní koukají povědomé zelené oči a hladce oholená tvář.

Ohromení. Závoj spadne na zem.

„Kde máš vlasy?“ vyletí z Luboše namísto pozdravu.

Julie se bezmyšlenkovitě dotkne svých vlasů. Tam, kde ještě donedávna ve vlnách splývaly dlouhé kadeře, zbyl jen několikacentimetrový účes. Luboš si v té chvíli uvědomí, jak neomaleně to řekl a snaží se zachránit situaci: „Ale je to pěkný, sluší ti to.“ Sice s delšími vlasy vypadalas lépe…

„No, přijel jsem tě pozvat na projížďku. Teda, kdybys chtěla.“

Až teď si dívka všimne, že za Lubošem stojí nová nablýskaná motorka.

„Chtěla,“ špitne a radostně se na mladého muže proti sobě usměje.

***

A tak navázali tam, kde před pár měsíci skončili. A ta pohádka i dnes stále pokračuje…

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *