Deštěm a městem

Bobřík toulavých bod od slečny Viljy je příběh o odvážné Anice a jejím zapomnětlivém tatínkovi.

-*-

Anika stála před budovou městského bazénu, na zádech měla batůžek s věcmi na plavání, které si dala vzorně do sáčku, aby jí nic nezmáčely, a dívala se do deště. Nevěděla, kolik je hodin, ale byla si jistá, že tu na tatínka čeká už hrozně dlouho. Taky si byla poměrně jistá, že na ni tatínek zase zapomněl. Skoro pokaždé, když ji měl po plavání vyzvedávat taťka, přijel pozdě, pořád se omlouval a cestou domů se s ní stavil v cukrárně, kde jí koupil zmrzlinový pohár. Anika se na něj za to nezlobila, vždycky byl takový a často to byla docela legrace. Inu, tátu přece znala celý svůj strašně dlouhý život, tak dlouhý, že ještě neuměla hodiny, protože to se naučí až ve škole.

Jindy by si asi hrála s telefonem, dokud by táta nepřijel, ale zase se jí nějak záhadně vybil, a tak jen stála a čekala. Pochopitelně to malé dítě moc nebavilo. Anika byla na svůj věk poměrně trpělivá, ale kvůli dešti nebylo na ulici na co pořádně koukat. Jindy by okolo chodili lidé, třeba s pejsky, a bylo by zábavné je sledovat. Anika nakonec došla k závěru, že nejlépe udělá, když domů půjde sama. Bydleli jen v jiné části města a byla si docela jistá, že cestu zná. Ještě chvilku počkala, jestli se přece jenom tatínkovo auto neobjeví, pak z batůžku vytáhla koupací čepici a pracně si ji nasadila na hlavu. Už si ji uměla nasadit sama, ale vždycky jí to chvíli trvalo. Maminka vždycky říkala, že si nesmí smáčet vlasy, venku pršelo a Anika neměla pláštěnku ani deštník. Kolem projelo další auto, ale ani tohle nebylo tátovo, tak si vzala batůžek na záda a vydala se na cestu.

Ze začátku šla hezky způsobně, malé děvčátko se žlutým batůžkem Pikachu na zádech a růžovou koupací čepicí na hlavě, ale pak si Anika uvědomila, že je sama. Nedostala strach, že ji ukradnou. Na takové věci už byla velká a věděla moc dobře, že stačí říct ne, až jí někdo cizí nabídne bonbóny, tak jí to přece učili doma, i u obou babiček. Kdepak, Anika pocítila naprostou svobodu. Uvědomila si, že jde sama po chodníku městem, jako velká holka, které nikdo neříká, co smí a nesmí. Mohla všechno! Zastavila se a zadumaně se rozhlédla. Stála u obchodu, kde prodávali asi nějaké oblečení, protože ve výloze byly figuríny. Pomalu k ní přistoupila a opatrně položila dlaň na výkladní sklo. Nic se nestalo. Nic!

V očích malé holčičky vzplály ohníčky nadšení, protože sahat na výlohy měla zakázáno. Když to zkusila, potvrdilo se jí, že je všemocná, protože se nespustil žádný poplach, ani z krámu hned nevyběhla rozzlobená prodavačka, která by jí vynadala, ani se tu hned neobjevili policisté s majáky a houkačkami, aby ji zatkli a zavřeli do vězení. Anika tedy přešla k nejbližší kaluži a skočila do ní, jen se voda rozstříkla široko daleko. Rodiče jí to totiž vždycky zakazovali. Anika nechápala proč, protože skočit do kaluže byla sranda.

Dívenka se taky vydala ulicí dál a skočila nebo alespoň dupla do každé kaluže, kterou na chodníku minula. Nemohla se toho nabažit, protože to pokaždé suprácky cáklo. Pro samou radost z hopsání do kaluží Anika zapomněla, že si na přechodu musí vždycky dávat velký pozor, aby nejelo auto a bez rozhlížení přeběhla hned dva. Jeden byl dokonce se semaforem a děvčátko šlo na červenou, ale snad proto, že to nevnímala, měla štěstí a nic nejelo.

