O Aničce a Kašajánce

O Aničce a Kašajánce

Další bobřík spánku na příjemný odpočinek po obědě. Tentokrát v podání slečny Klotyldy.

-*-

Žila byla jedna spokojená rodinka. Maminka, tatínek a jejich dceruška Anička. Bydleli v bytě ve velkém domě, kde spolu s nimi bydlela spousta dalších lidí, a bylo jim tam dobře. Protože ale lidem svědčí sluníčko a čerstvý vzduch, brala maminka Aničku často ven, třeba na hřiště nebo jen tak na procházku.

Právě na procházku si maminka s Aničkou vyšla i jednoho podzimního dne. V noci předtím pršelo, takže zem byla trochu mokrá, na nebi už ale svítilo sluníčko a celkově byl hezký den.

Anička obdivovala nejrůznější barvy všelijakého listí, jako by spolu stromy i keře soutěžily, který z nich se oblékne do nejkrásnějšího hávu. Krásu světa kolem umocňovaly květy posledních odvážných rostlinek a jedinečnost okamžiku zase hejno stěhovavých ptáků, kteří právě podnikali svou dlouhou cestu za teplem.

Cestička, po které Anička s maminkou šla, míjela také několik vzrostlých kaštanů. Anička by si možná vůbec neuvědomila, že to jsou právě kaštany, ale najednou se jí přímo do cesty připletl jeden z jejich kouzelných plodů. Anička malý kaštan nadšeně sebrala a hned volala na maminku: „Jé, mami, podívej! Pojďme sbírat kaštany, prosím!“

Maminka se nenechala přemlouvat, a tak brzy s Aničkou obě běhaly po okolí s očima upřenýma k zemi a hledaly v záplavě popadaného listí a všudypřítomných větviček ty drobné hnědé poklady.

V jedné chvíli maminka překvapeně vykřikla a najednou něco svírala v dlani.

„Koukni, Any, tenhle kaštan mi skočil přímo do dlaně,“ vesele se smála a ukazovala svůj úlovek Aničce. „Ani se mu nestihla poškodit slupka. Chceš ho?“ pokračovala pak maminka.

Anička nadšeně přikyvovala. Věděla, že kaštany svou slupku mají a už několikrát viděla kaštan, který ze slupky vypadl jen částečně, ale nevzpomínala si, že by někdy viděla kaštan celý schovaný v té pichlavé zelené.

„Jasně! Děkuju, mami,“ vypískla s neutichajícím nadšením a opatrně si kaštan od maminky přebrala. Pak si ho s až překvapující opatrností strčila do kapsy. Byla odhodlaná považovat tenhle kaštan za velmi speciální.

Po nějaké době měly Anička i maminka úplně plný batůžek, i kapsy, kam se rozhodly kaštany skládat, když batůžek naplnily. Nezbylo jim tedy moc jiného než se zase vrátit ke své procházce a pokračovat domů. Vzdor velkému nákladu se jim šlo krásně lehce.

Večer maminka Aničku jako vždy ukládala do postele. Ten den ale Anička vůbec nemohla usnout. Poslechla si od maminky pohádku, daly si společně dobrou noc, ale i když Anička zůstala sama v setmělém pokoji a pevně zavřela oči, spánek pořád ne a ne přijít.

Pak se ovšem pokojem rozlehly zvláštní zvuky, znělo to trochu jako by někdo poblíž vzlykal. Anička byla velmi překvapená a chtěla hned zjistit, co je to za zvuky.

„Haló? Je tu někdo?“ zašeptala nejdřív opatrně.

„Haló? Kdo je tu se mnou?“ zkusila to pak hlasitěji.

Bála se volat příliš nahlas, aby zbytečně netrápila maminku, ale rozhodně se nechtěla tvářit, že se nic neděje, a tiché vzlyky ignorovat.

Anička se nakonec rozhodla opatrně vylézt z pokoje a zkusit neznámého nešťastníka najít po sluchu. Naštěstí svůj pokoj znala dobře, navíc se trocha měsíčního světla prodrala i skrze zatažené žaluzie, takže se Anička nebála, že si hrozně ublíží.

