Strach vzniká uvnitř…

Strach vzniká uvnitř…

Pro bobříka strachu napsal Alex Blake poutavou povídku. Však se nenechte pobízet a čtěte.

-*-

Byl to úplně normální den jako každý jiný. Vracel jsem se unavený domů, tma padla na město už před hodinou a já jen sledoval krajnici silnice, jak se autobus blížil k mé cílové zastávce. Řidič zabrzdil poněkud prudčeji, ale já to čekal a přidržel se opěradla sedadla. Jakmile se otevřely dveře, vyskočil jsem ven a těšil se na teplo domova, které mě mělo čekat už za zhruba čtyři minuty.

Prošel jsem pod viaduktem a odbočil ze silnice na vyšlapanou cestičku.

Stejnou cestu jsem absolvoval už minimálně tisíckrát. Věděl jsem, že lampa u viaduktu nesvítí a že na cestičku skoro není vidět. Ale nejsem žádný posera, a navíc mám skvělou fotografickou paměť. Pamatoval jsem si přesně, jak prudce cesta stoupá nahoru, kde jsou větší kameny, o které bych mohl zakopnout, nebo jak se vyhnout jedinému kořeni zhruba tři metry přede mnou.

Jednu věc jsem ale nevěděl. Možná jsem tu informaci jen zapomněl. Možná si toho psa koupili teprve včera. Možná jsem ho jen nikdy neslyšel.

Na cestě jsem ušel možná patnáct kroků. Špičky bot se mi okamžitě promočily ve vlhké trávě. Nevšímal jsem si toho, zbývaly mi jen tři minuty, než dojdu domů. Alespoň to jsem si myslel.

Večerní ticho prořízl zuřivý štěkot. Moje tělo reagovalo okamžitě. Zastavil jsem se v půlce kroku a všechny svaly ztuhly. Stál jsem jako socha a nedokázal se pohnout, jen dýchat.

Stejně jako jsem slyšel svůj vlastní zrychlený dech, slyšel jsem střídavě oddechovat a vrčet cizího psa jen pár metrů od sebe. Ve spáncích mi dunělo, srdce mi bušilo do hrudníku, až to fyzicky bolelo. Kdyby mé tělo nezamrzlo, třásl bych se jako anténa ve větru.

Zmínil jsem, že mám skvělou fotografickou paměť. K té se váže i dokonalá představivost.

V tu chvíli jsem si byl naprosto jist jednou věcí — jestli se pohnu, jestli vydám jediný zvuk, ten pes se na mě vrhne a já nedokážu utéct. Zakousne se mi do masa a bude trhat, já budu křičet, ale nikdo mi nepřijde pomoci, ne včas. Představivost se rozjela na plné obrátky a já viděl sám sebe v kaluži krve s prokousnutým krkem, cítil jsem krev v ústech a nedokázal se nadechnout.

Jak vrčení a oddechování pokračovalo, věřil jsem, že mě ta zuřivá bestie nevidí a neslyší, takže neví, kde přesně jsem. Věřil jsem, že to je jediný důvod, proč ještě nezaútočil.

Netuším, jak dlouho jsem tam takhle stál. Uvědomoval jsem si jen několik věcí. Vrčení, které neustávalo ani s ubíhajícími minutami, mokré špičky bot a mrznoucí prsty na nohou, vítr, který mi čechral vlasy, až mi padaly do očí. Neodvážil jsem se pohnout rukou, abych je odhrnul.

Nikdy v životě jsem nezažil takový strach. Uvědomoval jsem si každý sval v těle a přitom věděl, že nedokážu pohnout jediným z nich z vlastní vůle. Místo toho, aby si oči přivykaly tmě, připadalo mi, že tma kolem mě se rozšiřuje a brzy mě úplně pohltí.

Vrčení pokračovalo a já se začal třást, zimou i strachem, nevím, čím víc.

Jak ubíhaly další vteřiny a minuty, můj strach neustával, ale konečně, kousek po kousku, mi začínalo docházet, že to zvíře nebude útočit. Očima jsem se snažil proniknout tmu před sebou. Snažil jsem se rozeznat, jestli tam přede mnou nestojí plot, jediná bariéra mezi mnou a vrčícím psem, možná jediné vysvětlení, proč jsem ještě naživu.

Sevřel jsem rty, prsty rukou zatnul v pěst a se srdcem vytvářejícím zemětřesení v hrudníku jsem udělal jeden krok. Zavřel jsem oči a čekal. Vrčení pokračovalo, ale to bylo vše. Tesáky se mi nezakously do svalů, psí tělo mě nesvalilo k zemi, aby ze mě byla snadnější kořist.

S každou další vteřinou jsem té nepravděpodobné myšlence věřil víc a víc — mezi mnou a psem je plot. Nemůže na mě zaútočit.

Trvalo mi další minutu, než jsem dokázal uvěřit natolik, abych udělal další krok. Když se na mě nic nevyřítilo ani poté, konečně jsem se pořádně nadechl. Tíha strachu mě stále překrývala jako těžká kousavá deka, ale mohl jsem se hýbat. Mohl jsem dýchat. Mohl jsem zase normálně přemýšlet. Oči si znovu začaly přivykat tmě.

Rád bych řekl, že jsem se vzpamatoval bez problémů a došel až k plotu, abych se na psa podíval. Jenže nemá smysl vám lhát. Jen jsem si nadhodil batoh na strachem propocených zádech, pro sebe si zavrtěl hlavou, abych vyhnal ty nejhorší myšlenky, a pokračoval po cestě až domů.

Je to už pět let, když na tuto událost vzpomínám, a pořád dokážu cítit ten stejný strach. Ten večer jsem si uvědomil, že nakonec největší strach může přijít odkudkoli — stačí, aby měl člověk dostatečně dobrou představivost.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *