Pokrok

Kdo je tajemný prorok? To vám prozradí pan Nebelbrach spolu s bobříkem cizích světů.

-*-

„Velký je Mránkul!“ volali všichni a tančili divoký mečový tanec. Železo řinčelo o železo, sekali po sobě a na poslední chvíli uhýbali hlavou nebo nadskakovali nad prolétajícím ostřím. Nebyla to slavnost hrotů, ani jílců, byla to příprava na boj. Sousední kmen zákeřně unesl jejich pět dívek, které sbíraly ostružiny dál od tábora. Když se večer nevrátily domů, šaman se otázal boha mečů Mránkula, jejich kmenového boha, co se s nimi stalo, a ten se zjevil uprostřed blýskajících se čepelí.

„Unesli je, pomstěte se!“ vykřikl, „Vaše meče neminou nepřítele, jedním švihnutím setnete pět hlav!“ Nyní prováděli složitý magický rituál s přesnými pohyby a výkřiky, aby se boží předpověď splnila.

Mránkul byl mocný bůh, ale žárlivý. Když něco neudělali přesně, jak vyžadoval, přestal plnit své sliby a nechával je svému osudu. Proto byla v jejich společnosti nejdůležitější společenskou rolí ta čaroděje. Náčelník je vedl do bitvy, ale šaman rozhodoval o strategii. Náčelník rozděloval úlovek, ale šaman rozhodoval, kde a co budou lovit. Rádi se tomu podrobovali, věděli, že když to dělají, jsou nejmocnější na světě, i když je jich ve srovnání s jinými kmeny málo. Mránkul jejich sílu vždy zpětinásobil.

Rituální tanec skončil. Kouzelník nechal každého muže vypít hlt tajemné tekutiny, po které se zbystřily jejich smysly. Vyrazili. Pět dívek se ráno vrátilo domů. Ze sousedního kmene nezbyl naživu nikdo. Jejich bůh nebyl tak mocný jako Mránkul.

Nikdo nevěděl, jak se ten stařec ocitl uprostřed jejich shromáždění. Nejdříve překvapeně zakřičeli, ale když zvedl ruce, umlkli úžasem. Kolem něj se objevily plameny všech barev. Poslouchaly každé jeho gesto. Duhové byly jako voda, živé jako slunce, pevné jako země a proměnlivé jak samotný oheň. „Železo je mocné,“ promluvil stařec, „v ohni změkne, v ohni z něj ukují nejlepší meče, v ohni se zakalí, oheň a jeho bůh Kulmrán jsou nejmocnější!“

Bylo to strašné rouhání. Ale dospělí muži seděli neschopní pohybu, zatímco mladíci starce obklopili a znemožňovali šamanovi, který jako jediný zůstal při smyslech, k němu přistoupit. Ženy jen fascinovaně sledovaly barevné plameny.

„Mránkul je náš bůh!“ vykřikl konečně šaman. Kolem tábora se zjevila ostří, kouzelník pochopil, že samotný Mránkul tančí rituální tanec, aby upoutal pozornost svého lidu. Byl však jediný, kdo si toho všiml. Ostatní sledovali plameny.

„Chceme meče ukované v Kulmránových plamenech!“ vykřikl jeden mladík, ostatní ho následovali. Když dospělí muži slyšeli o mečích, přidali se k pokřiku. Po chvíli již skandovali všichni: „Chceme meče ukované v Kulmránových plamenech!“

„Mránkul!“ vykřikl zoufale šaman, když ostří zmizela. Cítil se opuštěný. Odešel do stanu a vrátil se se svým mečem. Opřel ho jílcem o zem a nalehl na hrot. Všichni to viděli, nikdo se nepokusil ho zastavit.

„Nepochopil,“ ozval se stařec, „ducha doby. Co je víc, meč ukovaný v plamenu, nebo plamen, v němž je meč ukován? Příčina je víc než následek. Oheň je víc než meč. Oheň se stále mění, nelpí na jedné podobě, jednom rituálu. Je přizpůsobivý a všeovládající. Pojďte za ním! Ve jménu Kulmrána ukováte tisíce mečů.“

„Velký je Kulmrán!“ zněla odpověď.

Ukovali tisíce mečů. Stařec je odvedl do své země, kde kovali pro jejího náčelníka tisíce mečů. Někteří se chtěli postavit svému zotročení, ale bez Mránkulovy pomoci jejich výpady míjely nepřítele a nesetly ani jednu hlavu. Snadno je přemohli. Kovali tisíce mečů v Kulmránových plamenech.

Velký je Kulmrán.

Ještě větší je jeho náčelník.