Děsivé vyprávění

Děsivé vyprávění

Slečna Elizabeth Katherine Arlenová má pro vás připravené opravdu děsivé vyprávění! I bobřík strachu se celý klepal, když jej poslouchal.

-*-

Přišel sám. Nabídl mi dobrý námět na knihu. Má studnice nápadů byla vyčerpána a múza ne a ne přijít. Měl jsem spisovatelskou krizi, však to znáte. To byl důvod, proč jsem neváhal a nabídku přijal. Přeci jen buď mi dá materiál, který bude úžasný, nebo jen ztratím jeden den koukáním na prázdné stránky mé nové knihy.
Konečně přišel, pobídl jsem ho, aby se usadil a vše mi řekl. Neváhal ani chvilku a pustil se do vyprávění.
Takže chceš vědět vše? Dobře… Vše to začalo po smrti mého otce. Byl jsem jediný právoplatný dědic. Sice mám staršího bratra, ale toho se otec zřekl. Nesplňoval jeho ideály. Chtěl, abychom šli v jeho stopách, ale to se bratříčkovy nelíbilo. Mně to nevadilo, rád jsem se stal doktorem. Tato činnost se mi líbila už od mala. Ale bratr chtěl být vždy učitelem, a to se prostě otci nelíbilo. Takže ho vydědil a vše se tak odkázalo na mě. Nikdy jsem neměl ponětí kolik toho otec vlastní. Vůbec jsem neznal hodnotu jeho majetku. S tím, co poté přišlo, jsem nepočítal. Kromě očekávaného přišel šok, zdědil jsem starou vilu. Asi říkáš, že je to skvělý. Žít ve vile by přeci chtěl ale každý. Ale ne v téhle.

Nějakou dobu trvalo, než jsem byl pravoplatný majitel. Znáš to. Papírování, úřady, další papírování. Když jsem tam poprvé jel, vzal jsem sebou ženu i mého malého synka. Tehdy mu byli 3 roky a byl strašně zvědaví stejně jako já. Vila byla kus od města, taková samota, popravdě bych asi za jiných okolností ani nezjistil, že tam něco takového je. Možná protože bych se po to nepídil, ale zároveň to bylo fakt mimo město. Troufnu si říct, že o té vile nevědělo 90% obyvatelstva. Takže se tam poprvé vydala poprvé celá rodina.

Však proč bych je tam nevzal, že jo? Byla to chyba, velká chyba. Vila byla ve špatném stavu, ale pár renovací by to zpravilo. Aspoň tedy jsem si to myslel na první pohled, který byl z auta, když jsme se k té budově blížili. Ve stejný okamžik se junior rozbrečel, bylo mi to divný, on je celkem tiché dítě, nebrečí jen tak z ničeho nic. Po zkoumání, co by mu mohlo být, jsme uznali, že musí být jen prostě unavený. Máš děti? Tak asi víš, že bez poledního spánku, jsou protivný. Takže než jsem zajel přímo k budově, udělal jsem ještě pár koleček, jestli usne. Neusnul, ale na pláč to pomohlo. Povzdechl jsem si a věděl jsem, že tentokrát tu jsme jen na rychlou obchůzku, abychom malého stačili dát ještě včas spát.

Zastavil jsem se na příjezdové cestě a vystoupili z auta. Mohl jsem si prohlídnout objekt zblízka. Celkem velký objekt. Tří patrová vila s pískovooranžovou fasádou, dřív ta barevná kombinace musela být i hezká, ale i na ní se podepsal nejspíš čas a chvíle kdy se o ni nikdo nestaral. Celá vila byla obehnána plotem. Nebylo to na rodinné bydlení. To bylo jasný. Nabízeli se dvě možnosti buď to srovnat se zemí a něco tu postavit aspoň chatku nebo něco takového na volné víkendy, což by bylo nejspíš drahé, nebo to prodat. Pohledem jsem zkontroloval ženu s dítětem. Líbilo se jim tam, jsou radši v přírodě než ve městě oba dva. Nechal jsem je tam blbnout a zamířil jsem dovnitř.

Jestli jsem si myslel, že zvenku je to velké, tak zevnitř to bylo větší. Hned u vstupu byla větší hala. Stál tam stůl do písmene U a na první pohled to vypadalo jako nějaká recepce. Prolítlo my hlavou, že by byla děsná ironie, kdybych zdědil nějaký ústav pro duševně choré. Pitomost co? I kdyby to byla recepce, mohlo to být cokoliv jiného. Proč zrovna ustav pro duševně chorý? Já nevím, v ten okamžik mě to prostě napadlo.