Když se blížila ke třetímu přechodu, už utíkala, jen jí na zádech žlutý batůžek poskakoval. Hned vedle prvního bílého pruhu byla velká kaluž a Anika do ní s velkým gustem skočila s rozběhem. Netušila ale, že pod hladinou této louže se skrývá výmol, takže je mnohem hlubší. Trefila se přímo do nejhlubšího místa, trochu zavrávorala, aby sebou do vody neplácla a šokovaně vykulila oči, protože hladina téhle kaluže jí sahala nad okraj bot a teď se jí na nožičky valila studená voda. Rychle udělala krůček zpátky, takže se z nejhlubší vody dostala, ale škoda už byla napáchána. Kolem projela dodávka, jejíž řidič se zrovna mračil na navigaci na palubní desce a silnici věnoval pozornost jen tolik, aby si všiml, že má na semaforu zelenou, a kola velkého auta rozstříkla vodu z louže všude kolem. Anika, která si neuvědomila, že by ji to auto nejspíš bylo přejelo, kdyby utíkala přes přechod, dostala plný zásah a překvapeně si z obličeje otřela špinavou vodu.

Holčička se z toho překvapení vzpamatovala právě ve chvíli, kdy se na semaforu objevil zelený panáček, a tak se vydala dál směrem, kde tušila domov. Teď už to žádná sranda nebyla, protože jí s každým krokem v obou botách nepříjemně čvachtalo a začala jí být zima. Rozhlédla se kolem, jako kdyby doufala, že uvidí tátovou auto, a uvědomila si, že si není až tak úplně jistá, že jde správně. Než ale stačila začít propadat panice, přes chodník přeběhlo nějaké zvířátko a zmizelo v nedalekém křoví. Anika si nebyla jistá, co přesně to bylo, možná veverka, nebo malá kočička, a rozhodla se to zjistit.

Přeběhla po chodníku až ke křoví, kde to chlupaté zvíře zmizelo, a zmizela v listí. Zima, mokro ani špína už jí najednou nevadily, teď měla Anika jiný cíl. Když se keřem prodrala na druhou stranu, po zvířeti už samozřejmě nikde nebylo ani stopy, ale před dívenkou se vinula vyšlapaná cesta, kterou nikdy neviděla, ale připomínala jednu ilustraci z její oblíbené pohádkové knížky. Okouzleně se tak dívala na křivolakou stezku, které po obou stranách rostly různé keře, stromky a jiná zeleň. Na jedné straně pak byla vysoká zeď, na druhé tekl potok. Bylo to jako malá zelená oáza skrytá kdesi uprostřed města. A Anika ji teď mohla prozkoumat!

Vydala se tedy po cestičce kupředu, zvědavě se rozhlížela a představovala si, že by to mohla být kouzelná stezka, která děti vždycky dovede domů. Tu a tam v roští kolem něco zašustilo, nebo kole prolétl nějaký ptáček. Anika si představovala, že tady žijí zvířátka, která ji teď pozorují a přemýšlí, zda si s nimi bude chtít hrát. Možná, že ta cesta nevede domů, ale do kouzelného lesa, kde by si mohla hrát s nějakými hezkými štěňátky, napadlo ji. Tam určitě neprší. Na kouzelných místech je celý rok hezky slunečno a teplo.

Z úvah ji vytrhl pohled na tu nejkrásnější květinu, jakou kdy viděla. Rostla dole, přímo u potůčku a i v dešti zářila jako slunce. Byl to žlutý kosatec, ale to Anika nevěděla. Dobře si všimla, že květina roste v místech, kde není svah břehu tak prudký, takže by měla být hračka sejít dolů a květinu utrhnout. Anika si byla naprosto jistá, že jí mamince udělá velikou radost. Bez váhání se tedy pustila dolů k vodě utrhnout zlatý květ kosatce a v duchu už viděla, jak se bude maminka tvářit překvapeně a nadšeně, až jí květinu předá. Navíc je tu docela reálná šance, že květina z kouzelné stezky je taky kouzelná a nikdy neuvadne. Dají ji doma do vázy a bude tam už napořád jasně kvést a zářit.