Po chvilce nejistého posouvání se po pokoji zvuky Aničku dovedly až k jejímu stolu, a hlavně k poličce nad ním, kam si odpoledne umístila svůj speciální kaštan.

Anička si byla zcela jistá, že svůj kaštan ukládala právě sem a že měl právě tu svou kouzelnou neporušenou slupku. Ta teď ale byla na dva kusy, mezi kterými nesměle ležel hnědý kaštánek, jako by se snažil křičet: „Já za nic nemůžu, mně to nevyčítejte.“

Vzlyky musely přicházet odněkud odtud. A pak si Anička všimla ještě něčeho. Nedaleko od puklého kaštanu někdo seděl. Nebo něco. Vypadalo to jako úplně droboučká holčička, s jemnými trny na ramenou a kaštanově hnědými šaty.

Právě ona byla původcem záhadných vzlyků. Seděla na poličce s hlavou v dlaních a jemně se třásla. Plakala.

„Neplač. Můžu ti nějak pomoct? Co jsi vlastně zač? A nevíš náhodou, co se stalo s mým kaštanem?“ začala ze sebe Anička sypat spoustu otázek. Byla trochu překvapená, že se u ní objevilo takové podivné stvoření. Trochu nešťastná, že neví, co dívenku tak trápí nebo jak jí od toho trápení pomoci. Trochu zmatená z podivného puknutí svého kaštanu.

Tajemná holčička zvedla hlavu a podívala se na Aničku uslzenýma očima.

„Jsem Kašajánka,“ začala pak povídat, chrlila ze sebe slova jedno za druhým. „Kaštanová víla, nebo aspoň tak nám někteří říkají. Měla jsem dozrát spolu s tímhle kaštanem,“ při těchto slovech Kašajánka jemně kývla směrem k Aniččinu kaštanu, aniž by opravdu přestala mluvit: „A až dozraje a praskne mu slupka, měla jsem se vrátit k ostatním. Jenomže to se pořád nedělo a nedělo, až jsem to nevydržela a dostala se ven sama. Jenže vůbec nevím, kde teď jsem a jak se dostanu zpátky.“

Sotva Kašajánka domluvila, opět jejím tělem otřáslo pár vzlyků. Anička zatím nevěřícně těkala pohledem mezi Kašajánkou a kaštanem. Kašajánka byla maličká, ale nevypadala až tak maličká, aby se měla pohodlně vejít do slupky svého kaštanu.

„A to ses tam opravdu vešla? Jak je to možné?“ zeptala se pak Anička.

„Vešla,“ přikývla smutně Kašajánka. „Teprve před chvilkou sem pořádně vyrostla. Úplně už se zmenšit nemůžu, i když umím nějaké jiné věci, které by vám lidem asi připadaly jako kouzla… ale žádné z nich mi neřekne, kam se mám teď vrátit.“

To Aničce připomnělo, co teď Kašajánku trápí. A hned začala přemýšlet, co by pro ni mohla udělat. Napadlo ji, že by mohla hned zítra poprosit maminku, aby se vrátily k těm kaštanům, a ona by mohla nějak nepozorovaně vzít Kašajánku s sebou a u těch kaštanů ji vypustit.

Samozřejmě hrozilo, že maminka nebude chtít jít na stejné místo, a taky by je mohlo pozlobit počasí, v dešti by určitě bylo těžší maminku přesvědčit. Navíc by bylo potřeba Kašajánku pořádně ukrýt. Aničku pochopitelně napadlo, že by mohla mamince říct všechno, ale bála se, že by to maminka odmítla jako její výmysly. Sice se zdálo neuvěřitelné, že by maminku nepřesvědčila ani živoucí Kašajánka prosící o pomoc, ale přeci jen, ačkoliv měla Anička svoji maminku moc ráda, už nejednou se jí stalo, že maminka vůbec nedokázala vidět tvory, které jí Anička ukazovala.

Několik dalších vzlyků Aničku vytrhlo z úvah a připomnělo jí, že vedle ní stále sedí nešťastná Kašajánka, která nejspíš neumí číst myšlenky, a tak se pořád trápí nad tím, jestli se ještě někdy dostane zpátky ke svým.

Anička ji proto hned začala do svých myšlenek zasvěcovat: „Myslím, že bych mohla maminku přesvědčit, aby mě zítra zase vzala ke kaštanům, takže bych tě mohla odnést zpátky,“ povídala a trochu u toho mávala rukama.

„A ty víš, odkud jsem, kam se mám vrátit?“ přerušila ji Kašajánka se směsí strachu i naděje.

Anička se nejdřív zarazila, ale pak se úlevně rozesmála: „No jasně, dneska jsme kaštany s maminkou sbíraly jenom na jednom místě, tak přece musíš být odtamtud,“ vysvětlovala.

„A opravdu bys byla ochotná odnést mě zpátky?“ rozzářily se Kašajánce oči a na chvíli dočista zapomněla na své neštěstí a na svůj pláč.

„Opravdu,“ přikývla Anička důležitě. „Já jsem tě do tohohle namočila, tak tě z toho taky dostanu,“ prohlásila pak rozhodně.

Pak Anička maličko zvážněla a posmutněla. „Jenom doufám, že bude souhlasit i maminka, sama tam určitě nesmím.“

Když si ale Anička všimla, že Kašajánka opět začíná smutnět, hned se ji snažila uklidnit: „Neboj, maminku nějak přesvědčím… vydržíš tu do zítra? Můžeš si lehnout ke mně do postele, jestli se tu sama bojíš, ale musely bychom to udělat opatrně, abych tě nezalehla…“ vymýšlela hned dál.

Kašajánka ji ale zarazila: „Děkuju ti… ach, já ani nevím, jak se jmenuješ.“

Také Anička si teprve teď uvědomila, že se za celou dobu Kašajánce nepředstavila.

„To jsem ale nezdvořák, promiň, moc se omlouvám,“ chrlila ze sebe hned. „Jsem Anička.“

Kašajánka se usmála.

„Děkuju ti, Aničko, jsi hodná. Ale jestli mě opravdu zkusíš odnést zpátky, určitě tady do té doby zvládnu počkat,“ pověděla stále s tím úsměvem. Pak dodala: „Ale ty by ses určitě měla pořádně vyspat. Utíkej, přestanu tě zdržovat.“

Anička si povzdechla: „Když usnout se mi dneska právě vůbec nedaří…“

„Ovšem to je něco, s čím můžu pomoci já tobě,“ vyhrkla a hned pokračovala: „Utíkej do postele, zazpívám ti ukolébavku.“

Anička se chvíli cítila zmateně, ale pak přikývla: „Dobře, dobrou noc.“

Pak se Anička opravdu vrátila do své postýlky a čekala, co se bude dít.

Záhy se pokojem začal nést tichý zpěv. Anička si pořádně zapamatovala jen maličký kousíček Kašajánčiny ukolébavky, protože za chviličku už spala jak nemluvňátko.

Ráno se Anička vzbudila a říkala si, že to byl ale podivný sen. Pak se ovšem podívala na poličku nad svým stolem a uviděla puklý kaštan a kousek od něj pospávající Kašajánku.

Hned jí hlavou proběhl, že to žádný sen nebyl a že opravdu musí Kašajánku zachránit.

S lehkou obavou se Anička podívala z okna, ale venku stejně jako včera vesele svítilo sluníčko a svět barevně zářil. To Aničce dodalo naději, že se jí opravdu povede Kašajánku donést zpět na její místo.

Sotva měla Anička možnost, hned se začala maminky vyptávat, jestli by mohly jít zase na procházku, nejlépe na to stejné místo, kde byly včera. Dokonce zkusila zmínit, že tam včera byla spousta dalších kaštanů a že by dneska mohly ještě posbírat nějaké další. V duchu byla ale Anička rozhodnutá, že i když kaštany bude sbírat ráda, jestli najdou jakékoliv ve slupce, nechá je na místě.

