Tajemný medailon

Některý příběh začíná nálezem magického předmětu. Tento ale začíná útěkem před verbíři. Ale i v tomto příběhu se nachází tajemný medailon. Pojďte spolu se slečnou Eame zjistit tajemství tohoto medailonu. Společnost vám bude dělat i bobřík cizích světů.

-*-

V malinkém městečku žil obyčejný mladík, jmenoval se Barnabáš, ale nikdo mu neřekl jinak než Bandy. Živil se jako kovář. Všichni ho měli rádi, protože byl milý, hodný a všem rád pomohl. Neměl moc peněz a o rodiče přišel, když byl ještě malý kluk. Vychovávala ho tetička, která nemohla mít vlastní děti. Měl ji rád jako vlastní matku.

Jednoho dne se ve městě objevili verbíři a chtěli Bandyho naverbovat, stejně jako ostatní mladíky, kteří zde žili. Bandy byl však velice chytrý a než zaklepali u nich v chalupě, přesvědčivě se zamaskoval za staříka,  který sotva chodí. Verbíři udeřili na jeho tetu Lídu, aby jim vydala syna.

„Ten odešel do světa,“ odpověděla teta a dál se věnovala své práci.

„Jestli ho před námi schováváš, žalář tě nemine!“ vykřikl jeden verbíř a s těmito slovy odešli. Bandy nevěděl, co má dělat. Kamarády mu odvedli a tetě vyhrožují.

„Sám na ně nestačím,“ posmutněl si. „A ty se, milá tetičko, odstěhuj ke strýci Arnoldovi. To už je za hranicemi království. Tam tě hledat nebudou.“

„A co budeš dělat ty?“ zeptala se teta vystrašeně.

„Vydám se do světa a budu se verbířům vyhýbat.“
Rozloučil se s tetičkou, vzal si trochu jídla, co se mu vešlo do kapes, a šel.

Cestoval křížem krážem po světě. Na jídlo si vydělával pomocí u sedláků nebo jako výpomoc v hostincích. V jedné vesničce, zrovna když v hostinci obědval, si k němu přisedla starší dáma.

„Ty mě sice neznáš, Bandy, ale máš velice zajímavý osud.“

„Co to povídáte, babičko. Jsem já jen obyčejný kovář.“

„No když myslíš,“ usmála se na něho. „Tady ti dám tenhle medailon. Patříval tvé matce, měla jsem ti ho předat, až přijde čas,“ vytáhla z kapsy řetízek s přívěskem ve tvaru pravidelného pětiúhelníku. Bylo na něm pět kamínků. Modrý, zelený, bílý, červený a hnědý. Bandy si ho se zájmem prohlížel.

„Aaale jak znáte mé jméno? Aaa jak jste znala mou matku? A co je to vlastně za medailon?“ zadrhával se v otázkách.

„Neptej se. Až přijde čas, vše se dozvíš.“
Jeho pozornost opět patřila medailonu. Zrovna zvedal hlavu, aby se ještě na něco zeptal, ale stařenka byla pryč. Rozhlížel se po hostinci, ale jakoby se po ní slehla zem.

Jestli opravdu patřil mé matce a schovala ho pro mne, pak jej budu nosit.
A pověsil si ho na krk. Dojedl oběd a odešel.

Cestou pořád zkoumal onen medailon. Jak ho tak držel v ruce, dotkl se jednoho kamene a ten se rozzářil, ale po chvilce zhasl. Zkusil se ho dotknout podruhé a stejná reakce. Zkusil tedy postupně každý z kamenů a všechny reagovaly stejně. Zkusil proto podržet všech pět. Vzduch se zavlnil, a jakmile vzhlédl od medailonku, byl na neznámém místě. Ptáci zpívali, v dálce byl slyšet potok a šustění listí na stromech. Dokonce i veverky, co skákaly z větve na větev.

Kde to jsem? A proč slyším i to, co jsem dosud neslyšel?

„To jsi ty! No konečně. Taková čest tě potkat osobně,“ ozvalo se místo odpovědi. Bandy se otočil a spatřil, jak na něho zpoza stromu kouká skřítek. Když se k němu přiblížil, skřítek se opatrně ukázal v celé své kráse.

„Co jsi zač?“ zeptal se Bandy.

