O třinácti bobřících

Čtvrté kolo zakončíme krásnou pohádkou o třinácti bobřících. Ano, o třinácti našich bobřících, kteří jsou již všichni přichystaní v pelíšku a těší se na pohádku od slečny Newiky Shelley Lovecraft.

-*-

Milý bobříku, ty ještě nechceš spát? Jen si hezky lehni a já to povím pohádku. Poslouchej pozorně pohádku o třinácti bobřících a jejich úžasném dobrodružství…

Bylo, nebylo, za horami, lesy, u jedné poklidné říčky žila bobří rodinka. Bobří maminka Emilka a bobří tatínek Gerthart tam postavili svoji hráz a spokojeně žili bobří životy až do jednoho dne. To se nad hrází objevil čáp s uzlíkem a jen tak tak mával křídly. Jeho namáhavá cesta s přetěžkým zavázaným šátkem byla u konce. Položil uzlík plný chlupatých pokladů před vchod do hráze a zaklapal zobákem, aby si ho protáhl.

„Nesu vám… ehm… pár drobečků..!“ pokusil se o slavnostní tón, ačkoliv jeho zaražení při popisu obsahu dodávky bylo velice znatelné. Emilka i Gerthart na něj koukali trochu vytřeštěně. „Přeji vám příjemné rodičovství, užijte si ty nezbedy!“ Čáp se poklonil, zapraštělo mu v zádech a se znatelným nadáváním a klením se odbelhal kamsi stranou. Gerthart za ním koukal a zamýšlel se nad tím, že jako stavař hrází má vlastně lehkou a příjemnou práci, ke které se nyní budou muset přidat otcovské povinnosti. Emilka se mezitím snažila do pacek pobrat třináct huňatých bobřích miminek a nadšeně se rozplývala nad tím, jací jsou rozkošní a jaké mají zoubky jako perličky.

Všechna bobří miminka již polehávala v kolébce a bobřímu tatínkovi již také praštělo v zádech. „Jak jim všem budeme říkat? Počítala jsem s Bertíkem a Žandinkou, ale jich je prostě… moc!“ Byla také utahaná, stejně jako Gerthart. „Nevím, zeptal bych se rákosí – roste dál, po proudu řeky, u jezera. To by mohlo vědět, jak naše malé bobříky pojmenovat! Teď si odpočineme a já se ráno vydám na cestu.“ Vycenil zuby tatínek bobr a myšlenkami už byl na cestě.

Ráno si sbalil trochu proutí na svačinu a vydal se po proudu, aby se poradil s rákosím, které šveholilo každého dne nejrůznější moudra. Rákosí bylo na břehu jako každého dne a halilo se do jemného hávu mlhy, která přikrývala vše v okolí jezera. Jednotlivé lístky rákosí si mezi sebou povídaly o všemožných věcech, recitovaly starou poezii, vyprávěly příběhy, tiše pěly písně. Ševelení Gerthartovi vskutku učarovalo a notnou chvíli poslouchal. Slyšel verše, příběhy o lásce i hrdinstvích z různých dob, čarovnou stoslůvku, historky, ze kterých běhal mráz po zádech, hluboké myšlenky skrývající se ve slovech. To vše mu rákosí povědělo a dodalo mu tím inspiraci.

Aniž by se vševědoucího rákosí na cokoliv zeptal, vydal se domů. V hlavě nesl nápad, kterak malé bobříky pojmenovat – zmínky o literatuře na něj zapůsobily tak náramně, že ji chtěl zosobnit i v malých stvořeních, která zatím odpočívala v kolébkách. Bobři, stejně jako mnohá další stvoření totiž věří v kouzelnou moc jmen. Oba bobří rodiče se dohodli, že probudit ve svých dítkách zájem o literaturu by jim mohlo prospět – netušili, že jména dají malým bobříkům mnohem více než to. A tak bobříci rostli – Smíšek, Stráša, Budník, Stotik, Chrník, Tajda, Fanta, Cíťul, Poéta, Tuláček, Mělek, Bája a… na jednoho bobříka se nedostalo! V tom klubku jej vždycky rodiče přehlédli a on se vždy hrdě hlásil za volané brášky, když zrovna nebyli poblíž.

Bobřík beze jména byl spokojený, stejně jako jeho bráškové a sestřičky. Neřešil, že nemá jméno, protože mu to dávalo mnohé výhody – mohl být pokaždé někým jiným. Stejně jako jeho bráškům ale začala hlavou vrtat důležitá otázka. Proč takováto jména? Jak na ně tatínek s maminkou přišli? Všichni bobříci již byli dost staří na to, aby se mohli vydat za dobrodružstvím a tak je bobří maminka a tatínek vyslali, aby se zeptali rákosí na břehu jezera. To prý jim poradilo jejich jména.

