Zelený čaj

Právě ulovený bobřík velkých citů a Saiph ví, že kvůli té pravé lásce může klidně vystydnout i čaj.

-*-

 

Kouřil. Požitkářsky svíral cigaretu mezi prsty, pohled upřený do dáli a nikam. Před sebou měl světla nočního života, ale nevnímal je. Seděl, přemýšlel a zároveň se snažil na nic nemyslet. Kouř vydechoval v téměř pravidelných intervalech. Třásl se zimou, byl oděný pouze do tenkého bavlněného trika a černých boxerek. Bylo sice ještě léto, ale noci byly posledních pár týdnů chladnější než obvykle. Přesto se nezvedl.

Zhluboka se nadechl, dokouřil cigaretu, roztřesenými prsty vytáhl další. Nahnul se, ze stolu si podal zapalovač. Zaplál oheň. Vdechl kouř do plic, přivřel oči. Bylo mu vlastně docela příjemně. Myslel si, že jakmile celý tenhle… románek… skončí, bude na tom špatně. A přitom ne. Neusmíval se, ale ani neplakal. Nehroutil se. Vlastně nedělal vůbec nic. Jenom kouřil a přemýšlel. Bylo to svým způsobem uklidňující, známé. Kolikrát už tady takhle seděl…

Dole na ulici se ozvaly spěšné kroky, sklonil hlavu. Roztomilá blondýnka rychlou chůzí přebíhala cestu, telefon u ucha, nejspíš do něj něco říkala, ale neslyšel ji. Byla příliš daleko. Zamrkal, podíval se na ni znovu, usmívala se, mířila směrem k parku. Mohla být jedna hodina ráno. Nebo dvě. Neměl u sebe hodinky. Ale věděl to, protože…

Nepřišel.

Bylo dvacátého sedmého srpna. Na den přesně rok, co se poznali. Na kuchyňském stole ležel zabalený dárek, co pro něj měl. Knihu, o které věděl, že si ji chce přečíst. Ve váze květiny. Tři chryzantémy. Jedna žlutá, která měla představovat slunce, co nosil všude s sebou. Měl ho v duši. Světlo, kterým zaplavil místnost, když do ní vešel. Druhá bílá, která měla symbolizovat vztah mezi nimi. Čistý a ryzí, byť byli občas jako na horské dráze. A třetí… krvavě rudá. Protože zatímco žlutá je Alexandr, tahle je Tadeáš.

Nezáleželo na tom. Ať už se stalo v posledním roce cokoli, bylo víc než jasné, že právě teď už se nestane nic. Trochu nepřítomně se usmál. Byl to rok, co se v jeho očích ztratil poprvé. Bylo to téměř jedenáct měsíců, co se políbili poprvé. Bylo to možná devět měsíců, co si spolu poprvé usínali v náručí. Ale teď je zdá se, všemu konec. Nepřišel. Alexandr nepřišel. Ani mu nezavolal. Ani nenapsal. Čekal na něj celý den, byl vzhůru už před sedmou, doufal. Dopoledne běhal nervózně po bytě, ani oběd si neuvařil, nedokázal by do sebe dostat jediné sousto, odpoledne nevydržel na jednom místě déle než pár vteřin.

Jenže pak se snesla tma a odbila jedenáctá, půlnoc, jedna ranní, a nestalo se vůbec nic. Nikdo nezaklepal na dveře. Nikdo za nimi nestál, nikdo nepřešel práh, nevzal ho do náruče, nikdo ho nelíbal na rty.

Nezáleželo na tom, jak moc si přál, aby přišel a řekl mu, že ten rok byl to nejlepší, co ho mohlo potkat, že by to nikdy nevzal zpátky, že ho miluje, že s ním chce zůstat, že by si přál víc než časté návštěvy. Protože Alexandr nepřišel. Tadeáš tiše kouřil, vzpomínal. Vzpomínal na všechny dny, kdy byli spolu a byli šťastní, a vzpomínal na všechna rána, kdy se budil v jeho objetí, nejšťastnější na světě. Myslel si, že nikam nikdy nepatřil víc.

„Tade?“

Alexandr musel svou otázku zopakovat několikrát, než jej Tadeáš konečně zaregistroval. Nevěřícně se otočil, zamračil se. Neřekl ani slovo. Jen se díval. Jeho Alex. Stál v balkonových dveřích a svlékal si svetr, snad aby jej nabídl druhému muži. Když si jej přetáhl přes hlavu, podíval se pořádně na svého společníka a…

„Tade, omlouvám se, hrozně moc se omlouvám, že jsem nepřišel, a taky že jsem nenapsal, ale prasklo nám ve sklepě potrubí a já jsem si na židli zapomněl telefon, nechal jsem si ho tam, když jsem tam ráno zamykal kolo… celé odpoledne jsem vyklízel věci a když jsem měl hotovo svoje, ještě jsem pomohl mojí sousedce, stařičké paní Václavíkové. Pamatuješ se na ni, hm?“ spustil tiše. Přistoupil k Tadeášovi, klekl si na zem, vzal mu z ruky cigaretu a típl ji, neměl rád, když druhý muž kouřil, obě jeho ruce skryl ve vlastních, jednu dlaň něžně políbil, prsty je obě třel.

„Jo,“ odvětil Tadeáš stejně potichu.

„Je mi to líto, je mi to hrozně moc líto, vím, jak moc ses na tenhle den těšil, jenže jsem to udělat musel, protože jinak bych o spoustu věcí přišel, ta voda byla úplně všude, telefon mám úplně zničený, a já…“ odmlčel se, „věř mi, kdybych mohl…“

Tadeáš přikývl, najednou podivně dojatý. Stále se třásl zimou, ale bylo mu to stejně jedno jako předtím. Protože Alex přišel.

„Musí ti být zima, pojď dovnitř, hmm? Něco pro tebe mám, udělám ti čaj, oblečeme tě, zahřejeme tě, dáme všechno do pořádku, ano?“

Nechal se vést, nejistě se postavil, celý den nic nejedl, trochu se mu podlamovala kolena. Byl usazen na pohovku, Alexandr odběhl do ložnice, z postele sundal peřinu a zabalil jej do ní. Tadeáš spokojeně zavrněl a zachumlal se do tepla, pořád ještě trochu nejistě pozoroval druhého muže, který se přesunul do kuchyně. Dal vařit vodu, připravil hrneček, zelený čaj. Zalil ho, vrátil se k Tadeášovi, vtiskl mu šálek do dlaní.

Ten však zavrtěl hlavou, nahnul se, položil jej na konferenční stůl.

„Je ještě horký,“ vysvětlil, ač nemusel.

„To je.“

Nevěděl, kdo koho chytil za ruku jako první, ale najednou se drželi, Alex na pohovce vedle něj, objímali se a nemohli se nadechnout a nechtěli se pustit, protože… proč by měli chtít?

„Miluju tě,“ zamumlal Tadeáš. Až o pár vteřin později mu nejspíš došlo, co vlastně řekl. Šokovaně se trochu odtáhl, podíval se na Alexe, místo nepochopení však na jeho tváři našel úsměv. Nefalšovaný, upřímný a ryzí, jeho úsměv.

„Já tebe přece taky, Tade,“ zašeptal Alex předtím, než se ztratil v polibku. A asi teprve tehdy Tadeášovi došlo, když na čaj na stole oba zapomněli, když se ztratili v pocitech a když si mohl být konečně po roce jistý, že Alexandr za ním vždycky přijde… že to není jen románek, ale láska, která za to stojí.

Redakční úpravy provedla: Darkness deStination