Šel jsem doprostřed té haly a rozhlídl se. Z pravé i z levé vedli dlouhé chodby s dveřmi a za tou halou bylo schodiště nahoru. Vyšel jsem je, abych koukl, jak to vypadá v dalších patrech. Druhé patro bylo to samé, dlouhé chodby s dveřmi na všech stranách vyšel jsem další schody a bylo to jako přes kopírák. Jen jedna maličkost byla jiná. Jen jedny dveře se lišily od ostatních. Byly přesně uprostřed tohoto patra. Rozhodl jsem se tedy prozkoumat tuto místnost. Nelíbila se mi, vypadala jako místnost ředitele, či primáře. Jednu stěnu tvořila jen kartotéka a uprostřed byl stůl s židlí. A v rohu se tyčil velký trezor. Přešel jsem ke kartotéce a kouknul se do ní. Byla prázdná. Tedy myslel jsem si to. Neprošel jsem šuplík po šuplíku, což byla obrovská chyba. Kdybych to udělal, sbalil bych svou rodinu a okamžitě je odvezl. Sice jsem už věděl, že je tam už nevezmu, ale stačilo ten den najít tu složku, co jsem našel až několik dní poté a nemuselo by se stát to, co se stalo. Kdybych byl pečlivější. Kdybych nakoukl o pár šuplíků víc. Odjel bych a už nikdy se tam nevrátil. Jenže já to neuděl

Slyšel jsem dupot malých botiček. Věděl jsem, že už jsou taky vevnitř. Buď jim byla zima, nebo mě šli hledat. Volali na mě, tak jsem houkl nazpět, aby mě našli. Jak jsem předpokládal, za chvíli byla ve dveřích má milovaná.

„Vypadá to tu jako v nějakém blázinci.“ pronesla s malinkou obavou v hlase.

„Jo…“ povzdechl jsem si a podíval se na ní. Byla tak nádherná, je nádherná. Stále je.

„Ale není to jistý, mohlo tu být cokoliv, ale už sem budu jezdit sám. Aspoň do doby, než zjistím, co to bylo. Pokud to vážně byl ústav, tak nechci, abyste se tu pohybovali.“ chápavě kývla a vydala se za naším nezbedou. Nevím, co se sním, stalo, ale zničehonic měl energie na rozdávání a lítal chodbou tam a zpátky.  A u toho smál se. Tak bezstarostně se smál. Úplně jsem si představoval ty jeho rošťácké jiskřičky v jeho očkách, který vždy měl. I teď si to dokáži stále představit.

Přešel jsem k trezoru a zkusil jsem ho otevřít, překvapivě nebyl zamčený, jenže byl prázdný, potom dávalo smysl, že je odemčený. Zavrtěl jsem hlavou a vyšel z té místnosti. Vydal jsem se za svými láskami. Cestou jsem nakoukl do pár dveří. Samozřejmě všechny místnosti byli stejný. Jedna postel malá skříňka stolek a židle. V některých dveřích byla určitě společná koupelna. Ty dva jsem našel zase venku jak jinak. Ale v téhle chvíli to bylo lepší.  Vyrazili jsme domů.  Jak jsme se postupně vzdalovali, měl jsem špatný pocit. Pocit jako kdyby byla chyba tam chodit. Takový tíživý pocit. Možná pocit, že nebylo něco správně. Nebylo. Teď už to vím.

Tu noc jsem nemohl usnout. Měl jsem divný pocit, že nás někdo sleduje. Přitom jsem věděl a viděl, že nikdo tam s námi není. Nebyl jsem jediný, kdo se nevyspal. Junior se budil snad každou půlhodinu. Ve čtyři jsem to vzdal a vzal jsem si ho do obýváku k pohádkám s tím, že buď usne, nebo bude minimálně náročný den. Neusnuli jsme ani jeden. Chtěl jsem se vrátit do vily a začít to tam nějak vyklízet. Nakouknout do krabic, které jsem zahlédl ve vstupní hale a doprohlédnout to. Jenže za těchto okolností jsem nemohl svou ženu nechat s malým samotnou doma, navíc také nevypadala, že by se vyspala dorůžova. Takže akce vila na pár dní musela stranou. No na pár dní dostal jsem se k tomu po měsíci, kdy už jsem si řekl, že musím a malý konečně spal celou noc. Do té doby se furt budil noc, co noc byl vzhůru.

