Nemoc si ani v lásce nevybírá

Jak již název napovídá, tento příběh sepsala slečna Marisa pro bobříka velkých citů.

-*-

Petra chodila na gymnázium. Milovala školu a učení a platila za premiantku třídy. Měla vztah s Radkem, který chodil o ročník výše. Příští měsíc měli slavit roční výročí jejich seznámení a Petra plánovala velkolepou oslavu. Plánovala romantický piknik na místě, kde se setkali poprvé. Měla to připravené do nejmenšího detailu. Radkovo oblíbené šunkovo-sýrové sendviče, borůvkovou domácí limonádu a atmosféru měla podtrhnout zamilovaná hudba z přenosného přehrávače. Všechno prostě muselo do puntíku sedět.

Den D se blížil, ale Petra se vůbec necítila dobře. Vezmu si prášek na bolest hlavy a snad to přejde, uklidňovala se. Jenže prášek nezabral a Petře bylo stále hůř a hůř. Zavolala Radkovi a omluvila se, že schůzku musí zrušit, protože se necítí dobře. „To nevadí zlato,“ uklidňoval ji Radek a domluvil ji, aby zavolala doktorovi. Petra mu to slíbila, ale neučinila tak. Nato přece je ještě spousta času a třeba se z toho dostane sama, napadlo ji.

Jenže se to začalo zhoršovat, až pro ni musela dojet záchranka a Petra skončila v nemocnici. Měla zápal plic. Bohužel v pokročilém stádiu, takže lékaři velkou naději na zlepšení neviděli.

Radek za Pavlou docházel každičký den. Znal verdikt lékařů, ale musel být silný už kvůli Petře. Petře selhávaly plíce a musela být napojena na plicní ventilaci. Nebyl to moc hezký pohled a Radkovi bylo čím dál více hůře a hůře.

Za dva dny Pavliny oči vyhasly úplně. Radka do pokoje nepustili, protože by to pro něj bylo příliš traumatické. Petřiny rodiče s pláčem pohřbily svou jedinou dcerku, která měla do budoucna velké plány. Radek na její hrob chodil každičký den a povídal si s ní a vždy tam nechal květiny a s pláčem odcházel. Proč zrovna ona? Kladl si tuto otázku snad posté, ale nikdy nikdo mu ji nedokázal zodpovědět.

„Jednou se spolu zase shledáme,“ zašeptal, když odcházel a díval se přitom směrem k nebi. Navždy!