„Já jsem elf Samuel. Čekali jsme na tebe dlouho. Pojď. Doprovodím tě  k Nejvyššímu.“

Čekali? Zamyslel se Bandy. A na mě? Proč? Najednou se ocitli u velikého stromu, ze kterého ladně seskočil starší elf.

„Buď zdráv, Bandy,“ lehce se mu uklonil. „Očekávali jsme tvůj příchod. Pomůžeš nám zachránit Adalgónii. To je náš svět, po kterém nyní kráčíš.“

Bandy vypadal vystrašeně. „Zachránit? Já? Vždyť jsem jen obyčejný kovář!“

Nejvyšší se usmál.
„Ve vašem světě možná, ale tady jsi synem mocné čarodějky. Narodil ses zde, ale náš krutý vládce se dozvěděl věštbu o tom, že jej jednou porazí syn čarodějnice s čistým srdcem. Matka tě proto odvedla do říše lidí, kde očarovala jednu venkovanku, aby si myslela, že jsi její skutečný synovec a na tebe použila zastírací kouzlo, aby potlačila tvé schopnosti.  Za tento čin zaplatila svým životem. Nesmíme kouzlit mimo náš svět.“ Podíval se na Bandyho, který tam jen stal s otevřenou pusou a nemohl uvěřit vlastním uším.

„Proto tak dobře slyším? Umím i já kouzlit? Jak vám budu nápomocný?“

„Ano, ale sám nic nezkoušej, vše tě naučím, ale teď už si jdi odpočinout. Dnes toho na tebe bylo už dost.“ Samuel odvedl Bandyho k sobě domů, kde mu nabídli občerstvení a lůžko, kde se mohl prospat.

Mezitím Nejvyšší poslal několik elfů se zprávou ostatním klanům a čtyři nejrychlejší poslal k sirénám, jednorožcům, drakům a trpaslíkům, aby se všichni chystali na boj, že vyvolený dorazil.

Druhý den ráno se hned pustili do práce. Nejvyšší ho učil různá kouzla, zacházet s mečem a lukem a jízdu na koni, kterou znal již ze světa lidí, takže se jen zdokonaloval. O týden později k elfům dorazili zástupci druhů, aby se také podíleli na výuce a tréninku. Sirény ho učily plavat a učily ho různé cizí řeči. Trpaslíci ho učili vyrábět zbraně a využívat kouzla k jejich zdokonalení. Jednorožci mu ukázali, jak může požádat přírodu o pomoc a ovládat například větve a draci ho učili létat a bojovat ze hřbetu. Jeho výcvik trval měsíc, než všichni uznali, že je připraven. Než se nadál, z obyčejného kováře před nimi stál mocný bojovník.

„Bylo ti předurčeno, že nás zbavíš krutovlády krále a sám nastoupíš na jeho místo a v zemi zavládne blahobyt,“ řekl Nejvyšší.

„A já tě povezu na svém hřbetě. Bude pro mne čest tě nést,“ uklonil se vedle něho velký, tmavě modrý drak, který už měl na svém hřbetě připravené sedlo. Nasedl tedy na draka a vydali se na cestu. Spolu s nimi šli do války všechny druhy a klany draků, které znali.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Bandy draka.

„Jmenuji se Bardak.“

„Jsem rád, že jsi po mém boku Bardaku. Budu se bít, jak nejvíce to bude možné, abych vás osvobodil, ale budu se muset vrátit do světa lidí. Zlý král tam odvedl na vojnu kluky, které jsem znal a vyhrožuje žalářem mé tetě,“ vysvětlil Bardakovi. „Nebo spíše chůvě,“ dodal.

„Pokud se osud nemýlil a zvítězíme, pak ti s touto maličkostí osobně pomohu, ale nesmíš tam kouzlit a nikomu to neříkej,“ odvětil Bardak.

„Děkuji ti, příteli.“
Před úsvitem dorazili k hradu. Na nic nečekali a hned se dali do útoku. Bylo to děsivé a krvavé. Bojovalo proti sobě tolik bytostí, až to začalo být nepřehledné. Po nějaké době, co Bandy s Bardakem odráželi útoky obřích opeřenců, kteří sloužili králi, jej zahlédli v jedné vysoké věži.

“

„Je čas,“ řekl Bandy a Bardak pochopil. Obkroužil věž a přistál těsně za králem. Bandy se na něho hned vrhnul, zatímco na Bardaka se vrhnul veliký orel. Byl mnohem větší než Bardak a neobvykle silný. Bandy používal jedno kouzlo za druhým a oháněl se mečem, jak nejlépe uměl. Jejich souboj trval celé hodiny. Oba už byli značně unavení.

„Musíš mu probodnout srdce!“ zavolal na něho Bardak v zápalu boje. „Jinak tu budete zápasit, dokud vás únava nezmůže!“

Bandy se snažil, jak nejvíce to šlo, ale král se až velice dobře hlídal. Najednou během boje švihl Bardak ocasem těsně nad králem a začal padat kus zdi, do které udeřil. Král ztratil koncentraci, jak se snažil vyhnout suti a toho hned využil Bandy, který mu probodl srdce. Hned šel pomoci i Bardakovi a orla společnými silami zabili. Bandy se po boku Bardaka postavil na římsu věže a prohlásil, že král je mrtvý a on nastupuje na jeho místo. V tom upadl do bezvědomí.

Probudil se druhý den v měkké postýlce a nad ním se skláněl Nejvyšší.

„Dobré ráno, králi. Děkujeme ti za záchranu našeho světa,“ řekl a poklekl vedle postele.
„Nemusíš se mi klanět. Však jen díky vám jsem ho mohl porazit a dlužím ti za život.“

„Nedlužíte mi nic, vaše veličenstvo!“

„Říkej mi Bandy, příteli.“

Oba se na sebe usmáli a Nejvyšší se lehce uklonil. Když se ještě trochu prospal, vydal se hledat Bardaka. Všichni ho po cestě zdravili a klaněli se. Bardaka našel hluboko v lese, jak loví zvěř, aby se najedl.

„Zdravím tě králi,“ otočil se na něho Bardak.

„Jsem Bandy, příteli. Vzpomínáš? Chtěl jsem ti poděkovat, že jsi mě odtamtud dostal pryč.“

„To byla maličkost,“ odpověděl Bardak a otřel si tlapou tlamu od krve. „Myslím, že spolu máme ještě jednu dohodu,“ mrkl na něho spiklenecky Bardak.

„To ano,“ zasmál se Bandy a nasedl na Bardaka.

„Opět podrž všech pět kamenů,“ řekl Bardak a během chvilky se ocitli ve světě lidí. Bandy mu ukazoval cestu k hradu. Přistál na nádvoří a nechal se slyšet u krále. Všichni brali nohy na ramena. Nikdy v životě nikdo draka neviděl. Král vyšel z hradu a bylo vidět, jak mu hrůzou stojí vlasy.

„Propusť všechny mládence a nech nebohé obyčejné lidi žít v poklidu. Buď spravedlivý a přívětivý král, jinak se se zlou potážeš!“ řekl Bandy a Bardak zařval, aby jeho slova dostala ještě větší váhu. Roztřesený král dal hned rozkazy všechny propustit a svatosvatě slíbil, že už bude konat jen dobro, ale ať mu neubližují.

„Dobrá. Opouštíme tvé království v klidu, ale jestli se dozvím, že jsi slib nedodržel, už tak mírní nebudeme!“ řekl Bandy, nasedl na Bardaka a letěli pryč. Když byli z doslechu, oba dva se příhodě velice smáli.

„Bude to naše malé tajemství.“

„Ano, to bude,“ přikývl Bandy a než se opět vrátili do Adalgónie, Bardak naposledy zařval.

Děkuji, mami, za medailon. Už vím, co každý kámen znamená. Modrý kámen je symbolem sirén, hnědý symbolem trpaslíků, bílý je jednorožců, červený je draků a zelený je elfů, řekl k nebesům a pohladil medailon. Na něm se v tu chvíli uprostřed objevil fialový kámen. Dotkl se ho a medailon se otevřel. Na jedné půlce byl obrázek jeho matky a na druhé bylo vyryto: Fialový patří tobě, jako sjednotiteli a ochránci Adalgónie. Miluji tě synu.

Já tebe taky, mami, řekl k oblakům. Od té doby je v obou zemích mír a klid.