Takže jsem se po měsíci vrátil zpět. První příjezd byl divný, druhý příjezd byl strašidelný. Byla polovina listopadu a stromy v okolí byli už bez listů, foukal vítr a bylo zataženo. Takový hororové počasí, co? Jo, přesně. Vešel jsem dovnitř a rovnou jsem se šel podívat do těch krabic. Byli v nich nějaké dokumenty. Tak jsem si to vzal nahoru, že si je potom prohlídnu. Šel jsem do té kanceláře, nebo jak to mám nazvat. Ale chápeme se ne? Začal jsem z té místnosti postupně vynášet, ty kartotéky. Odnášel jsem třetí, kdy mi to na schodech podklouzlo a jí pustil, abych se stačil chytit zábradlí. Mohl jsem si pěkně nabít. Za velmi hlasitého nadávání, proč jsem si na to někoho nenajal, nebo aspoň nenašel nějakou výpomoc na dnešek, jsem sešel schody a postavil tu zatracenou skříňku. Samozřejmě se vysunuly šuplíky, a co v jedné z nich nebylo? Ne, karta pacienta to nebyla. Byla to celá krabice se záznamy jednoho pacienta, jak jsem později zjistil. Vyndal jsem jí a položil bokem.

Konečně jsem vynesl veškeré kartotéky a venku je všechny zkontroloval, zda v nich také něco není. Nebylo. Tahle jediná krabice v nich zůstala. Celkem blbá náhoda, že jsem jí našel, že? Jako kdyby někdo, nebo spíš něco chtělo, abych to našel. Cestou nahoru jsem vzal tu bednu a šel je všechny prohlédnout. Nejdříve jsem začal těmi, které jsem si donesl ráno. Nic zajímavého v nich nebylo. Kromě potvrzení, že se jednalo o ústav pro duševně choré. Byl jsem celkem naštvaný. Měl bych přeci vědět, co dědím. Jak to, že otec nikdy neřekl, že něco takového vlastníme? Najednou vysvitlo několik otázek, které už nikdy nebudou zodpovězeny. Venku už dávno panovala tma a já se konečně dostal k té krabici z kartotéky. Byli to záznamy pacienta… Nebo spíš pacientky, jmenovala se Rose Smith, u které se nevědělo, co jí vlastně je. Nevěděli, kterou psychickou chorobou trpěla. Směšné. Podle všeho nejvíce trpěla schizofrenii, nebo se to domnívali ti doktoři, co se o ni starali. Trpěla halucinacemi, jak sluchovými, tak vizuálními, také prý byla paranoidní. Četl jsem ty spisy, aniž bych si hlídal čas. Zvonil mi telefon, nevím jak dlouho, ale probralo mě až bouchnutí dveří. Přiznám se na rovinu, strašně jsem se lekl. Víš jak, obří vila, která dřív sloužila jako blázinec naprosto prázdná všude ticho a najednou BUM! Rána jak prase. No, co na mě koukáš? K čemu by si to přirovnal ty? Hmm? Tak vidíš. Kouknul jsem se na telefon, který mi hlásil 5 zmeškaných hovorů a 10 nepřečtených zpráv od koho jiného než od mé sladké Laury. Zavolal jsem jí zpátky a řekl jsem jí, že jsem neslyšel telefon, že jsem si prohlížel dokumenty z těch krabic. Samozřejmě jsem jí neřekl nic o těch záznamech. Zároveň při telefonování jsem procházel vilou a zkoumal, kde, co bouchlo. Chceš prozradit, co to bylo? Vchodový dveře! Jsem nezavřel a průvan s tím třískl. Kde se vzal průvan? To ti nepovím. Snad to pochopíš později. Ale tehdy jsem se spokojil s logickým vysvětlením a nadával si, jak můžu být, tak hloupý, že nechám dveře dokořán. Slíbil jsem Lauře, že už pojedu domů. A vyrazil jsem.