Bobříci se dali na cestu za rákosím, na záda sbalili baťůžky a do nich si kromě lahodného zeleného proutí nacpali, co se vešlo. Čekali dlouhé a náročné dobrodružství. Maminka Emilka se jim láskyplně smála, že si balí, jako na výpravu kolem Jezera. Ani ona, ani bobříci netušili, kolik je na tom vlastně pravdy. Smíšek si vzal čepičku s vrtulkou, Stráša prostěradlo s dírami na oči, ve kterém vypadal jako duch. Budník napěchoval do vrchu baťůžku plyšového ufouna, Stotik sto útržků papírů, kam mohl psát slova svých kratičkých, ale velmi promyšlených příběhů. Chrník si zabalil polštář a spací čepičku a  Tajda úhledně složené kimono a sváteční kanzaši. Fanta zatížil svůj ruksak lexikonem bájných světů, Cíťul zase milostným dopisem „jen tak pro nikoho“. Poéta založil do tajné kapsičky knížečku básní, a  Tuláček mu do batohu nacpal svoje náhradní botky – sám měl totiž plno tábornického vybavení a jen tak tak zapnul kapsy. Mělek v packách držel baterku a v jejím svitu dělal obličeje, které by mnohé vyděsily i za denního světla. Bája měl všude po kapsách maňásky zvířat, na kterých rád bráškům i rodičům vysvětloval, jak on sám vidí svět. A náš bobřík beze jména? Ten třímal prázdný, nepopsaný sešit a pero, připravený chopit se jakékoliv inspirace, která jej na cestě potká.

Vyrazili. Ťapkání bobřích nožiček podél řeky bylo sebejisté a odráželo se od stěn lesa, který jejich domovinu lemoval. Nožka střídala nožku a veselý hovor a pošťuchování jako by nebralo konců. Radostné juchání bobříků na výletě přerušil až výhled na jezero.

Vody jezera se lesky ve slunečním svitu a – ta hrůza! Břeh byl úplně holý. Na místě, kde mělo sedět moudré rákosí a ševelit. Mělo jim povědět o jejich jménech a mělo jim být učitelem. Z vody vykoukla jen malá žába s protestní cedulkou, která se přisprostlou veršovánkou dovolávala čistější přírody. Bobříci na ni poulili oči a Strašík se zmohl na jediné: „Baf!“ vykřikl, až všichni nadskočili. Chudinka žabka, nahluchlá z večerních žabích koncertů, se lekla až leknutí všech bobříků.

„Co tu kvacinál tropíte! Běžte si žbluňkat na svůj rybníček! Todle je moje louže todleto! Célý mi to tu patří! Fkvakt jó!“ udělala zlý obličej a pyšně se nafoukla. „Jestli hledáte to rákosí, tak to zmizelo. Ze dne na den. Chvíli plavalo mezi tím harampádím v jezeře, než ho skupinka hrdinů mého srdce vytáhla a začala ho zvát bylinkou! Kvak! Tihle popletové jsou ještě moudřejší než ten plevel!“ Ironii, která v jejím hlase byla, bobříci neznali a tak si to vyložili po svém. Poděkovali a poodešli, aby zahájili poradu.

„Říkala, že chytřejší jsou; snad vědění nám přinesou!“ začal Poéta. „Byla hrozistrašná! Ale asi ví, co říká…“ rozumoval Stráša. „Třeba… třeba tam na té druhé straně jezera bude něco…“ začal Tuláček, „kouzelného!“ Fanta, „cizího, ale krásného…“ Tajda, „poučného.“ Bája, „pohodlného?“ Chrník, „zábavného!“ Smíšek. „Ať to bude jakékoliv, vyrazme! Někde tam budou naše odpovědi!“ mávl ocáskem za jezero bezejmenný bobřík a volným krokem vyrazil k cestičce, která se táhla podél břehu.

A tak šli. Třináct bobřích brášků s napěchovanými batůžky si vykračovalo kolem vod jezera a čekali, jaké dobrodružství se na ně chystá na jeho druhé straně. První dobrodružství na ně čekalo o mnoho blíže. Zapadalo sluníčko a všichni už byli unavení. Zastavili se a začali hledat, kde budou spát. Zalíbila se jim loučka obklopená křovím, na kterou ještě dopadaly poslední sluneční paprsky. Posedali si do trávy a pustili se do svačiny, kterou jim připravila maminka Emilka.