Mamince se Aniččin nápad zamlouval, a tak Aničce slíbila, že se na místo vrátí. Anička byla štěstím bez sebe, až se jí maminka se smíchem vyptávala, jestli našla nějaký tajný recept na štěstí, který by potřeboval právě kaštany.

Když se přiblížila procházka, Anička si velmi opatrně strčila Kašajánku do kapsy u kalhot. Několikrát se ujistila, že tam Kašajánce nebude příliš těsno, že se jí dobře dýchá, prostě že zvládne cestu v pohodě a bezpečí.

Když s maminkou vyrazily na cestu, byla Anička pořádně nervózní, a hlavně už chtěla být u velkých kaštanů, aby mohla Kašajánku vypustit.

Mamince ten Aniččin spěch začal být až podezřelý, ale došla k tomu, že Anička si tak moc užívá sbírán kaštanů a přestala se jí vyptávat a divit se tomu, že tak moc pospíchá.

A pak se Anička opravdu dočkala. Objevily se před nimi přesně ty kaštany, které si pamatovala ze včerejška. Když se pořádně zamyslela, dokázala si dokonce velmi dobře vzpomenout, kde včera mamince přistál v rukou ten speciální kaštan — kaštan s Kašajánkou.

Přesně tam Anička zamířila. Podívala se na zem a byla ráda, že vidí spoustu kaštanů. Klekla si na zem, vytáhla si pytlík, který jí dnes maminka na kaštany sbalila a nabrala do něj několik kaštanů.

Po chvilce se opatrně podívala na maminku, a když viděla, že maminka je zabraná do vlastního sbírání, zajela rukou do kapsy a vytáhla Kašajánku ven. Jemně ji položila mezi listy a místo ní vzala do ruky další kaštan.

„Tak tady jsme včera našli tvůj kaštan,“ zašeptala pak Kašajánce a pokračovala: „Víc už ti pomoct nemůžu, ale moc doufám, že tu najdeš svou rodinu a že bude všechno dobré.“

Kašajánka doslova zářila štěstím. Otočila se k Aničce a začala jí děkovat: „Ještě jednou ti moc děkuju, Aničko, jsi opravdu moc hodná. Nezapomenu na tebe, věř mi.“

Pak se Kašajánka zatvářila trochu tajemně: „A mám pro tebe ještě něco zvláštního jako poděkování. Až budeš večer doma, zkus si tu slupku z mého kaštanu poslechnout, ano?“

Anička byla sice překvapená, ale rychle přikývla: „Dobře, zkusím,“ ujišťovala Kašajánku, zatímco přemýšlela, co mohla mít Kašajánka na mysli.

„Ať se ti daří, Kašajánko,“ rozloučila se nakonec.

„I tobě, Aničko,“ oplatila jí Kašajánka.

Po těchto slovech se Kašajánka rozeběhla pryč. Anička ji zkoušela chvilku sledovat, ale v té mozaice podzimní země se jí Kašajánka záhy ztratila z očí.

Anička si ale byla jistá, že teď už se o sebe Kašajánka postará, a vesele se vrhla na sbírání dalších kaštanů.

Když večer maminka dočetla pohádku a dala Aničce dobrou noc, vzpomněla si Anička na podivný Kašajánčin pokyn, ať si poslechne slupku z jejího kaštanu.

Podobně jako minulý večer se tak opatrně zvedla z postele, ovšem tentokrát s jistotou zamířila rovnou ke svému stolu a poličce nad ním. Tam si vzala do ruky půlku puklé slupky a vrátila se s ní do postele. Chtěla mít na poslech klid, ať už uslyší cokoliv.

Když Anička přiložila slupku k uchu, musela se usmát. Přímo do ucha jí totiž začala hrát stejná ukolébavka, kterou jí Kašajánka vera zpívala.

Od té doby už Anička nikdy neměla opravdu problém usnout, protože kdykoliv to bylo potřeba, pomohla jí ukolébavky ukrytá ve slupce. A tak se ten kaštan opravdu stal jejím speciálním.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *