Pohádka o kamínku

Pohádka pro bobříka spánku o kamínku, který se toužil dostat na hrad, o němž dosud jen slyšel.

-*-

Byl jednou jeden kamínek. Neměl jméno, ale měl krásný domov. Bydlel v lese, pod vysokou borovicí. Borovice krásně voněla, chránila ho před sluníčkem a vyprávěla mu, co všechno ze své výšky vidí. Kamínek jí na oplátku vyprávěl, co vidí on. Broučky, rostlinky, jehličí, a hlavně cestu plnou podobných kamínků jako byl on sám.

Kamínek věděl, že ta cesta vede ke zřícenině hradu. Od té doby, co mu to borovice prozradila, netoužil po ničem jiném než po tom, aby hrad také mohl navštívit. Setkal by se se svými příbuznými, kteří jsou součástí hradeb a zeptal by se jich, jaké to bylo, když hrad ještě stál.

Navíc ho moc ho zajímalo, zda na hradě opravdu žili rytíři a princezna. Jednou slyšel, jak to lidská maminka vyprávěla svému dítěti, které nechtělo jít dál, protože už ho prý moc bolely nožičky.

Kamínek si bolest nožiček nedovedl představit. Žádné neměl. Ale věděl, že kdyby mu nožičky náhodou narostly, určitě by si na jejich bolest nestěžoval. Vždyť se díky nohám lidé dostanou tam, kam chtějí! A on tu musí ležet a nikdy hrad, ani nic jiného, neuvidí.

Jak tak jednou smutně přemýšlel nad svým osudem, ozval se nad ním tenký hlas milého děvčátka.

„Kamínku, proč jsi tak smutný?“ zeptalo se děvčátko zvědavě.

„Jsem smutný, protože chci vidět ten hrad, o kterém všichni tak vypráví. Ale nemám nohy, a tak se na něj nikdy nedostanu,“ odpověděl kamínek.

Děvčátko se zamyslelo a pak se rozzářilo.

„Ale kamínku, to přece není žádný problém! Já nohy mám a můžu tě tam donést!“ prohlásilo děvčátko nadšeně a šup s kamínkem do kapsy.

A opravdu. Po krátkém natřásání v kapse děvčátko kamínek opatrně vytáhlo a položilo ho na hradby.

„Tak jsme tady! Jak se ti tu líbí?“ vyzvídalo.

Kamínek neměl slov. Hrad musel být kdysi opravdu obrovský a ten výhled! Borovice nelhala, ten výhled do údolí byl úchvatný.

„Je to tu krásné, moc ti děkuji za pomoc,“ poděkoval kamínek.

„Nemáš zač, těší mě, že jsem ti udělala radost!“ zasmálo se děvčátko a odběhlo za zbytkem rodiny.

Od toho dne bydlel kamínek na hradě. Každý den se radoval z pěkného výhledu do údolí a rozhovorů s novými kamarády, a večer, po západu slunce, sladce a šťastně usínal. Věděl totiž, že i zítra ho čeká další krásný den.