Chroupání čerstvých zelených větviček se střídalo se zvučení cvrčků, kteří vítali večerní rosu, a vzdáleným žabím zpěvem. Když vysvitl srpek měsíce a slunce zmizelo, rozhostila se tma. Chrník se stulil na svůj polštářek a usnul. Ostatní bobříci koukali na hvězdy. Bezejmenný bobřík se zasnil: „Támhle nahoře – tam je celá naše rodinka! Máma,“ ukázal na jednu jasnou hvězdu, „táta,“ tlapkou označil další, „a nás třináct!“ obkroužil tlapkou skupinku hvězdiček, které se nacházely mezi dvěma většími. „Já tam vidím žábu! Je nafouklá přes půl oblohy!“ nafoukl tváře Smíšek a ukazoval ostatním, co v zářících tečkách na obloze vidí on. „Ale ta žába je zubatá! A nebezpečná!“ přidal se Stráša. „Tamty dvě hvězdičky se přibližují!“ vypískl Cíťul. „Že se neminou?“ špitl s nadějí v hlase a zasněně se kochal noční oblohou plnou světélek. „Támhle něco letělo!“ začal zuřivě ukazovat Budník. „To bude mimozemská loď!“ Bobříci se začali překřikovat a dohadovat, co na obloze vlastně všechno je, co který z nich vidí a který ne. Jejich hlásky, které popisovaly příběhy z noční oblohy, neutichly až do pozdní noci, kdy se i měsíc schoval za přikrývku utkanou z nadýchaných mraků.

Vzbudilo je šimrání slunečních paprsků na kožíšku. Sbalili si věci a vyrazili. Místo bobřího ťapkání se nad jezerem nesla debata o příbězích, které prozradily bobříkům hvězdy. Došli již na druhu stranu jezera, kam je poslala žába. Vypravování jednotlivých bobříků zaslechla i vrba. Stála kousek od místa, kde se bobří skupina zastavila, aby vyčkala na ony moudré poplety, kteří měli prozradit to, co prozradilo rákosí. Nastražila větve i lístky a poslouchala každičkému slovu z bobřích vyprávění. Jedno bylo krásnější než druhé a každé se lišilo podle toho, který z bobříků byl na řadě. Když vyslechla vše a bobří hlásky na chvilku utichly, zamyslela se nahlas.

„Hledáte moudrost z příběhů, které kdysi šeptalo rákosí, a přitom jste právě dali ve svém vyprávění dohromady tolik moudra, že i já se zaposlouchala a mnohé si z něj odnesla. Prosím, posaďte se u mých kořenů a povídejte, co byste rádi slyšeli. V příbězích je moudrost a já mám příběhů spousty.“

Bobříci se otočili k vrbě. „Ty jsi ta moudrá popleta?“ Vrba přikývla. „A chodí za mnou mnoho takových dalších, též vymýšlí příběhy a já je schraňuji. Vaše příběhy jsem již vyslechla, ale stále neznám cíl vaší cesty.“ Všech třináct bobříků se usadilo k vrbě a poslouchalo. Mluvila, jakoby četla jejich myšlenky, ve kterých se ptaly na to, na co se chtěli zeptat rákosí.

„Všichni máte krásná jména – a hledáte jejich původ. Příběhy, které povídalo rákosí, střežím já. Smíšek se jmenuje dle příběhů veselých a šťastných, kde neexistují starosti a jejichž vyprávění je plné zvonivého smíchu. Bája je pak bobříkem ponaučení – znáte svého brášku přeci.“ Bája nadšeně přikývl a vytáhl své zvířecí maňásky. Rozestavil je do kroužku a mezi ně zapíchl olistěný proutek, symbol moudré vrby.

„Stráša je mistr děsu, přestože je ještě maličký. Mělek má rád podobné příběhy, jako on. Jsou jako jeden, ale každý z nich je jiný. Budník je snílek, ví o všem, co se stane i nestane ve dnech budoucích. Fanta vytvoří jakýkoliv svět, kde se může odehrávat cokoliv, o čem sní. Chrník se rád zaposlouchá do krásné pohádky, po které spí jako na obláčku. Stotik je chytrý a donutí vás ostatní zamyslet se, ačkoliv neřekne tolik. Tajda se stejně jako on rozhodl zamýšlet o světě kolem, spíše než myšlenky ale v několika slovech vyjadřuje své pocity. Cíťul a Poéta se ztratí v myšlenkách, jen se po jejich vodách rozhodnou vyplout, a každého z nich voda nese jinam. Tuláčka zase vane vítr k průzkumu světa stejně jako dávné objevitele. A ty… kdo jsi ty?“ vrba se zarazila, stejně jako bobřík, který se nemohl vydávat za žádného ze jmenovaných brášků.

„J..já… já nevím – jsem od každého něco. Jsem vším, čím jsou moji bráškové. On každého z nich něco, jak si zrovna umanu a co my přijde na mysl.“ Pozoroval vrbu bobřík Volnosti. Ta se nedivila. „Znám i mnohé takové, kteří by rádi byli tvými přáteli – mnozí ti moudří popletové jsou jako ty.“ Malý bobřík se nadul pýchou a usadil se ke svým bráškům. Všichni byli šťastni, že dorazili do cíle.

Zaposlouchali se do hlasu kouzelné vrba na břehu jezera a stejně jako tatínek bobr kdysi od rákosí čerpali inspiraci z příběhů, které šeptala vrba…

Už spinkáš bobříku? Nech si zdát nějaký z krásných příběhů, které stráží moudrá vrba. Dobrou noc…