O vílách

A máme tu další polední pohádku, tentokráte z pera slečny Mayi Prinz.

Žila byla jedna holčička, která byla tuze nešťastná. Rodiče ji neměli rádi a nikdy neměli daleko k bití. A tak se, kdykoli jen mohla, snažila utíkat pryč, do lesů. Tam někdy zůstávala i celé hodiny, dokud nenastala noc a ona se, promrzlá až na kost, nevrátila domů, kde ji čekalo zase jen bití.

A tak není divu, že jakmile přišlo léto, ztratila se někdy v lese i na celé dny. Věděla, kde jsou potůčky s průzračně čistou vodou, jaké bobule může bez obav jíst a v jaké noře nebo vykotlaném pařezu si může v noci lehnout. Les se stal jejím skutečným domovem, znala každý strom a každý kořen, co ho tvořily.

Nebo si to alespoň myslela. Jednou jím procházela, aniž by nějak zvlášť vnímala, kudy vlastně jde. Netušila, že je Svatojánská noc, magický den, kdy se ztenčuje hranice mezi světem lidí a světem kouzel. Nevěděla, že právě v tento den se v lesích objevují bludné kořeny… a už vůbec by ji nenapadlo, že přes takový kořen sama přejde.

Nějakou chvíli trvalo, než si uvědomila, že je něco špatně. Stromy okolo byly najednou starší než ty, které znala. Ze všech stran se ozývaly tiché zvuky, které se sice podobaly cvrlikání ptactva a štěbetání zvířat, ale zároveň se v nich občas ozval smích. Barvy byly výraznější, vůně opojnější, les živější.

Zastavila se na místě a snažila se naslouchat oněm novým zvukům – přišlo jí, že jsou to ve skutečnosti hlasy. Když se jeden ozval docela blizounko, rozešla se tím směrem a hledala další lidi, ale nikoho nenacházela. Došla akorát na prázdnou mýtinu, která se ve světle pomalu zapadajícího slunce třpytila jako drahokam.

To je zvláštní, pomyslela si, vždyť tráva není mokrá. Udělala několik kroků vpřed a sehnula se k vysokým stéblům, která se leskla, jako by byla pokryta ranní rosou – ale všechna byla zcela suchá. Promnula si oči a podívala se o něco blíž – a zahlédla to!

Třpyt nepocházel od trávy, ale od toho, co bylo na ní – od malinkého tvorečka, který měl křídla jako motýl, ale motýl to tak docela nebyl. Kdyby jí rodiče po večerech četli pohádky, věděla by, že to byla víla, ale takhle se na neznámou bytost jen zamračila. Natáhla ruku, aby zvláštního motýlka chytila do ruky, ale víla náhle zmizela – a v tu chvíli naproti ní stála dívka stejně stará jako ona sama.

„Pojď,“ natáhla k ní ruku se smíchem. Nečekala, až se holčička z šoku vzpamatuje, chytila ji za předloktí a běžela s ní dál, doprostřed louky. Všude kolem se začaly objevovat další ženy, některé mladé, jiné staré, ale všechny krásné a usměvavé. Slunce se už naklánělo za horizont a na palouk padala tma. Holčička si všimla, jak se na krajích louky samy od sebe objevují ohnivé pochodně, které louky osvětlovaly.

Víly nebyly jediné, kdo se rozhodl o Svatojánskou noc slavit. Z lesů přibíhali satyrové a začali hrát na hudební nástroje. Víly do rytmu jejich hudby tančily a holčička tančila společně s nimi – vzhledem k tomu, že ji za každou ruku držela jedna víla, skoro ani neměla na výběr.

Protančili tak celou noc. Když začalo svítat a hranice mezi naším světem a světem magie zase mizela, otočila se víla, která ji prvně chytila za ruku, k holčičce.

„Chceš tu zůstat s námi? Nebo se chceš vrátit ke svým druhům?“ zeptala se jí, myslela tím samozřejmě svět lidí.

„Chci tu zůstat!“ zaprosila ji holčička, která se po protančené noci cítila tak šťastná jako ještě nikdy. Pořád ještě úplně nerozuměla tomu, co se stalo, ale přišlo jí, že našla své místo, že právě sem patří.

„Dobře,“ usmála se víla a kde se vzal, tu se vzal, měla v ruce váček. Otevřela ho a holčičku pobídla, aby si z něj nabrala vílího prachu a posypala se jím.

Holčička tak učinila… a vzápětí už byl svět kolem tak veliký! Všechno se mnohonásobně zvětšilo… ne, to ona se zmenšila!

„Teď patříš mezi nás. Odteď jsi vílou,“ vysvětlila jí víla.

Holčička – nová víla – šťastně přikývla. Ve vílí říši plyne čas jinak než u nás, a tak můžu s jistotou říct, že tam žije šťastně až dodnes.