Bitevní pole

Slečna Saiph Lacaille v třetím kole ulovila bobříka volnosti, který až koukal, co se z příběhu vyklubalo.

-*-

Rosí se mu čelo, nakolik se soustředí - nesmí polevit. Vysílá k němu signály, nejraději by jej vzala něčím po hlavě, ale nesmí, tak jen stojí a čeká na to, že udělá přesně to, co si ona přeje.

Jestli ji zradí, jestli ji vydá, odnese to on sám - každá další myšlenka stává se naléhavější, pro něj nečitelná, neví, co dělat, neví, co po něm chce, nejraději by se na ni vykašlal, ona by jej nejraději poslala pryč - ani jeden nemůže a tak se spolu dusí.

Kolem nich se hýbe svět, kolem ní ten její, kolem něho ten jeho, ale společně jsou zakleti v okamžiku a nemají povoleno všímat si ničeho, co s ním nesouvisí - žene se na ně nebezpečí, krutost porážky, a vše závisí pouze na něm, na jeho myšlení, jeho logice, nesmí přeci zradit svou jedinou královnu!

Bezmocně krčí rameny, už neví, kam má jít, koho zradit smí, aby nezradil a nezničil svou královnu, koho vydat může a kdo musí zůstat zpátky, neví a topí se ve vlastní nejistotě, zarytě mlčí, bojí se promluvit.

Ona vyčkává, kdyby to bylo přípustné, červenala by se zlostí, možná by na něj dokonce křičela, ale nic takového nedělá a jen nehybně stojí, plná zlosti, nevěří, že on může být tak hloupý, kdyby bylo vše na ní, nic takového by se přeci nedělo!

Kůň v bitvě umírá, všichni jej nešťastně sledují, naposledy zařehtá a padne k zemi, krev neteče, jeho duše se rozlomí na tisíc kousků, aby se později znovu poskládala a čelila dalším nástrahám.

Královně se svírá hrdlo, snaží se otočit, ale hrůzou se nemůže pohnout, on na ni hledí s děsem a neodvažuje se udělat další krok - jeden by stačil, aby se všechno sesypalo a on zničil všechny své a její šance.

Rozhodne se těsně před tím, než ji odsoudí - posune ji na E6, aby ji mohla vzít věž.

Na to dává šach mat.