Jednou nebo dvakrát sice málem uklouzla, ale dolů k trsu kosatce se holčička dostala rychle a bez nehody. Tam pak zjistila, že utrhnout ten zlatý květ není tak lehké, jak si představovala. Anika musela zabrat ze všech sil a připadala si jako v pohádce o veliké řepě. Když se jí přece povedlo stonek přetrhnout, spadla dívenka na zadek do mokré trávy, jen to zastudilo. Když vstávala, podklouzly jí nohy a až po kolena sjela do potůčku. To byla teprve studená voda! Jak se tak dívenka neobratně hrabala ven, protože nechtěla vzácnou květinu polámat, všimla si, že k ní něco plave. Nemohla poznat, co to je, potok to ale nesl jejím směrem. Trochu se naklonila, aby lépe viděla a najednou jí došlo, že je to velká mrtvá krysa. Anika tiše vykřikla a jala ji hrůza a odpor, že se jí to ošklivé, mrtvé zvíře dotkne. Najednou už jí tohle místo nepřipadalo krásné, kouzelné a dobré, teď si připadala jako ve strašidelné pohádce, kde žijí zlé čarodějnice a bubáci.

Strach dívce pomohl vydrápat se po svahu zase zpátky na cestu, kde se dala do běhu. Kosatec zůstal zapomenutý ležet v trávě a děvčátko po cestě uhánělo jako o závod. Ještě ale holčičku ani nezačalo píchat v boku, když se cesta zatočila okolo velkého keře a Anika se ocitla na chodníku mezi domy. Zastavila se a chvilku zhluboka dýchala. Bylo to dobré, keře a potok s mrtvolou už byly za ní. Dostala se ven dřív, než ji stačilo něco chytit. V jejích představách už se utopená krysa pomalu měnila něco většího a děsivějšího. Pak si ale dívka uvědomila, že tu ulici, do které se dostala, nezná. Pomalu se rozhlédla na jednu i druhou stranu a srdce jí bilo jako splašené. Nevěděla kde je a neměla nejmenší tušení, kudy se dostane domů.

Anika se vydala po chodníku náhodně zvoleným směrem a sama netušila, že pláče. Byla jí zima, protože už byla celá tak promáčená, že suché jí zůstaly asi už jen vlasy pod gumovou čepicí, ztratila se a k dovršení všeho jí zakručelo v bříšku. Naposledy jedla před tím, než šla na plavání a to měla jen kousek jablíčka, protože to hlad neměla. Nevšimla si ani, že se vedle ní zpomalilo nějaké auto a chvilku jelo krokem vedle ní.

Vozidlo ji předjelo, zastavilo a vystoupil z něj pán v uniformě, který Anice zastoupil cestu. Dívenka se na něj překvapeně podívala, popotáhla nosem a polkla. Byl to policista, a i když ještě neuměla číst, poznávala policejní auto. Tak ji přece jenom zavřou do vězení za to, že skákala do kaluží, pomyslela si. Odevzdaně se tedy na pána policajta podívala uplakanýma očima a pozdravila ho.

K jejímu překvapení jí nevynadal, ale dřepl si k ní a zeptal se jí, kde má rodiče a jestli se ztratila. Anika mu popravdě řekla, protože policistům se nesmí lhát, že šla z bazénu domů sama, ale zabloudila, tatínek je doma a pracuje, maminka se vrátí až večer, protože musela někam jet. Anika se znovu rozplakala, když si uvědomila, že zapomněla, kam máma jela.

„To nic, to nevadí, nemusíš plakat. Pamatuješ si, kde bydlíš?“ zeptal se jí policista vlídně.

Anika se chvilku dívala, jak mu do čepice bubnují dešťové kapky a přikývla. Snažila se nebrečet ze všech sil, ale bála se, že kdyby zkusila mluvit, vyjdou z ní jen vzlyky.

Policista se na ni povzbudivě usmál a zeptal se jí, jestli si pamatuje adresu.

Anika zavrtěla hlavou a pevně stiskla rty. Rodiče ji to učili, ale věděla, že si nevzpomene.

„Máš u sebe telefon?“

Přikývla.

„Můžeme jim zavolat?“ vyptával se trpělivě dál.

Znovu zavrtěla hlavou. „Vybitý,“ špitla.

Ani tentokrát jí policista nevynadal, takže si začala myslet, že je asi opravdu hodný. „A pamatuješ si, co blízko?“ zeptal se jí. „Bydlíte třeba blízko nějakého obchodu, hřiště, kousek od nádraží…?“

Dívenka se zamyslela. Na tohle by měla umět odpovědět. Zkusila to a u nosu se jí udělala bublina, kterou si rychle otřela hřbetem ruky. Pak se pokusila odpovědět ještě jednou. „Kousek od nás je hřbitov a hospoda,“ vypravila ze sebe. Policista se usmál a Anice se ulevilo.

„Vzpomeneš si, jak se té hospodě říká?“ pobídl ji a z kapsy vytáhl balíček papírových kapesníků, který jí podal.

Anika zavrtěla hlavou, ale kapesníčky se vzala a bez pobízení se do jednoho vysmrkala. Pak si vzpomněla a rozzářeně se na policistu usmála. „Máma občas říká, že je u džbánku nějak hlučno!“

Pán se na dívku usmál ještě víc. „No vidíš, jak to jde. Vsadím se s tebou o čokoládovou tyčinku, že kousek od vašeho domu jsou taky závory a jezdí tam vlaky,“ řekl a zamrkal na ni.

Děvčátko překvapením zapomnělo vzlykat. „Jak to víte?“ zeptalo se.

„Já jsem policajt, malá. U hřbitova je jenom jedna hospoda U plného džbánku a hned vedle je bytná čtvrť a závory. Takže předpokládám, že bydlíš v ulici,“ na chvilku se zamyslel. „Šeříková, Topolová, nebo Lipová.“

Anika horlivě přikývla. „Topolová 52!“ vyhrkla, když se jí údaj vybavil.

„Paráda!“ pochválil ji policista a natáhl k ní ruku. „Tak já tě vezmu domů, chceš? Jsme tam za pár minut. A protože sis vzpomněla, tu čokoládovou tyčinku dostaneš ty.“

Anika bez váhání vzala pana policajty za ruku a nechala se bez protestů odvézt k policejnímu autu, do kterého jí posadil. Zatím, co pak pán policajt něco říkal do vysílačky, jedla sladkou tyčinku, kterou jí opravdu dal. To už si byla jistá, že je zachráněná, protože pán policajt držel slovo. Ani jí nepřišlo na mysl, že šla dobrovolně do cizího auta s pánem, kterého nezná, nebo že si od cizího člověka vzala cukrátko.

Policista se Aniky cestou vyptával, proč má na hlavě koupací čepici, chválil jí batůžek Pikachu, vyptával se jí na rodiče a ona se postupně rozpovídala. Za chvíli už vykládala, jak je táta trochu zapomnětlivý, že Pikachu je její nejoblíbenější pokémon, i když Bulbasaur je taky dobrý, že viděla v potůčku velkého chlupatého vodníka, který ji chtěl unést, ale ona se mu ubránila, až tak se jí povedlo vykreslit mrtvou krysu. S nonšalantností malého nezbedy, co musí dnes a denně maskovat své lumpárny, vynechala to, jak skákala do louží. Přece jen to měla zakázané a tak se o tom policistovi nebude zmiňovat.

Když policejní auto zabočilo do Topolové ulice, zakřičela, že jsou tady, že tady vážně bydlí a policista na ni vesele zamrkal. Pomohl jí vystoupit z auta a Anika mu na oplátku ukázala, kde mají zvonek. Tatínek se objevil ve dveřích a tvářil se tak zmateně, že se Anika musela zachichotat. Ale pak se rozeběhla a tátu objala, jen co do něj narazila. Tatínek ji vyzvedl do náruče a chvíli se ještě bavil s panem policistou. Anika je neposlouchala, na to byla moc ráda, že už je konečně doma. Policista jí zasalutoval, když se s tátou rozloučil a ona mu zamávala.

„Půjdeš do vězení?“ zeptala se, když ji tatínek nesl domů.

„Ne, nepůjdu,“ zasmál se tatínek. „Všechno je v pořádku a já už si dám pozor, aby se nic podobného neopakovalo. Máš chuť na zmrzlinový pohár?“