Následující týdny se nic nedělo, většinu času jsem strávil v práci nebo s rodinou. Z vily jsem vynesl pár nábytků, které jsem postupně prodával. Už jsem si najal i brigádníky, aby mi s tím pomohli, a osobně jsem tam trávil málo času. Jeden den jsem se rozhodl tam vyrazit na déle než 3 hodiny. Přeci jen chlapy už mi tam nechodili, jelikož už nebylo skoro co dělat. Zbýval vyklidit sklep a tam jsem se předtím chtěl kouknout sám co tam je. Nevím, co bylo za den, myslím, že byl konec ledna možná už únor. No prostě něco mezi těmihle měsíci.
Zas a znovu jsem vešel dovnitř. Prvně jsem zkontroloval všechny pokoje, jestli jsou vážně vyklizené a skončil jsem v místnosti, kam jsem jim zakázal chodit. Přesně tak, do kanceláře jsem jim chodit zakázal. Dokonce jsem tam vyměnil zámek a zamknul jí. Stále tam byli tam stále ty spisy, domu jsem to vzít nemohl a nechtěl jsem, aby v tom četl ještě někdo jiný. Měl jsem divný nutkání se do toho znovu začíst. Ale nemohl jsem. Znovu jsem tu místnost zavřel a zamknul a vydal jsem se dolů. Prohledat co je ve sklepě. Nic moc zajímavého tam nebylo staré vany, starý nábytek a podobně. Na jedné skřínce byl posazený plyšový medvídek. Na chvilku jsem si ho vzal do ruky a prohlížel si ho. Myslel jsem na juniora. Byl strašně plyšákovi. U ničeho jiného tak dlouho nevydržel jako u plyšáků. Z ničeho nic jsem pocítil chlad na ruce. Myslel jsem, že je to zase jen nějaký průvan. Položil jsem ho zpět a vyšel schody nahoru a zároveň ven. Netrvalo dlouho a dojeli i chlapy řekl jim, ať vynesou vše co ve sklepě je a sám se vydal nahoru, prostě jsem si musel přečíst ty spisy.

Otevřel jsem krabici a vzal si z toho desky, které jsem následně otevřel a začal čist. Zjistil jsem, že těmi desky jsem měl začít. Bylo v něm napsáno:

Šestadvacetiletá žena byla přivezena dne 3. února 1934, byla převezena z nemocnice, kde jí více nemohli pomoct. Žena utrpěla velkou psychickou zátěž. V jednom dni ztratila muže a svého tříletého syna. Po přijetí na naše oddělení neustále opakovala, že tomu musí utéct, že jí chce něco zabit, že to zabilo i jejího muže i dítě. Když jsme se jí zeptali, co jí chce zabít, ukazovala neurčitým směrem a říkala to. Na tom místě nic nebylo. Dále je velmi fixovaná na plyšového medvěda, kterého si sebou přivezla.

Jo přesně toho medvěda, kterého jsem držel v ruce. Když jsem si to uvědomil tak mi zamrazilo. Ale zároveň mi jí bylo líto, byla mladá, a hlavně jí umřelo dítě ve věku, jako je náš junior. Zase jsem se do toho začetl. Odkýval jsem chlapy, kteří hlásili, že pro dnešek je padla a já pokračoval v četbě. Tentokrát jsem ale zvládl napsat domů ať semnou nepočítají na přání dobré noci, že přijdu pozdě.

Nevím kolik mohlo být, když jsem začal mít divný pocit jako, že se na mě někdo kouká. Začal jsem se klepat zimou, nevím, zda se v místnosti ochladilo z ničeho nic nebo jen to mozek teprve teď začal vnímat. Zatřepal jsem hlavou, abych přestal vnímat pocit, že se na mě někdo kouká. Myslel jsem, že už jsem začal magořit z těch dokumentů. Chtěl jsem se ještě zdržet, ale rozhodl jsem se, že už radši vyrazím. Pomalu jsem se zvedal k odchodu. Něco v mé hlavě mi říkalo, že se musím podívat za malým a ve stejnou chvíli jsem slyšel kroky. Jako kdyby někdo běžel. Ale někdo malý. Bylo to jako by tam běhalo dítě. Vybavila se mi vzpomínka na první den v téhle vile, jak mi tu běhal junior. Dokonce jsem slyšel i jeho smích. Na chvíli jsem zpozorněl. Slyšel jsem smích? Nebo to byla jen vzpomínka? Dodnes si nejsem úplně jistý. V hlavě mi stále blikal radar, že mám jet domů. Nerozuměl jsem tomu, ale vyrazil jsem.

Doma jsem skontroval malého i mou lásku. Oba spokojeně spali. Posadil jsem se do křesla v obývaku a snažil jsem si uklidnit myšlenky v hlavě. Furt mi tam běžely jen myšlenky, že je malý v nebezpečí. Nemohl jsem tu myšlenku ničím přerušit. Najednou se ozvalo zavrzání podlahy. Zbystřil jsem a poslouchal, odkud to jde. Zda je to malý nebo se vzbudila Laura. Poslouchal jsem, ale všude bylo ticho. Bylo jasné, že jsem zmagořil. Vůbec jsem neměl do té vily chodit. Seděl jsem v domě, který spal a poslouchal zvuky. Nic. Zdálo se mi to. Určitě se mi to zdálo. Tyhle slova jsem si potichu opakoval. Najednou jsem uslyšel jako by někdo přede mnou proběhl. Vážně jsem to slyšel, ale nikdo tam nebyl. A najednou BUM! Něco v kuchyni spadlo. Šel jsem se podívat. Chvíli jsem přemýšlel, zda to není malý. Občas takto zlobil. Ale ten přeci spal a viděl bych ho, kdyby přede mnou přeběhl. Zapnul jsem si v kuchyni, abych zjistil, co spadlo. A na zemi ležela stará dětská chůvička. Ale jak se tam dostala? Ta byla dávno na půdě. Můj mozek to nechtěl pobírat. Já nikdy nevěřil v nadpřirozeno a teď se dělo tohle. Nechtěl jsem si to přiznat. Když se náhle ozval s té chůvičky pláč. Pláč mého synka. Ten bych poznal na míle daleko. Neváhal jsem a šel se za ním kouknout. Vážně plakal. Seděl v na posteli a vystrašeně koukal do rohu místnosti. Koukl jsem se stejným směrem a viděl jsem tam vysokou černou postavu s rudýma očima. Nedokáži říct, co to bylo ale lidská postava určitě ne. Vzal jsem malého do náruče a snažil se ho ukonejšit. Nefungovalo to a já se ani nedivím. Zase jsem slyšel ty kroky. Běhalo tam dítě! Ale jaký? Kde by se tam vzalo? Ale vypadalo to, že to zaujalo i to monstrum. A zmizelo z toho rohu. Nebo to byl jen výplod mé fantazie? Ale junior ho viděl též. Vzal jsem ho v náruči do ložnice a snažil se probudit mou ženu. Chtěl jsem zmizet kamkoliv, ale chtěl jsem prostě pryč. Zase kroky. Tentokrát dvoje možná troje. Laura to taky slyšela. Vystrašeně se na mě podívala. Museli jsme pryč. Něco mi říkalo, že musím z toho domu vypadnout a každá vteřina navíc je riskantní.

Vyšli jsme z ložnice. A chtěli prostě odejít, jenže když jsme se ocitli v obýváku, tak se z ničeho nic zvedla televize, která proletěla těsně kolem mé hlavy. Začalo se vše posouvat sem tam levitovat nábytek, který byl následně odmrštěn na druhou stranu. My jsme stali uprostřed jako by se to nesnažilo ani hodit po nás. Jako by tam bojovali dvě entity, či jak to nazvat a nás si nevšímali. Opak byl pravdou. Z ničeho nic něco od táhlo lauru. Snažil jsem se jí držet, ale mělo to neskutečnou sílu. Vytrhlo mi jí z ruky a následně letěla na druhou stranu. Okamžitě jsem k ní běžel. Chtěl jsem jí pomoct, ale s dítětem v náruči vystrašeným k smrti jsem nic nezmohl. Musel jsem prvně odnést malého do auta a pak se vrátit pro Lauru. Běžel jsem s malým k autu a už jsem ho odemykal. Když mi něco vytrhlo juniora z náruče. Nestihl jsem nic udělat a už jsem viděl, jak jeho tělíčko naráží do betonového plotu. Pláč ustal. Nemohl jsem uvěřit svým očím. V hlavě mi hučelo ani jsem si nevšiml, že Laura stojí ve dveřích a také to viděla. Byl to nezapomenutelný okamžik. Naposledy jsem ho viděl stát vedle jeho tělíčka s cizí paní a stejně starým klukem. Laura týden na to spáchala sebevraždu…

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *